Petr Uhlík neváhal kvůli roli použít botox. Pořád hledám, kam až se dá zajít, říká

Petr Uhlík se výrazných hereckých proměn nebojí. Po Ladislavu Hojerovi přichází s další velkou výzvou – rolí atletky Zdeny Koubkové. V rozhovoru pro iDNES.cz promluvil nejen o herectví, spolupráci s Ondřejem Sokolem, ale i odvrácené straně úspěchu a své vášni pro historii.

Po Metodě Markovič jste se znovu ocitl v kriminálce, tentokrát ale na opačné straně. Jaké bylo vyměnit vraha za policistu?
Metoda Markovič už byla asi před čtyřmi lety. A za čtyři roky se stane strašně moc věcí, takže už nad tím vlastně vůbec nepřemýšlím v tomhle zúženém kontextu. Navíc teď už to bude druhá série Vražd v kraji, takže k tomu nepřistupuju jako k něčemu novému.

O Matějovi jste říkal, že jste si na něm chtěl vyzkoušet „tolik nehrát“. Je pro herce někdy těžší zahrát úplně obyčejného člověka než výraznou, extrémní postavu?
Asi ano. Hodně záleží na tom, jak často a v jakém časovém horizontu se ta postava objevuje, aby nezačala působit tak, že ji divák bude nenávidět. Je to těžší v míře citlivosti, s jakou se tyhle věci hledají. Ale upřímně, stejně mám pocit, že jsem hrál až moc.

66 fotografií

Hrajete po boku Ondřeje Sokola. Jak jste si spolu herecky sedli?
Výborně. Když se řekne, že se bude natáčet s Ondrou, mám z toho vždycky radost. Ondra je skvělý a pracovat s ním je moc příjemné. Ale nechci to vztahovat jenom na něj. Celý natáčecí tým, ať jsou to maskéři, kameramani nebo kdokoliv další, je skvělá parta. Po posledním natáčecím dni jsme třeba grilovali v chatové čtvrti, sešli se tam opravdu všichni a bylo to krásné. Natáčelo se hlavně v Litoměřicích, to je takové naše hlavní středisko, doslova i policejní.

Ondřej Sokol je známý humorem a improvizací. Stalo se, že vás při natáčení úplně rozhodil?
My se neustále rozhazujeme. Já se o to dokonce docela snažím, vždycky ho aspoň trošku zničit. Jenže on má hrozně tuhý kořínek a bohužel většinou zničím sám sebe. On dělá, že ho to vůbec nerozhodilo, už je zkrátka vytrénovaný. Takže je to jeden z nejnáročnějších radostných kolegů. Je to nejtěžší protivník. Umí vytvořit humor a vzápětí to střihnout do situace, jako by žádný humor předtím neexistoval. Já naopak většinou zůstávám v tom prvním kroku, což znamená, že se jenom směju. Ukazuje mi tím, že je pořád kam se posouvat. Dobrý učitel ve všech směrech.

Když se s odstupem vrátíme k Ladislavu Hojerovi – co vám tahle role dala a co vám naopak vzala?
Asi hlavně to, že jsem se dostal do audiovizuálního a mediálního světa. To vnímám nejvíc. Jinak už na tu roli vůbec nemyslím. Spíš na to, že díky ní jsem dostal větší možnosti tvůrčí spolupráce. A co mi vzala? Docela dost soukromí. A víru v lidi. Všechny ty hloupé narážky, když mě někdo zdraví „Láďo“ a podobně, jsou pro mě ukázkou naprosto nulové sociální empatie. Ale není to nějaký jedinečný případ Petra Uhlíka. Člověk si na tom spíš uvědomí, že lidé opravdu někdy neumějí být empatičtí. Na druhou stranu to od nich ani nemůžeme žádat. Takže se z toho snažím vždycky nějak vybruslit, aniž bych je třeba chtěl uhodit. A zatím se mi to daří, takže dobrý.

O Hojerovi jste také mluvil jako o roli, kterou nebylo jednoduché po natáčení odložit. Umíte se dnes z postav vracet k sobě snáz?
To bych rád věděl. (smích) Nejsou všechny role takhle transformační. Naposledy mi asi nejdéle trvalo předělat se zpátky do Petra Uhlíka po natáčení Rekord(wo)man. To byl jeden z podobných transformačních aktů. Nemám ale pocit, že by to provázelo přípravu na každou roli. Jsou to hodně specifické postavy, které mají obrovské podhoubí a zároveň prostor ukázat všechny jejich vnitřní pochody. Když máte někde sedm natáčecích dní, asi se do takové hloubky úplně nedostanete.

