Petra Černocká o manželství: Máme své finty. Prozradila i trik na rychlé zhubnutí

Herečka a zpěvačka Petra Černocká (76) patří k výrazným osobnostem české kultury. V rozhovoru pro iDNES.cz promluvila o zdraví, jídle, hubnutí do kostýmů, dlouholetém manželství s Jiřím Pracným, ale také o svém vztahu ke zpívání a písním, které už ji tolik nebaví.

Se zpěvačkou a herečkou Petrou Černockou se setkáváme na akci pořádané v lékárně. Petro, co vy a medikamenty? Máte doma zásobu, kterou schraňujete pro všechny případy?
Samozřejmě. V mém věku? Jsem připravená na vše. Mám to tam narovnané a musím říct, že jsou to zatím naštěstí především různá béčka, vitamíny a podobně. Je tam toho už hodně, to se asi už zlepšovat nebude. (smích)

62 fotografií

Vím, že pobýváte v domečku v Praze, ale ráda jezdíte na chalupu. Co jsem se doslechl, prý teď raději zůstáváte ve městě, kvůli dostupnosti lékařů. Co je na tom pravdy?
Kvůli dostupnosti všeho. Samozřejmě, támhle je jedna doktorka, támhle je zubař, támhle je tohle… Mám takový akční rádius, kam můžu dojít, kdyby něco. Musím říct, že mě to sice trošku skličuje, ale zatím to hezky zvládám. Mám asi trošku i protekci, už jsem na to přišla. Jako že jsem to já, tak někdy najdou i nějaký termínek o malinko dřív. Nejspíš mají rezervy pro nějaké zoufalé případy, což já tedy nejsem, ale malinko mi nadržují.

Není to proto, že jste tak trochu hypochondr? Malujete si už dopředu ty nejčernější scénáře?
To ani ne. Po ránu tedy jo. Takových nás bude víc. Ráno, ne že bych byla depresivní, ale nějak se musím rozjet, protože po ránu vidím trochu černě. Kolem oběda se to zlepší a večer už je to dobré. Pak vylezu na jeviště v divadle a všichni říkají: „Vy jste taková živá, sympatická a je s vámi sranda.“ Ale ráno, když vstanu, tak ne.

Nahá Černocká i poděkování ministra. Šedesátník Čtvrtníček bavil v České sodě

Jste ve skvělé formě. Když jsme spolu naposledy dělali rozhovor, mezi řečí jste se mi svěřovala, že občas vynecháte snídani. V tom tkví to kouzlo, jak si uchovat a udržet kila?
Těch možností je fůra. Buď se ovládáte celý den a jíte to, o čem víte, že vás to kaloricky nezabije. Já většinou snídám vajíčka, ale bez chleba, jen obložené rajčátky. V poledne si dám třeba špagety a večer končím s jídlem už kolem šesté. Je těžké potom sedět třeba u televize a už si nevzít ani oříšky a nic. Ale dá se to.

Zkoušíte i nyní velmi populární přerušovaný půst?
Ano, když chce člověk rychle zhubnout, což někdy potřebuju do divadelního kostýmu, tak si dávám poloviční půst. Lidi už si to najdou na Googlu, co to je. To znamená například do oběda nejíst. Tam si musím vymyslet nějakou činnost, takže třeba peru, uklízím, abych nemyslela na to, jaký mám hlad. A potom se zase končí s jídlem v šest. Funguje to, ale chce to určitou disciplínu, anebo strach. Já se bojím, že se nevlezu do kostýmu. Tak tři-čtyři dny před zkoušením dovedu tímhle přerušovaným půstem shodit i dvě kila. Ale pak si za odměnu koupím kýbl zmrzliny. Já to vlastně dělám hrozně chaoticky.

