Se štíhlostí je to těžké, musím si držet objem, říká zpěvačka Sarah Brightmanová

Operní zpěvačka Sarah Brightmanová (66) v rozhovoru pro iDNES.cu zavzpomínala na slavné role i manželství s Andrewem Lloydem Webberem a prozradila, jak pečuje o svůj hlas a co si myslí o Praze.

24 fotografií

Vřele vás vítám v Praze, ale zaznamenal jsem, že váš let byl přesunut.
Ano, to byl. Na Heathrow a dalších letištích v Anglii se, myslím, rozbily počítače nebo něco selhalo a nikdo se nemohl dostat dovnitř ani ven. (smích) My jsme sem ale přiletěli dnes brzy ráno a jsem skutečně ráda, že se nám to podařilo. Myslím, že náš let byl jedním z mála, které odletěly. Mělo tomu tak být.

Tak to je docela výjimečné.
My jsme tomu se sem dostat přezdívali „operace Praha,“ protože to stálo dost úsilí. Rozhodně se ale vyplatilo.

Máte s Prahou spojenou nějakou speciální vzpomínku?
Mám s tímto krásným městem spoustu vzpomínek. Na procházky i na zdejší publikum. Mám tu tolik skvělých podporovatelů a je to takový koktejl všeho. Vystupovat tady pro mě bylo vždy potěšením.

Váš koncert v Praze se uskuteční 26. listopadu v O2 areně a my se už teď těšíme. Co můžeme očekávat?
Krásné je, že jsem vždycky považovala Prahu za svým způsobem magické a mystické město. Vždy mi připomínalo něco z pohádek, což, jak vím, má v místní kultuře velkou tradici.

Nejlépe prodávaný soprán. Proč Brightmanové nevyšel koncert na vesmírné stanici

Můj koncert tuto myšlenku v podstatě zrcadlí. Je to vánoční koncert plný krásy, na kterou se dá dívat, ale také ji poslouchat. Zpívám s velkým orchestrem a sborem a speciálně jsem spolupracovala se slavným světelným designérem, aby celý koncert měl velmi tajemný a kouzelný efekt, který se pro toto roční období hodí.

Písně budou každému povědomé, pocházejí z celého světa a půjde o mix duchovních písní, chorálů, vánočních koled i skladeb klasické hudby, které si lidé během adventu rádi poslechnou. Je v tom i trocha sváteční atmosféry.

A ty šaty! Ty jsou opravdu nádherné. Jsou to všechno modely z přehlídkových mol a se stylistkou Victorií jsme si daly opravdu záležet, aby vypadaly přesně tak, jak mají. Aby působily vánočně, ale nebyly vyloženě „vánoční“. Jsou to zkrátka velmi vytříbené a krásné kousky.

Když se ohlédneme trochu zpátky, můžete mi říct, jak jste se vlastně dostala k muzikálu?
Byl to v podstatě velmi přirozený vývoj. Myslím, že už jako dítě jsem byla nadaná v mnoha směrech. Dnes se tomu říká, že člověk ovládá více disciplín najednou. Uměla jsem hrát, zpívat, tančit a zkrátka bavit publikum.

Bylo tedy docela přirozené, že jsem v jedenácti letech zamířila k divadlu. Tehdy jsem v Londýně na West Endu získala svou první profesionální divadelní roli. Od té doby – ačkoli jsem se divadlu věnovala spíše nárazově – to pro mě bylo velmi úspěšné období.

Ostatně právě jsem se vrátila z Asie, kde jsem dva a půl roku ztvárňovala Normu Desmondovou v muzikálu Sunset Boulevard, což jsem si nesmírně užívala. Je ale skvělé vrátit se i ke koncertování a nahrávání, užít si tuto stránku své kariéry a všechno, co přináší.

Sarah Brightmanová, muzikál Sunset Boulevard, Austrálie, 2024

Sarah, jak pečujete o svůj hlas?
Koneckonců je to sval – hlasový sval. Stejně jako sportovec, který trénuje, i já s ním neustále pracuji. Trénuji sama, nebo spolupracuji s hlasovými kouči po celém světě. Absolvuji s nimi několik lekcí týdně a věnuji tomu celé hodiny.

Je to krásná věc, i když je trochu děsivé, že hlas není každý den stejný. Ani my lidé totiž nejsme každý den stejní. Práce s ním je ale radost i výzva. Právě díky tomu mohu i v tomto věku pokračovat ve skvělé kariéře a vystupovat po celém světě.

Takže žádné kouzelné lektvary?
Vůbec žádné kouzelné lektvary. Jde jen o rozvahu. Předtím se nepřejídat, ale sníst právě tolik, kolik člověk potřebuje pro energii. A také před vystoupením nejíst brambůrky nebo oříšky, protože by vám mohly zaskočit v krku. Ale jinak to v tomto ohledu není nic tajemného. Je to čistě technická a fyzická záležitost toho, co děláte.

