Petr Janda promluvil o rumovém rituálu, přelepeném hákáči i důchodu

Petr Janda (84) nepolevuje ani v horkých dnes a s kapelou Olympic vystoupil v pražských Holešovicích na Gauči na Výstavišti. V rozhovoru pro iDNES.cz prozradil nejen to, jestli má rituál před tím, než vyběhne na pódium.

26 fotografií

Co pro vás znamená hraní venku?
Abych pravdu řekl, mám to radši než hraní vevnitř. Nejsou zvukové odrazy od stěn, stropu, tady zvuk tak prolítne pryč a pěkně se hraje. Pokud teda není moc teplo, nebo zrovna moc zima. Teplo se ještě dá vydržet, ale když je velká zima, prsty opravdu trpí. To je opravdu o život. Ale tak hráli jsme i v minus pěti stupních.

Jsme v zákulisí. Máte rituály předtím, než jdete hrát?
Rituály předtím ne. Máme rituál po falešném konci našeho představení, ale neděláme ho vždycky. Dneska teda nebude, což mě mrzí. Můžu to klidně prozradit, jeden z našich techniků nám nalije čtyři panáčky nějakého kvalitního rumu a my si připijeme po zdárném koncertu v zákulisí a jdeme na přídavek. To je takový opravdu hezký rituál, takové přátelství, kamarádství hudební. A radost z toho, že se nám to povedlo, se s tím znásobí. Ale říkám, dneska bohužel všichni řídí, tak dneska rituál nebude.

Máte tady psychickou podporu, je tady manželka, rodina. Cítíte se víc v bezpečí díky tomu?
No, mladá už chce domů. (smích) Přece jenom muzika se velmi změnila. Oni Olympic moc neposlouchají. Mají kapely, které zase neposlouchám já. Já tomu už ani nerozumím, abych pravdu řekl. Ale ta mladší Rozárka, které je čtrnáct, chtěla k Vánocům gramofon. Zrovna včera jsme byli v Luxoru se dívat na vinyly. To ji nejvíc zajímá, jaké vyšly. Vrátilo mě to do mládí. I když my jsme ty vinyly moc tenkrát nemohli kupovat, protože skoro žádné nebyly, že jo.

Došlo ve vašem případě na pašování západní muziky do Československa?
Rozhodně. Jednou jsem pašoval Sex Pistols z Londýna a na zadní straně byly kresbičky, takové malované. A tam jeden z těch členů měl na zádech tričko, kde měl hákový kříž. Já se divím, že to tenkrát normálně vyšlo v Británii. Sehnal jsem nějakou samolepku a ten kříž jsem zalepil, aby to nebylo vidět. Stejně jsem tu desku ani nemusel ukázat. Takže jsem ji radostně dovezl domů. Teď mě napadá, že ani nevím, jestli ji ještě mám.

Když dojde na muziku, co poslouchají dcery, tak co to s vámi dělá, když slyšíte, jak se to dneska produkuje přes AI nebo přes computer?
No i tohle se bohužel změnilo. Oni to poslouchají na sluchátkách, takže ani nevím, co vlastně poslouchají. (smích) I když máme doma aparaturu poměrně silnou. My jsme to hráli na plné koule, vždycky. Měli jsme nějaké repráky, moc nám to nehrálo, ale oni už to mají do sluchátek. Všechno přes ty bluetooth a tak. Ani dráty žádné nemají. Se to prostě celkově změnilo. Takže fakt nevím.

Frontman Olympicu Petr Janda s vnuky Petrem (vlevo) a Matoušem, ze kterého je dnes Matylda. (2020)

Co je hnací motor, díky němuž máte pořád energii, jste nabitý, můžete pořád jít na pódium, nic vás nebolí a vypadáte optimisticky?
(smích) Dneska mě bolí úplně všechno. Z toho vedra jsem takový celý přejetý, ale jak vlezu na jeviště, tak to zase ze mě všechno spadne. Pravdou je teda, že jsem netušil, že může být takhle velká láska k muzice a k tomu, co dělám. Že to je tak strašně silné, že už jenom ráno, když se probudím a uvědomím si, že večer mám koncert, tak se nějak celý zachvěju a říkám si: Ježíš, to je nádhera. Já ještě pořád hraju. Musím říct, že samozřejmě občas dostanu nějaký hejt ve smyslu, že už bych se měl na to vykašlat a tak, ale já na to nedbám. Prostě já se na to vykašlu, až to fakt nepůjde. A to rozhodnu já, nikoliv nějaký hater.

Přece nebudete poslouchat nějaké škarohlídy, kteří možná závidí, protože už smrdí důchodem.
Já už smrdím důchodem dvacet let. (smích) Ale myslím si, že takhle by měl nějak vypadat důchodce. Debaty, jestli se má jít do důchodu v 65 nebo v 67, mě opravdu nechávají chladným. Ještě že nemusím jít do důchodu třeba v 65 povinně. No, to bych se zbláznil!

Jaké je vaše léto 2026? Je v plánu určitě dovolená, legendární grilovačka, maškarní?
Zítra zrovna letím na dovolenou v pět ráno, nebo tak nějak. Letíme na Mallorcu a budeme tam týden. Abych byl upřímný, tak tam se vůbec netěším. (smích) Radši bych zůstal doma. Já jsem ty dovolené nikdy neměl moc rád. Nejradši jsem doma, když jsem obklopený kytarami a muzikou a tím, co mám rád. Kdežto v nějakém hotelu, tam je akorát horko a spousta lidí. (smích)

Pak se vrátíme a máme garden party, letos ve stylu Egypt. Já budu za Césara. Budu mít krásný divadelní kostým. Budu mít čtyři otroky, které namažeme olejem, budou mít bederní roušky a ponesou mě, protože půjde průvod. Kleopatru taky samozřejmě. Ponesou mě do hospody a nechal jsem postavit velkou pyramidu, kde naházíme nějaké figuríny, které obtočíme hadry, aby vypadaly jako mumie. Bude tam egyptská kapela a bude to určitě úžasný. Na to se strašně těším. To je věc, která mě celý rok zaměstnává. Od toho, kdy přijdu na téma, které bychom chtěli udělat, až po to, kdo si co vezme.

A pak začne ta honička. Shánět egyptskou kapelu v Česku není vůbec jednoduché. Vyzdobíme zahradu, oblékneme se. Už tam chodí tak dvě stě lidí. Dřív, když jsme začínali, to bylo zajímavé, že lidi nakukovali přes plot, jestli tam jsou hosté také oblečení tak, jak mají, anebo jsou v civilu. Ze začátku to bylo ne moc aktivní, ale teď se to zlepšilo, že už přijdou rovnou všichni v kostýmech. Takže to je prostě paráda.