Kamarádi mě zrazovali, ale jsem bojovnicí odmalička, líčí střelkyně bévépéčka

Jako mladičká pobíhala po lesích a hrála si na středověké hrdinky. Teď už dva roky slouží v Aktivní záloze, je z ní střelkyně pásového bojového vozidla pěchoty a uvažuje o profesionální službě. Bojovnici chtěl ze mě udělat už děda, říká v rozhovoru třiadvacetiletá Sarah Kroupová.

Proč Aktivní záloha? Jak dlouho už vlastně sloužíte?
Dva roky a podepsala jsem další smlouvu. Ještě studuji, je to takové řešení pro budoucnost. Vážně zvažuji, že bych jednou chtěla sloužit mezi profesionály. Ještě ale nejsem stoprocentně rozhodnutá.

Do armády vás to táhne?
Od malička jsem byla taková akční a pro každé dobrodružství. Děda byl myslivec, měl vztah ke zbraním, všechno mi ukazoval a bral mě s sebou do lesa. Myslím, že to byl asi takový prvotní impuls, kdy ze mě chtěl udělat „bojovnici“. Vždycky jsem se do těch věcí hnala, tehdy to asi začalo. Později jsem poznala spoustu lidí z armády a zjistila, že mi povahou sedí. Taková moje bublina. Díky tomu mě to do armády asi táhne. Samozřejmě společně s nějakým vlastenectvím.

Myslíte vnitřní pocit přispět k obraně země?
Ano, chci tady zůstat žít, chci tady mít děti, takže chci být schopná tuto zemi bránit. Vědět, co dělat, kdyby se něco stalo.

Chodila jste s dědou i lovit?
S dědou jsem byla párkrát lovit, ale většinou jsme spíš byli na čekanou. Pořád mě tahal ven, takže jsem byla pořád v lese. A pak i rodiče. Asi v deseti letech jsem navíc objevila „LARPy“. (pozn. autora: LARP z anglického Live Action Role Play je takové hraní rolí naživo. Ať už historických nebo třeba z říše fantasy. Účastníci se převlečou do kostýmů, vžijí se do rolí svých postav a v rámci připraveného světa jednají a rozhodují se jako by skutečně takovými postavami byli. Tím společně vytvářejí celkový příběh i jeho směřování). Středověk a postava bojovnice, to bylo moje.

Ten první nápad vstoupit do Aktivní zálohy přišel kdy?
To si už nepamatuji. Zašla jsem do rekrutačního střediska, zjišťovala všechny možnosti a pozice, kam bych mohla nastoupit. Tady v Brně jsme už znala pár lidí z Univerzity obrany, primárně z dělostřelecké katedry (pozn. autora: Katedra palebné podpory), takže jsem uvažovala o nástupu k dělostřelecké nebo minometné jednotce. Záhy jsem ale zjistila, že to asi nebude úplně pro mě.

Jak to?
Třeba u minometu by mě rozhodně limitovala moje výška, mám 162 centimetrů. Při nabíjení v plné elevaci bych si k minometu musela přisunout minimálně dvě bedny, abych tam vůbec dosáhla. A to je docela zásadní problém. Pocházím z Jeseníku, a proto jsem obvolávala útvary na Moravě. A zaujala mě mechanizovaná brigáda. Připadalo mi to zajímavé a hlavně, že by to mohlo být pro mě skutečně to pravé.

9 fotografií

Ale proč zrovna bojová vozidla pěchoty (BVP)?
Měli volno u 71. mechanizovaného praporu. Kamaráda, který je u dělostřelectva, jsem se předtím vyptávala, jestli tam někoho nezná. Tenkrát mi pak známí dokonce promítali prezentace, jak BVP vlastně vypadá, jak vůbec funguje. Bylo to vtipné. Nakonec jsem si řekla: ‚Jo, jdu do „bevka“.‘ I když se mě původně od toho kamarádi snažili odradit.

Proč? Čím vás strašili?
Že to jsou staré mašiny, že už moc nefungují. Nebo, že je to těžká práce. A taky, že to může být nebezpečné. Teď vidím, že v některých ohledech měli pravdu.

Že je to nebezpečné?
Nezdá se to, ale třeba když prší, tak mi to mnohatunové vozidlo docela klouže. Při jízdě, i když na něj lezete nebo po něm chodíte. Neustále taky taháte těžké věci.

Říkala jste, že ještě studujete?
Momentálně už na Univerzitě obrany, civilní obor Bezpečnost a obrana. Předtím jsem byla rok na Mendelově univerzitě, ale ta mi nesedla. Byla to ekonomika a management. Vycházela jsem z gymplu a moc jsem ještě netušila, co chci vlastně dělat. Vždycky mě zajímala bezpečnost, proto jsem nakonec přestoupila na Univerzitu obrany. Možná mě k přestoupení popostrčilo i to, že jsem se krátce předtím přihlásila do zálohy a prošla základním výcvikem.

