Z některých rolí se dostávám déle, přiznává herečka Pavla Gajdošíková

Na karlovarský festival přijela představit film Dřevorubec, ale místo večírků si užívala minerální prameny, přírodu a s maminkou oslavu 35. narozenin. Pavla Gajdošíková prozradila, proč se z některých rolí dostává do normálu celé týdny, jak se z muzikantky stala herečka i proč je pro ni největším luxusem obyčejný klid.

Jaké jsou vaše letošní Karlovy Vary?
Jsou ve znamení filmu Dřevorubec, protože jsem sem přijela hlavně kvůli jeho propagaci. Ale zároveň si festival užívám i soukromě. Přijela za mnou máma s partnerem z Bělova, protože jsem před pár dny oslavila pětatřicáté narozeniny, a je tady i můj partner. Chodíme na kolonádu, ochutnáváme prameny a snažím se najít si čas i na odpočinek. Ale jeden večírkový koncert jsem stihla. Přijeli SKRATi z Ostravy, kdysi jsem s nimi zpívala, přivedl mě tam Bertík Lichý.

Na premiéru filmu, která bude na podzim, se těšíte?
Moc. Přiznám se, že jsem ho ještě neviděla. Natáčení bylo taky docela dobrodružné, probíhalo ve Velkých Karlovicích a vznikla tam skvělá parta. Nečekejte ale klasickou romantickou komedii. Je to spíš romantický příběh, který má i vážnější momenty. Ve filmu se postava Jany vrací ke kořenům, a jak už to bývá, abyste se našli, musíte se trochu ztratit, ale více nechci prozrazovat.

Ve filmu hrajete s Adamem Vaculou. Jak se vám spolupracovalo?
Výborně. Byli jsme kolegové v Divadle pod Palmovkou – jo a jsme oba Moraváci. Já jsem z Otrokovic, on z Uherského Brodu, takže skoro sousedé. Myslím, že si rozumíme. To se potom na natáčení vrací. Jen to měl trochu složité kameraman Marek Janda, náš výškový rozdíl je téměř 40 centimetrů! Ale spolu s režisérem a autorem scénáře Petrem Zahrádkou si se vším poradili. Doufám. Já to ale ještě opravdu neviděla. Těším se moc.

Je chemie mezi herci opravdu tak důležitá?
Podle mě ano. A taky atmosféra. Divák pozná, jestli si herci „sedli“ a jestli jim to spolu funguje. Bez toho to nejde.

Co pro vás znamená projít se po červeném koberci v Karlových Varech?
Je to unikátní festival, je mi ctí. Nejsem člověk, který by vyhledával pozornost médií nebo bulváru, ale k festivalu to patří. Je to prestižní událost a zároveň možnost představit lidem film i svoji práci. Mám tento festival moc ráda.

O vás se říká, že jste spíš introvert. Přesto jste si vybrala herectví. Jak se to stalo?
Vlastně náhodou. Původně jsem byla mnohem víc nakročena k muzice než k herectví. Hostovala jsem v Městském divadle Zlín a pak jsem se dostala na konzervatoř v Ostravě. Upřímně jsem tehdy ani netušila, že se dá herectví studovat tímhle způsobem. Všechno přišlo tak nějak samo.

Hudbě se ale věnujete stále.
Ano, pořád. Máme kapelu Tamala, i když teď zrovna prochází menší proměnou. Píšu texty i písničky a hudba je pro mě dodnes určitá forma terapie. Pomáhá mi zpracovávat věci, které člověk prožívá.

Jak se připravujete na nové role, je pro vás těžké naučit se text?
Text je paradoxně to nejjednodušší. Mnohem důležitější je pochopit postavu a dostat se jí co nejblíž. Snažím se zjistit, jak přemýšlí, proč jedná tak, jak jedná. Kvůli rolím se často učím úplně nové věci. Pro film Tanec s medvědem jsem se učila hrát na housle, kvůli Dřevorubci jsem zase sjížděla prudký kopec na kole bez zadních brzd. Ale to byl spíš můj hec. To jsou zážitky, na které člověk jen tak nezapomene.

Právě vystupování z komfortní zóny vás na herectví baví?
Přesně tak. Myslím, že je to jedna z nejkrásnějších věcí na téhle profesi. Člověk pořád objevuje něco nového a potkává nové lidi.

Některé vaše role jsou psychicky velmi náročné. Jak dlouho ve vás zůstávají?
Záleží na konkrétní postavě. Třeba po filmu Tanec s medvědem jsem se z role a z celého natáčení dostávala nějakou dobu. Bylo to velmi silné téma a já do každé role jdu naplno. Potřebovala jsem čas, rodinu, partnera i přátele, abych zase dokázala normálně dýchat. Ale myslím, že to tak herci mají často.

Dá se vůbec po takové zkušenosti jednoduše přepnout zpátky do běžného života?
Ne vždycky. Člověk do těch postav dává kus sebe. Samozřejmě to není nic tragického, ale některé příběhy ve vás zůstanou déle než jiné.

Za roli ve filmu Chyby jste získala Českého lva. Co pro vás to ocenění znamenalo?
Byla to moje první velká filmová role. Byla jsem za něj nesmírně vděčná. Zároveň jsem cítila obrovskou zodpovědnost, protože člověk má najednou pocit, že musí všechno zvládnout ještě lépe. Ale beru to hlavně jako potvrzení, že práce, kterou do rolí vkládám, má smysl.

Umíte si odpustit vlastní chyby?
Musím. Chyby děláme všichni. Samozřejmě se z nich snažím poučit, ale nemá smysl se jimi trápit donekonečna.

Kde nejlépe dobíjíte energii?
V přírodě. Nedávno jsme se s partnerem přestěhovali za Prahu do domečku a zjistila jsem, jak moc mi chyběl klid. Koukat do zeleně je pro mě nejlepší způsob, jak si odpočinout.

S partnerem jste spolu už řadu let. Je právě zázemí tím, co vám pomáhá zvládat náročnou profesi?
Rozhodně. Jsme spolu skoro devět let a neměnila bych. Herectví není jednoduché ani pro člověka, který ho dělá, ani pro partnery. Jsem ráda, že mám vedle sebe někoho, kdo mě podporuje a chápe.

Je někdo, s kým byste si ještě chtěla zahrát?
Určitě. Přála bych si potkat se na place s Ivanem Trojanem. Obdivuji spoustu českých herců a hereček, ale on patří mezi ty, se kterými bych si opravdu ráda zahrála.

Máte ještě nějaký nesplněný profesní sen?
Nikdy jsem nehrála ve velkém historickém filmu. Ale snů mam dost. Nechávám si je ale zatím pro sebe, aby měli šanci se splnit.

Co vás čeká v nejbližší době?
Diváci mě uvidí ve zmíněném filmu Dřevorubec, na platformě Oneplay by měl na podzim vyjít Extractor 2 a v září mě čekají dvě divadelní premiéry.