Chci si dát pauzu a věnovat se rodině, oznamuje herečka Karolína Krézlová

Herečka Karolína Krézlová (35) má za sebou náročné období. Vedle natáčení historického filmu Ležáky dokončila Lajnu, pracuje na projektu Vertical Film a čeká ji také natáčení srbského seriálu. Po letech ve světě showbyznysu si ale chce dát pauzu a věnovat se rodině. V rozhovoru pro iDNES.cz prozradila, proč přestala pít alkohol a stáhla se ze společenského života.

47 fotografií

Karolíno, potkáváme se na prezentaci filmu Ležáky. Je to velmi vážné téma. Jak se pracuje na tak nelehkém období československých dějin?
Takhle: nelehce. Za mě s obrovským respektem. Čím víc se do toho tématu dostávám a čím víc nám pan Pilař (Miloš Pilař, scenárista a režisér, pozn. red.) vysvětluje všechny souvislosti a předává nám své zkušenosti – a mimochodem, práce s ním je skvělá –, tím vážněji k té roli přistupuji. Uvědomuji si totiž, že jsou to příběhy lidí, díky nimž máme svobodu. A často přemýšlím i nad tím, jak s tou svou svobodou nakládám. Jestli je to správně a jestli je to skutečně to, za co tito lidé položili život.

Když teď otevřeme váš diář a řekneme si upřímně, co vás momentálně zaměstnává, co všechno tam najdeme?
Je to jednak natáčení Ležáků. Do toho jsme ve stejnou dobu točili Lajnu, která je konečně dotočená. A zároveň jsem nastoupila do konceptu filmu, který se jmenuje Vertical Film. Je to film natočený na výšku a řekla bych, že je určený hlavně mladší generaci, která dlouho nevydrží u klasického celovečerního filmu. Zároveň je spojený s umělou inteligencí, což je trochu kontroverzní téma. Je ale potřeba s tím pracovat a nějak se přizpůsobovat, abychom v tomhle směru neusnuli na vavřínech. Až skončí tohle natáčení, ještě mě čeká srbský seriál. Takže teď skončí jedno období a pak nastane jiné.

Jaké?
Chci si dát pauzu a věnovat se rodině.

Po Survivoru mám doživotní následky, přišla jsem i o menstruaci, říká Krézlová

Takže máte naplánované, že budete životní plus jedna, a pak možná přijdou přírůstky?
Už je čas.

Tak to samozřejmě přejeme. Zmiňovala jste Srbsko. Jaký je pro vás kulturní šok, když tam přijede takhle krásná holka z Čech?
Děkuju za kompliment. Ale jestli jsem tady považovaná za krásnou, tak v Srbsku jsem spíš považovaná za jinou. Paradoxně se tam setkávám s tím, že nejsou zvyklí na vzhled, který mám, ani na to, kolik ve volném čase nosím make-upu. Prostě mě to baví. Baví mě podpatky, baví mě šaty. Srbky to ale vyzdvihly úplně na jinou úroveň. Ony chodí pomalu načančané i s košem, takže tam jsem vlastně takový průměr. (smích) A je to příjemné. Strašně příjemné někam zapadnout, zaplout a nevyčnívat.

V Srbsku se hodně společensky žije. Když to porovnáte, řeknete si pak, že jsme tady vlastně hodně střídmí?
My jsme úplně jiní. A taky záleží, jestli se bavíme o mladé generaci, která je podle mě trošičku zakřiknutá a jede hodně wellness, wellbeing, matchu, jógu a podobně už ve dvaceti. Naše generace si to ještě uměla všechno tak nějak pořádně prožít a Srbové to pořád mají. Hodně pijí alkohol, hodně pijí kafe, hodně mluví, hodně spolu žijí. A mně to nevadí. Už jsem si na to zvykla. A i když sama nepiju, dokážu se s nimi bavit.

Karolína Krézlová jako sexy malířka

Do showbyznysu jste nastoupila ještě jako adolescentka. Kdy přišlo prozření, že je to také hodně toxické prostředí a že si musíte dávat pozor, aby vás nepoznamenalo a abyste zůstala nohama na zemi?
Někdy kolem třicítky. A vlastně to souviselo i s obdobím, kdy jsem přestala pít alkohol. Na rovinu, už jsem se k tomu několikrát vyjadřovala. V tom období jsem opravdu nebyla šťastná a vlastně jsem se v tom ani neuměla orientovat. Nechci z toho nikoho vinit, ale mladý člověk na tohle prostě není připravený. Pokud nemá nějaké dobré vedení, tak neví, jak se v tom pohybovat. Já jsem se z toho stáhla, protože mi to dodnes nedělá dobře a nevidím důvod v tom zůstávat. Pokud zrovna není potřeba pracovně něco odpromovat, jsem raději doma.

Chápeme. Co vám v životě nejvíc pomohlo k tomu prozření – nejet podle šablon, které nám společnost nastavuje, a podle zaběhlých vzorců, ale nechovat se a nejednat jen tak, jak se od nás očekává?
Zaprvé jsem strašně dlouho neuměla říct ne. Nevím, jestli to bylo výchovou, nebo nějakým společenským modelem typu „buď hodná holčička“. Když mi někdo něco řekl, šla jsem a udělala to. Jenže uvnitř mě to pak sžíralo a občas jsem to prostě zaplnila nějakou párty nebo něčím podobným. (smích) Pak jsem si ale jednoho dne řekla, že si vlastně ničím vlastní tělo kvůli tomu, že v hlavě něco není v pořádku. Že tam něco nesouzní. Začala jsem proto víc pátrat po tom, kdo jsem, co jsem, co je mi blízké a co naopak vůbec není moje. A večírky, párty nebo nějaká póza? To tedy určitě není.