A teď je z vás střelkyně-operátorka bojového vozidla.
Nabídli mi tu pozici s tím, že je volná a začala jsem o tom dost intenzivně přemýšlet. Nakonec jsem došla k tomu, že by mě to asi bavilo. Zároveň jsem ale nad tím uvažovala i s ohledem ke své výšce a k tomu, že jsem žena. Rozdílnou fyziologii prostě neoklamete. Většina roje jsou opravdu velcí chlapi, takže jsem hledala nějakou pozici, kde nebudu jednotku zdržovat. Abych byla plnohodnotnou a platnou součástí týmu. Jako střelkyně–operátorka jsem ve věži a až tolik síly vlastně nepotřebuji. Ta pravá těžká práce je při údržbě v autoparku.

Boj o každý metr v prázdných domech. Aktivní zálohy oživily pístovská kasárna

Tedy pokud se zrovna nenabíjí nebo se nečistí kanón?
Samotná munice, jako jeden náboj, nijak těžký není. Klasická malá třicítka (pozn. autora: ráže 30mm o váze 800-900 gramů). Ale spojují se do pásů, které se pak zakládají do zásobníku munice nejlépe už celé spojené. Musí se vytáhnout ze země na bevko a potom se postupně celý pás spouští ke střelci do věže, ten ho pak postupně zakládá a navádí do kanónu.

A to už je dohromady trochu jiná váha, když v pásech může být až 500 kusů munice.
Ano, úplně někde jinde. Nabíjeli jsme menší počet, asi 50 kusů, ale i tak to bylo těžké. Obecně nejnáročnější je se o kanón a věž starat. Měli bychom to zvládnout sami, ale v jednom člověku se to vlastně ani nedělá. Čištění nebo nabíjení je manuální věc. Člověk ale taky musí něco malinko vědět o tom, jak třeba vyměnit pojistky ve věži.

Ten malý prostor ve věži vám problémy nedělá? Přeci jen trávit hodiny ve stísněné kovové kapsli.
Vůbec. Naopak mám výhodu, že jsem malá. Na kurzu měli chlapi problém se tam vůbec nasoukat. Já se tam v klidu postavím.

Máte už za sebou i ostré střelby?
Ano, těmi jsem právě zakončovala kurz. Dopadly dobře a doufám, že si je brzy zopakuji. Když to člověk netrénuje, zautomatizované návyky zapomíná.

Jaký to byl pocit? Přeci jen střílet z kanonu je něco jiného, než pobíhat po lese s mečem.
Popravdě? Neskutečný zážitek. Jako když dítě dostane novou hračku.

Mechanizovaná brigáda teď netrpělivě vyhlíží přezbrojení na nové moderní obrněnce CV90. První kusy má dostat už letos. Brzy z vás možná bude střelkyně na úplně jiné technice?
Doufám. Měla jsem už možnost si nové bojové vozidlo osahat a prolézt si ho. Mám k němu ještě větší respekt. Bude tam hodně elektroniky. Budu se toho muset hodně naučit.

Tak minimálně zamířit bude asi jednodušší než nyní...
Technologický skok. V BVP-2 se používá kombinovaný zaměřovač, čelo položím do opěrky, vpravo mám denní vidění, vlevo noční, ale to jsem ještě nepoužívala. Když bevko stojí, je míření v pohodě. Teď jsme ale zrovna měli mířit při svižnější jízdě v docela členitém terénu a musím přiznat, že jsem si docela obouchala nejen čelo, ale celý obličej. V kurzu jsme se všechno učili ve stabilizované poloze věže, teď jsem byla trochu v šoku.

Tak naučit se to jednou musíte, ne?
Už se orientuju, ale nejdřív jsem musela usilovně přemýšlet, co mám vlastně dělat. Řekli mi jen, miř na dvanáctou hodinu a jak budeme odjíždět, plynule se otoč, miř na šestou a kryj nám zadek. Vím, jak pohybovat s věží, jen to chtělo trochu cviku a zjistit, jak se technika chová. Přiznávám, že nejtěžší bylo se zorientovat, kam zrovna mířím, jak je věž natočená, protože ten pohyb otáčení je dost rychlý a zároveň mám velmi omezený výhled. Nezdá se to.

Spousta záložáků říká, že si na cvičení jezdí odpočinout od práce, městského ruchu a všedního shonu a starostí. Jak to máte vy?
Taky si na cvičení jezdím odpočinout. Když na sebe obleču mundúr, tak úplně přepínám. Doslova se přeladím. Na druhou stranu, před cvičením skoro vždycky onemocním, takže tam pak jedu pěkně oslabená. Navíc jsem neskutečně zimomřivá, takže nejvíc bojuju hlavně se zimou.

