Obžalovaní byli neobyčejně pestrého původu. Komunista a rudoarmějec, bývalý policajt s historií maffisty (domácí odboj proti Rakousku-Uhersku, pozn. red.), erudovaný právník, železniční odborník a respektovaný národohospodář.
Červené pásky vyšetřovanců a doprovod eskorty vězeňské stráže – jen tím se pětice dobře oblečených pánů lišila od publika čekajícího před jednací síní. „Vstupovali v pořadí Krejčí, Bienert, Hrubý, Kamenický, Kalfus. Tak, jak jsou řazeni v obžalobě,“ napsalo Svobodné slovo. Jeho reportér si všiml i toho, že se Kalfusovi, jedinému stíhanému na svobodě, smekla rudá páska z rukávu.
Nejsebevědoměji se choval Krejčí, ten na lavici obžalovaných zaujal pozici nejdále vlevo, vedle katedry národního prokurátora Františka Tržického. Rozhodnutí o otázce viny v 45 bodech obžaloby, mimo jiné opatření prospěchu nepříteli a vojenské zrady, měl v rukou předseda Národního soudu František Tomsa.
„Bylo to poprvé, kdy u nás byl souzen jako celek vládní kabinet. I když protektorátní, a tedy ne zcela svéprávný,“ upozornil historik Dušan Tomášek.
K nejzávažnějším bodům obvinění náležela nabídka protektorátní vlády z ledna 1943 na užití vládního vojska na východní frontě, rezoluce a vyhlášky proti rezistenci či výzvy k vytváření strážních skupin proti parašutistům a shozům zbraní. Krejčí čelil i nařčení, že se podílel v úvahách na vzniku Národního soudu, který měl za okupace stíhat prezidenta Edvarda Beneše.
Zelený bolševik
„Necítím se vinen,“ prohlásil Krejčí, stejně jako ostatní. V protektorátních kabinetech trávil celou okupační éru coby ministr spravedlnosti a do ledna 1945 sloužil tři roky jako předseda vlády. Na sklonku protektorátu ho v nezáviděníhodné úloze střídal Richard Bienert. Někdejší úředník rakouské politické policie, v roce 1918 masarykovský maffista a poté prvorepublikový byrokrat.
„Tato změna byla v plánech K. H. Franka určena dalekosáhleji, mířila do budoucna, na nastupitelství Háchy,“ popsal důvody změny během svého vyšetřování Walter Jacobi, exšéf pražské pobočky nacistické Bezpečnostní služby SD.
I tato vlivná organizace si osobovala právo zasahovat do chodu protektorátu prostřednictvím českých i německých institucí. „Protektorátní vedení SD bylo toho názoru, že jim přísluší totální politické vedení,“ vysvětlil po válce někdejší obersturmbannführer Walter Baubin z SD.
Tíživou atmosféru konstatování desítek stran dokumentů a výslechů v jednací síni oživila prezentace minulosti ministra zemědělství Adolfa Hrubého. V Rusku se roku 1917 po říjnové revoluci angažoval coby rudoarmějec a komunista.
V časech první republiky kariéru dělal u agrárníků. „Říkali mi zelený bolševiku,“ uvedl Hrubý k přezdívce, vymyšlené s narážkou na agrární barvu.
Otrokova zbraň
„Jedinou zbraní otroka je zrada, jeho jedinou hrdostí je mlčení. Bienert se pro svůj lid vzdal své hrdosti. I on přinesl oběť své lidské důstojnosti,“ argumentoval v závěrečném expozé Kamill Resler, Bienertův advokát.
Soud verdikt vynesl 31. července 1946. Politickému tlaku, zejména ze strany komunistů, na vynesení dvou či tří trestů smrti, soudce František Tomsa odolal i za cenu, že pohrozil demisí na mandát. „Podporovali fašistické a nacistické hnutí, schvalovali a obhajovali nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených,“ zaznělo v rozsudku.
Nejpřísnější trest si vyslechl Hrubý – doživotí. V pankrácké věznici zemřel o pět let později. Krejčí si měl odpykat 25 let, zemřel ve vězeňské nemocnici na jaře 1956. Reslerova závěrečná řeč slavila úspěch, Bienert věznici opustil v květnu 1947.
O dva roky později zemřel doma v Praze. Po pětiletém věznění se na svobodě ocitl i Jindřich Kamenický. Poslední roky prožil u rodiny na Plzeňsku, zemřel v předjaří 1959.
„Nechal se nejméně ovlivnit tlakem okupantů, nejvíce riskoval ve prospěch českého státu a národa a účinně se snažil zlo, způsobované okupantem, mírnit,“ uvedl soud ke Kalfusovi a rozhodl se ho nepotrestat.