A řekla byste o sobě, že jste na sebe přísná?
Jsem. Je o mně známo, že jsem docela velký perfekcionista, a někdy mi to může stát v cestě, protože spoustu věcí odmítám právě proto, že jim chci věnovat čas. Zároveň ale jako umělkyně cítím velké naplnění v tom, že mohu říct ne a prohlásit: „Pokud to nemůžu udělat na sto procent, tak do toho nejdu.“

Mám jednu specifickou otázku: Kdo je podle vašich měřítek diva?
To je těžká otázka, protože po celém světě je spousta div, které dělají úžasné věci. Sleduji například jednu skvělou umělkyni – líbí se mi její tvorba – a tou je Rosalía. Je opravdu úžasná, má výbornou průpravu v mnoha uměleckých oblastech a o všechno se zajímá, takže ona je jednou z nich.

Když se vrátím ke staré škole, milovala jsem hlasy Joan Sutherlandové a Marie Callasové. Fascinovala mě dramatičnost projevu Marie Callasové, byla úžasná. Během své kariéry jsem obdivovala nespočet dalších umělců.

Spolupracovala jsem se všemi velkými tenory, jako byli Plácido Domingo a José Carreras. Toho jsem mimochodem viděla před pár dny na jedné akci v Uzbekistánu. Víte, všichni stárneme, ale zároveň za sebou máme úžasné kariéry. Je to tedy velmi vzrušující.

Když se řeknou devadesátá léta a k tomu přidáme taneční či klubové remixy vašich písní, co se vám vybaví?
Hlavně spousta zábavy. Moc ráda dělám taneční remixy svých skladeb, protože jsem s tím vlastně začínala. I když mám v oboru odbornou průpravu, mé první hity byly disko skladby.

Takže ten svět klubů a diskoték a přechod do nové éry... I když mě mrzí, že lidé v klubech už dnes často netančí, což považuji za škodu. Ale taková je prostě doba.

Já jsem totiž byla zvyklá, když jsem byla na turné, chodit po vystoupení do klubů a prostě vytančit všechen ten adrenalin. Ale to už se dnes moc neděje.

Já si ale rád zatancuji.
Jo, já vím. Ale v klubech se momentálně moc netančí. Takhle to prostě teď chodí.

Byla jste vdaná za Andrewa Lloyda Webbera, pak jste se rozvedli a v roce 1996 přišel obrovský průlom díky písni Time to Say Goodbye s Andreou Bocellim. Myslíte si, že je to zvláštní hra osudu, že člověk nemůže mít v životě všechno najednou?
Věci se často mají tak, že buď prší, nebo svítí slunce. Pokud jde o štěstí a o ty okamžiky, kdy se všechno sejde a vznikne z toho něco úžasného, zjistila jsem, že člověk musí být připravený. Když připravený nejste, možná se to prostě nestane.

Je to tedy směs štěstí, ale také obrovského množství tvrdé práce a otevřenosti k různým věcem. To jsou podle mě klíčové přísady pro takové úspěšné okamžiky. Protože bez veškeré přípravy a všeho, co děláte, abyste se do dané situace vůbec dostali, to nikdy nemůžete skutečně naplnit.

Sarah Brightmanová a Andrew Lloyd Webber (1985)

Má Fantom opery zvláštní místo ve vašem srdci?
Ani ne tak samotná role, ale myslím, že to dílo pro mě hodně znamená kvůli mému tehdejšímu manželovi Andrewu Lloydu Webberovi. Tvořil ho totiž přímo pro mě a pro můj hlas a jak nedávno sám uvedl v jedné knize, vzniklo to z lásky ke mně. Byla to pro něj tedy velmi vášnivá tvůrčí práce.

V tomto ohledu mi to dílo skutečně přirostlo k srdci. Už bych ale tu roli znovu hrát nechtěla. (smích) Ani ve Fantomovi vystupovat. Už jsem se od toho zkrátka posunula dál a věnuji se jiným rolím.

Dokážete vybrat rok ze své profesní dráhy, který byste označila za vůbec nejúspěšnější?
To je těžká otázka, protože existuje úspěch osobní, komerční a celá řada dalších podob úspěchu. Myslím, že i díky neúspěchům, a ty pro mě často představují ty největší úspěchy, protože se z nich člověk poučí a pak dokáže vytvořit něco skvělého, mám pocit, že právě ony jsou někdy tím nejlepším.

Když se tedy ohlédnu za celým svým životem, vlastně ničeho z toho, co jsem v profesní kariéře udělala, nijak zvlášť nelituji.