V Rekord(wo)man jste kvůli roli Zdeny Koubkové prošel velmi výraznou fyzickou proměnou. Dokonce došlo i na botox. Kde máte hranici toho, co jste ještě ochotný pro roli podstoupit?
Nikde. A zjišťuju, že toho je ještě strašně moc, což je skvělé. Botox je velmi nevinný, píchnou vám ho a za tři měsíce je pryč. Ve svém osobním životě nemám potřebu ho mít. Baví mě ale zjišťovat, kam až se dá jít. Vytrhává mě to z určité obecnosti, kterou některé role mají a která pro mě může být až stereotypní. A věřím, že věci, které se na první pohled mohou zdát povrchní, jsou ve skutečnosti jedním z důležitých klíčů k samotné herecké práci. Nějakým způsobem vás totiž tvarují i zevnitř. Když se na sebe podíváte a víte, že takhle byste normálně nikdy nevypadali, je v tom hrozně zajímavá psychologická rovina. Nějak vás to rozbije. A právě to je pro mě inspirativní.

Byla právě možnost takové proměny jedním z důvodů, proč jste se stal hercem?
Určitě. To je asi ten hlavní důvod. Od chvíle, kdy jsem něco takového poprvé opravdu zažil, vím, že je to možné. Do té doby mě ta práce samozřejmě bavila, mimo jiné proto, že pro mě bylo celé prostředí nové. Teď už tolik nové není, a tak jsem rád, že se objevila další meta, díky které si tu práci můžu znovu zamilovat. To mi přijde důležité. Zároveň je asi správně, že se to neděje pořád, protože bych byl přemlsaný. Jsem rád, že můžu doufat, že se ještě něco takového objeví. U komplexnějších postav poznám, že je to opravdu úkol. Že tomu třeba chci obětovat hodně času. To samozřejmě člověk nemůže dělat u všeho, protože už by mi tímhle stylem bylo osmdesát.

Zdena Koubková byla vrcholová atletka. Jak náročná byla sportovní příprava?
Mě to bavilo. Tři čtvrtě roku jsem dělal atletiku a bylo to vzrušující. Užíval jsem si asi nejzdravější životní styl, jaký kdy ve svém životě zažiju. Právě tohle mě na té profesi baví. Najednou vám dovolí zaměřit se na něco, co jste do té doby v životě nedělal nebo na co jste spíš neměl čas. A najednou mu ten čas věnovat chcete, protože víte, že je to zároveň vaše práce. V tomhle směru je herectví neuvěřitelně široké v tom, co všechno se může stát jeho součástí.

A zůstala vám atletika i po natáčení?
Ty jo, moc ne. Spíš jsem si hned otevřel pivo. (smích) Ale pořád se hýbu, o tom žádná. Zůstala mi asi větší vůle dokopat se k fyzickým aktivitám, třeba kolem domu. A řekl bych, že mi to dalo určité fyzické sebevědomí. Nikdy předtím jsem necítil tak silné propojení se svým tělem. A to je něco, co mi z té zkušenosti zůstalo a co je pro mě velmi přínosné.

Petra Uhlíka navlékli do dámských šatů. Přesto nehrál ženu

Poznal jste se vůbec, když vás proměnili ve Zdenu Koubkovou?
Ano, to je to nejhorší. Já se vždycky poznám. Vždycky bych chtěl být někým jiným, a nakonec to stejně budu já. To je takové prokletí každého z nás. Nemyslím tím, že každý bude Uhlíkem, ale každý bude sám sebou. Je mi to vlastně trochu nepříjemné, pokaždé si musím zvyknout na to, že to není někdo jiný. Že tam sám sebe vždycky najdu. Mám se asi moc nakoukaného.

Vaše manželka je také herečka. Je výhoda žít s někým, komu nemusíte vysvětlovat, proč vás nějaká role pohltí?
To vlastně nevím, protože nic jiného jsem nezažil. Asi jsem žil jenom s herečkami, což o mně taky vypovídá svoje. (smích) Ale řekl bych, že ano. Já jsem nikdy s „normálním člověkem“ nežil. A Andrejka to má asi stejně. Upřímně si tenhle druh vztahu ani moc nedokážu představit s někým z úplně jiného povolání.

Dokážete si navzájem říct, že se vám na práci toho druhého něco nelíbilo?
Určitě. Jsme k sobě docela pravdiví, ale zároveň citliví. To jsou dvě roviny, se kterými by se mělo opatrně nakládat. Potřebujete obě, ale každá se dá přehnout. Navíc v naší profesi jsme pracovním nástrojem opravdu my sami. V tomhle směru je to vlastně hrozně nepříjemné povolání.