Shodou okolností máte za sebou další dvoutýdenní výcvik.
Tentokrát nás přiřadili k profíkům, cvičili jsme společně jako smíšená družstva. Výborná zkušenost.

Armáda letos nabrala většinu požadovaných vojáků, řekl Zůna po jednání s Babišem

Pokud vím, tak konkrétně na Libavé bývá počasí dost nevyzpytatelné?
Proto šetřím na nějaké hodně drahé a poctivé termoprádlo. To bude nejlepší recept. Někteří si ho už pořídili. Jinak je to hlavně o správném vrstvení. Učím se.

Co vlastně na vaši vojenskou kariéru říkají rodina a přátelé?
Kamarádi mě v tom podporují. Vždycky jim pak líčím zážitky. A přítel studuje na Univerzitě obrany obor velitel mechanizovaných a tankových jednotek, takže když se vrátíme z výcviku, řešíme to spolu. Obdivuje, že to zvládám.

Ve volných chvílích probíráte armádu a výcvik?
Ano. Podporujeme se navzájem.

A táta s mámou?
Táta je na mé straně hned od počátku. Děda už bohužel nežije, ale myslím, že by byl nadšený. A máma si už zvykla. Původně ale byla zásadně proti a snažila se mě odradit. Chápu, že má strach.

Co ji zlomilo?
Vidí, že mě to neskutečně baví. Chtělo to asi čas. Poznala, že jsem v tom fakt po uši, že s tím nic nezmůže. Dokonce nedávno poprvé přesdílela video od mé jednotky. Poprvé. Do té doby nic vojenského nesledovala. A myslím, že ještě zveřejnila fotku z mé přísahy, ačkoliv tam původně vůbec nechtěla jet. To babička zase doteď tou přísahou žije a říká, jak je pyšná. Vnímá to jinak.

Říkala jste, že chcete k profesionálům. Má na to rozhodování vliv, že už jste v Aktivní záloze a studujete na Univerzitě obrany?
Myslím, že tím hlavním důvodem jsou lidé, které jsem poznala a poznávám. Užívám si tu společnost všech. Neumím to vysvětlit, ale armáda podle mě přitahuje velmi podobný typ lidí. Všichni jsme si tam tak nějak podobní.

Kolik ze studia máte vlastně za sebou?
Ještě rok do bakaláře a potom zvažuji, že bych chtěla pokračovat v magisterském studiu. Takže mě teoreticky čekají ještě tři roky na univerzitě. A potom uvidím. Primárně to bude záležet na tom, kam převelí mého přítele. Doufám, že to bude někde v okolí Olomouce, protože bych fakt chtěla k 71. mechanizovanému praporu.

Už víte, na jaké téma bude vaše bakalářská práce?
Jasně. Vlastně se to jmenuje: Motivační faktory pro setrvání v Aktivní záloze u mechanizovaných rot 7. mechanizované brigády.

Víc na obranu ano, ale žádná povinná vojna, shodují se parlamentní strany

A co je podle vás tou motivací?
Ty faktory budu právě zkoumat. Pro některé jsou to peníze, někteří si tam jezdí skutečně odpočinout. U dalších záloha naplňuje určité vlastenecké cítění. Chci zjistit, proč tam lidé zůstávají. Myslím, že velkou roli bude hrát i kolektiv. Každý řeší ty vstupní faktory, ale nikdo neřeší, jak tam lidi udržet.

Jste se svými spolubojovníky v kontaktu i v civilu?
Nikdo z nich sice není přímo v Brně, ale v kontaktu jsme. Mám pocit, že přátelství vznikající v armádě nebo v záloze jsou založené na takovém speciálním poutu, které jen tak nepřetrhnete. Sounáležitost. V základním výcviku jsem poznala kamaráda, ten nastoupil na UNOB a později zjistil, že to asi nebude úplně pro něj. Bydlí daleko v Čechách, ale stejně jsme občas v kontaktu. Ani se nemusíme vidět, jen si občas napíšeme a stejně mám pocit, jakoby by naše kamarádství vůbec nevyprchalo.

Vzpomenete si ještě, co bylo pro vás při základním výcviku nejtěžší?
Půl roku před nástupem, v zimě, jsem byla na operaci krčních a nosních mandlí a pak se objevily komplikace. Tehdy se mi dvakrát spustilo krvácení a nešlo zastavit. Bylo pak pro mě těžké si nahnat nějakou fyzičku a zvládat to tempo. Nakonec jsem si na zátěž základního výcviku ale rychle zvykla. Takže mě trápily možná tak akorát puchýře.