Je na vás vidět, že milujete módu. Prozraďte mi tedy, co je vaše slabost?
Mám až příliš mnoho kabelek. Ale co mám opravdu ráda, je běžně dostupná móda. Prostě věci, pro které si zajdete do obchodu, třeba do Zary nebo kamkoli jinam, případně do malých butiků. Zkrátka hledání a objevování jednotlivých kousků.

Zjistila jsem, že nakupování online je sice fajn a má své výhody, ale ten úžasný pocit, když vejdete do obchodu a vyberete si něco, co není příliš drahé, a přitom vám to skvěle padne, mě moc baví. Takže i tohle je tak trochu moje slabost.

A co podpatky? Viděl jsem totiž, že v pořadu Jonathana Rosse jste obula boty na opravdu vysokém podpatku. Takže platí, že čím vyšší, tím lepší?
Rozhodně platí, že čím vyšší, tím lepší. V naší branži člověk nemůže být příliš vysoký ani příliš štíhlý. (smích) S tou štíhlostí je to pro mě těžké, protože potřebuji mít určitý objem, abych mohla být takovou zpěvačkou, jakou jsem.

Ale rozhodně, když vypadáš o něco vyšší a pomůžou ti k tomu podpatky... právě proto je nosíme. Máš díky nim delší nohy a vypadáš skvěle. Takže ano, vždycky vysoký podpatek.

Sarah Brightmanová, A Winter Symphony, 2025

Věříte na lásku?
Ano, věřím. Láska přichází v nejrůznějších podobách a ta, kterou třeba očekáváme, nemusí být nutně tou, která v našem životě skutečně nastane. Může se objevit v rozličných formách, ale je to velmi důležitá věc. Myslím, že právě láska nás drží pohromadě. Díky ní cítíme podporu a chceme být s určitými lidmi, včetně rodiny.

Skladba I Lost My Heart to a Starship Trooper. Jak se na tuto píseň a videoklip s odstupem času díváte?
Bylo to skvělé. Původně jsem ji vlastně neměla zpívat já. Producent chtěl, aby ji nazpívala nějaká... no, nějaká zpěvačka – teď si nemůžu vzpomenout na její jméno. Ale byl to šéf vydavatelství, kdo mě slyšel na nahrávce, kterou jsme zaslali. Tehdy to ještě byly kazety. Prohlásil: „Tohle je hlas budoucí hvězdy!“ Zabýval se totiž výzkumem hlasu v Německu, takže to dokázal posoudit.

Řekl: „Tohle je hlas budoucí hvězdy!“ Vím, že se o tom s producentem trochu dohadovali, ale on trval na svém: „Ne, tuhle skladbu nazpívá ona!“ A nezapomeňme, že jsem se tehdy školila hlavně v muzikálovém a klasickém zpěvu, zatímco tohle byla popová skladba. Pamatuji si, jak jsem byla ve studiu Chalk Farm v Londýně a tak trochu jsem nechápala správný rytmus, který byl pro ten zpěv potřeba, ani tempo a všechny tyhle věci. Chvíli mi trvalo, než jsem to zvládla, ale jakmile se to povedlo, skladba se stala velkým hitem a už jsem věděla, jak na to.

A stýská se vám po dobách, kdy se prodávaly desky, CD a kazety?
Po tom se mi vždycky stýská. Před pár týdny jsem v Tokiu zašla do obchodu Tower Records a procházela se tam, protože v té zemi stále hrají velkou roli fyzická média. A ta vůně! To, že člověk drží v ruce kazety – měli tam totiž i nové kazety –, že si prohlíží alba a vytahuje je z regálu... Najednou ta hudba a její fyzická podoba získaly na důležitosti a myslím, že spousta lidí to tak má.

Doufejme, že takových zážitků bude více, protože se všechno vrací. Máme tu samozřejmě vinyly a podobné věci, ale doufejme, že vznikne vyvážená směs toho všeho. Budeme mít tohle a zároveň hudbu z počítače, telefonu nebo odkudkoli jiného. Bude to zkrátka mix.

Sarah, děkuji vám za váš čas. Řekl bych, že vy víte, o čem život je. Chtěla byste se s námi na závěr podělit o nějaké životní motto? Máte nějaké?
Životní motto... Myslím, že ať už v životě čelíte jakýmkoli překážkám, ať už se věci zrovna nedaří, nebo naopak jdou skvěle, zkrátka ať už je vaše situace jakákoli, je nesmírně důležité udržet si život v jeho základní podobě krásný a jednoduchý. Život je totiž neuvěřitelně krásný, bez ohledu na to, co se zrovna děje. A to musíte mít neustále na paměti, protože všechno se může v jediném okamžiku změnit.