Velkou roli v té zodpovědnosti hraje určitě i partner. Je vám i ve stravování váš Jirka takovým parťákem, že se hlídá s vámi?
Jo, to je zajímavé, až mě s tím štve. Já třeba se chystám, že něco udělám, a on už předem říká: „Nedávej tam moc smetany a necukrovala jsi to, jo?“ Už mi kecá do toho, co vařím. Ale sám se taky snaží držet zpátky. Všude je toho tolik, takových dobrot. Takže kdyby člověk popustil uzdu... Já bych mohla furt něco. A ty zmrzliny, co je jich těch druhů! Na Míráku jsem včera měla senzační. Lákadla tu jsou, ale zas například nejím hamburgery a takovéhle opičárny, protože to ani není nějak zvlášť výživově kdoví co. A ty housky, jak si je přitom cpou do pusy. No, nevypadá to ani dobře.

Petra Černocká a její dcera Bára Vaculíková

Pryč od jídla, jdeme k lásce. S manželem Jiřím Pracným jste spolu už hodně dlouhou řadu let. Čím to, že to pořád tak hezky funguje, i když spolu žijete a pracujete. Nemáte tendence se někdy pozabíjet?
Naším velkým pojítkem je, že máme psa. Přes něj si toho kolikrát hodně vyřídíme. „Hele, jak on na tebe kouká, on by asi chtěl jít ven.“ Také hodně jezdíme na vystoupení, jsme hodně spolu. Což by mohlo vyvolat i takový nějaký tunel, ale u nás ne. Já celkem ráda věci shazuju, i když je průšvih. Mám občas takový černý humor a ono to funguje. Jirka je taky veselý člověk, ale jako všichni chlapi, je k večeru někdy úsečný, když je unavený. Neexistuje manželství, kde by to bylo stále jen senzační. Ale my už máme na sebe takové různé finty, jak to vylepšit. Po tak dlouhém manželství by nemělo cenu být na sebe protivný.

Vím, že vás trápí neustálé otázky na Dívku na koštěti, tak to vynecháme. Zajímalo by mě ale, jestli existuje ve vašem katalogu píseň, kterou už nezpíváte s takovým entuziasmem jako dříve?
Já se nechci vytahovat, ale když jsem chodila do školy, byly tam holky, které se mnou studovaly operní zpěv. Bylo evidentní, že mají hlas. U mě bylo evidentní, že mám ten holčičí jemný sopránek. A musím říct, že s přibývajícím věkem ti lidé s tím mohutným hlasem mají problém. Může jim zeslábnout a podobně. Já sama vždycky vylezu na jeviště a zpívám na začátku většinou hned z kraje písničku Ovečka. To jsem si napsala, když mi bylo šestnáct, je to takové infantilní. A já začnu zpívat a sama si vždycky říkám: „Ježišmarja, to je furt ten hlas, jak je furt stejný.“ Jsem vděčná bohu, že můžu ten svůj repertoár, i ten holčičí, zpívat, aniž bych slyšela, že už ten můj hlas je přece jenom unavenější. Musím to zaťukat.

Není tam tedy písnička, která už vás lehce unavuje interpretovat?
Já jsem zpívala i mnoho úplně hloupých písní. Nejblbější byla Nebe má modrou modřinu. To jsem zpívala v duetu, nebudu jmenovat toho zpěváka, protože je výbornej. Ten se musel taky stydět, ale prostě jsme to nafasovali. To bylo strašně blbý! Blbých písní bylo dost. Ale to byla taková úlitba, že to bylo třeba.

Já jsem nejezdila na festivaly politické písně, na to jsem se opravdu necítila a oni mi to věřili, že to ode mně s tím hláskem nebude působivé. Většinu písniček jsem si napsala sama, nebo je napsal Zdeněk Merta, takže to bylo dobré. Repertoár mám dobrý a většinu těch písniček můžu zpívat i dnes. Jediná, která mě trošku nebaví, je Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo mě dnes políbil. Už jsem za zenitem téhle písně, ale lidi to stále chtějí, tak si to zazpívají spolu se mnou. Ta písnička byla taky pitomoučká, ale aspoň tak roztomile.