A zahráli byste si spolu znovu?
Jasně, byl bych moc rád. Ale já práci nevyrábím, takže to posílám do vesmíru. Ano, budeme hrát spolu. (smích)

Když se vrátíme úplně na začátek – jaký jste byl jako dítě? Samotář, průšvihář?
Já vlastně nevím, co jsem byl. Když se bavíme o úplně dětských letech, tak asi takový blázen. Hodně jsme si s bráchou hráli Dračí doupě, mečovali jsme v lese a tak dále. A něco z toho mi zůstalo dodnes. I v dospělosti jsem pořád typ člověka, který tráví hodně času ve své fantazii.

Kdo vás přivedl k herectví?
Máma. Přihlásila mě, protože jsem jí pořád něco předváděl v kuchyni, tak už to asi chtěla posunout někam jinam, aby měla klid. A tak to začalo. Pak už to nějak vzniklo samo. Nemá to žádný velký racionální, odůvodněný důvod. Odůvodněný důvod, to je výborné spojení. (smích)

Umíte dnes ještě celý den nic nedělat?
Dřív jsem s tím neměl problém, ale teď s domem už to asi nedokážu. Vždycky je něco. Ostříhat jabloně, připravit přístřešek na dřevo, vyklidit kůlnu, udělat nová okna… Ten bucket list je tak velký, že člověk pokaždé ví, že by mohl něco dělat. Takže ten pocit, který mi lidé dřív hrozně záviděli – že umím nic nedělat – už naprosto mizí. Vnitřně jsem si stanovil, že je to nějaký krok dospělosti, což je naprostá lež. Ale jelikož se neustále potřebuju přesvědčovat o tom, že jsem dospělý, zatím mi tahle představa funguje.

Co vám doma nejčastěji hraje?
Mám hodně rád rap. Český rap poslouchám asi od dvanácti, takže už to ani není guilty pleasure. Je to zkrátka moje pleasure. A jinak mám rád vážnou hudbu. Teď jsem si pořídil nový gramofon, protože to byl můj sen. Gramofon jsem sice měl už předtím, jenže se mi rozbila jehla a já byl asi osm let líný koupit novou. Což je příběh sám pro sebe. Teď tady mám třeba desky Boba Dylana, DG 307 a pořídil jsem si tři nové jenom proto, že jsem chtěl písničky, které mám rád, slyšet na vinylu. Bohužel rap se na vinylech moc nevydává.

Je nějaký herecký výkon, u kterého jste si řekl, že takhle byste chtěl jednou hrát?
Jsem k tomu dost skeptický. Nevěřím, že se dá něco z herectví někoho jiného ukrást. I když hraju se staršími kolegy, kterých si profesně velmi vážím, nemyslím si, že si můžu jednoduše vzít jejich know-how. Herectví je strašně individuální. Pracuje jenom s prostředky konkrétního člověka. Každý má nějakou fyzis, hlas, emoční plochu. Nevěřím, že se tyhle věci dají zkopírovat. Každý máme úplně jiné možnosti, jak sami sebe využít.

A kdybyste si mohl bez castingu vybrat jakoukoliv divadelní nebo filmovou roli bez ohledu na věk, jazyk nebo dobu?
Tyl Ulenspiegel. Toho bych chtěl hrát strašně moc.

A co vás teď mimo herectví nejvíc nabíjí? Z čeho máte radost?
Z výzkumu, který dělám. Procházím německé archivy, jsem v kontaktu s archivem v Ústí i v Litoměřicích a zkoumám celou oblast, kde žijeme. To mě naplňuje úplně neuvěřitelně. Teď jste mě zastihli v historickém momentu. Naše vesnice má devatenáct obyvatel a mně zrovna přišel obrovský spis z archivu v Německu, kam se po válce odstěhovala část Němců, kteří tady žili. Dostal jsem výpis všech míst a toho, jak se jim mezi lidmi říkalo. A potom celou mapu vesnice s označením, kdo kde žil, kde byla hospoda, kde bydlel švec, kameník… Já jsem z toho úplně nadšený.

Tohle mi teď dělá asi největší radost. S Andrejkou chceme obejít všechny ty domy, označit si je a vyfotit. Na mapě jsou samozřejmě i místa, která už neexistují. Třeba bych chtěl najít křížek, který býval v jedné zatáčce a dnes už tam není. Dost často se stávalo, že Němci podobné věci zakopávali, protože věděli, že se s nimi nebude zacházet dobře. Takže je možné, že tam někde pořád je. Tohle je přesně to, na co teď myslím a co půjdu dělat, až odbleším naše zvířata. (smích)