Patrik Berger: Recept na dlouhé manželství? Mám štěstí, že jsem našel tu pravou

Zahrál si finále mistrovství Evropy, sedm let oblékal dres Liverpoolu a jeho mimořádné góly si fanoušci připomínají dodnes. Patrik Berger se ale za minulostí příliš neohlíží. Po konci kariéry se pustil do cestování a dnes se díky společné fotbalové agentuře se synem vrátil ke sportu. A přidal si i jednu nečekanou roli – ve filmu Vyšehrad Třy.

39 fotografií

Ve světě Vyšehradu už jste skoro inventář. Co vás čeká ve třetím filmu?
Ve trojce hraju vlastně sám sebe. Nebo spíš dělám to, čím jsem se dřív živil – fotbal. Takže se vracím do prostředí, které velmi dobře znám.

Tentokrát máte před kamerou podstatně větší prostor než v předchozích filmech. Kolik vás čeká natáčecích dnů?
Mám jich dvanáct a myslím, že teď máme za sebou pátý nebo šestý. Je to zábava, ale zároveň musím říct, že je to docela řehole. Natáčení vůbec není tak jednoduché, jak si člověk představuje, když se potom doma dívá na hotový film. Vidíte finální produkt, ale už ne tu obrovskou práci za ním. Klobouk dolů před režiséry, kameramany, maskérkami, zvukaři a celým štábem. Pro mě je největším překvapením, kolik času se při natáčení čeká. Pořád na něco čekáte.

Je právě čekání to nejtěžší?
Pro mě asi ano. Když se natáčí, mám většinou nějaký menší výstup nebo proběhnu před kamerou, ale člověk na těch pár minut může čekat celý den. Obdivuju všechny, kteří na to mají trpělivost. Dát dohromady celý film není vůbec žádná sranda. Jsem ale rád, že do toho můžu nakouknout a vidět, jak všechno funguje. Baví mě to. Jen je to dlouhé. (smích)

Když přišla nabídka zahrát si i ve třetím Vyšehradu, byla odpověď automaticky ano?
Ano. Byl jsem s Kubou Štáfkem na obědě a tam mi řekl, co se chystá a že by byl rád, kdybych ve filmu byl. Tím, že jsme kamarádi, nebylo vůbec o čem diskutovat. Hned jsem řekl, že do toho jdu a že se těším.

V prvním filmu jste měl jeden natáčecí den, ve třetím jich máte dvanáct. To je docela slušný herecký postup.
Herecky myslíte? Ne, to vůbec. Lukáše Vaculíka už nedoženu, tam není šance. (smích) Je ale úžasné sledovat ty lidi při práci. Lukáše známe ze spousty skvělých filmů a na place vidíte, jaký je profesionál. Navíc je to skvělý a zábavný člověk. Kuba Štáfek to samé, Kuba Prachař také. Všichni jsou profíci a pro mě je zážitek pozorovat je při práci. Ale myslím, že tohle bude můj poslední film. (smích)

Jaký je Jakub Štáfek na place jako herec a zároveň člověk, který má kolem filmu tolik dalších povinností?
Výborný. Dokáže přepnout z Kuby do Laviho doslova lusknutím prstů. Točili jsme několik scén, ve kterých má delší monology, a sledovat, jak se během okamžiku změní, je neskutečné. Mám ho rád i v normálním životě. Je zábavný, je s ním skvělé trávit čas. A jak už jsem říkal, pro mě je zajímavé sledovat všechny ty profesionální herce a celý štáb, jak pracují.

Potkal jste během fotbalové kariéry někoho, kdo vám Laviho alespoň trochu připomínal?
Byli kluci, kteří v sobě něco z Laviho měli. Ale Lavi je samozřejmě extrém. Někoho úplně takového jsem nepotkal.

Jak moc je tedy Vyšehrad nadsázka a jak moc v něm bývalý profesionální fotbalista poznává skutečný život v kabině?
Některé situace mají k realitě docela blízko. Spousta věcí, které ve filmu vidíte, se v kabinách opravdu děje. Třeba způsob, jakým spolu kluci mluví, jak fungují vztahy v týmu, nebo co se děje, když se jde něco společně zapít. Takových momentů je tam hodně a myslím, že se děly a pořád dějí. Celkově ale Vyšehrad beru hlavně jako zábavnou komedii o fotbale.

Čekal jste, že se z Laviho a celého Vyšehradu stane takový fenomén?
Myslím, že fenomén se z něj stal už po seriálu. Ten měl obrovský úspěch a Laviho vystřelil nahoru. Tvůrci si podle mě právě tehdy uvědomili, jaký má celý projekt potenciál, a zkusili natočit první celovečerní film. Dnes tady sedíme a natáčí se trojka.

Lavi je přitom přesně ten typ fotbalisty, kterého by trenér asi úplně nechtěl mít v týmu. Proč ho podle vás lidé tolik milují?
Právě kvůli tomu, jaký je. Je svůj, je to výrazný charakter a jde do všeho naplno. Vyšehrad si navíc může dovolit humor, který by v jiném filmu možná vůbec neprošel. A myslím, že právě tohle lidi baví.

Když se řekne Patrik Berger, fanouškům pravděpodobně naskočí Liverpool nebo EURO 1996. Co se vybaví vám samotnému?
Táta dvou dětí, pohodový člověk a poživatel života.

Ve kterém klubu jste se během kariéry cítil nejlépe?
Asi v Liverpoolu. Byl jsem tam nejdéle, sedm let, takže jsem to tam měl asi nejradši a užil jsem si tam největší část kariéry.

Fanoušci si dodnes připomínají váš mimořádný gól v dresu Portsmouthu proti Charltonu. Jak na něj vzpomínáte vy?
To byla haluz. Fotbalová haluz. (smích) Nebylo to vůbec nacvičené a já jsem vlastně ani nevěděl, proč to v tu chvíli dělám. Prostě nějaký momentální nápad. Hodil jsem si balón do vzduchu, otočil se a vystřelil. Párkrát jsem to potom zkoušel znovu a už se mi to nikdy nepovedlo.

Pouštíte si někdy svoje staré góly a zápasy?
Já nejsem moc vzpomínací typ. Raději koukám dopředu. Samozřejmě jsem měl úžasnou kariéru a tenhle gól byl krásný, ale rozhodně nesedím každý týden doma a nepouštím si svoje góly nebo si neprohlížím medaile a trofeje. Občas na mě něco vyskočí na sociálních sítích, tak se podívám. Zavzpomínám si, ale tím to končí.

Kdo vás ve fotbale nejvíc inspiroval?
Asi táta. Bez rodičů bych nikdy nedokázal to, co jsem dokázal. Věnovali mi veškerý svůj volný čas a spoustu toho kvůli mně obětovali. Kdyby nebylo jich, určitě bych neměl takovou kariéru, jakou jsem měl.

Říkáte, že nejste vzpomínací typ. Kdybyste si přesto mohl jeden okamžik kariéry prožít znovu, který byste vybral?
Celou kariéru. Kdybych se mohl vrátit do svých osmi let a začít úplně od začátku s jistotou, že všechno bude probíhat stejně jako tehdy, udělal bych to. Nezměnil bych vůbec nic.

Vaše děti vás ještě zažily jako aktivního fotbalistu. Vnímaly tehdy, že jejich táta je slavný?
Dnes už jsou obě dospělé. Dcera bude mít třicet a syn dvaatřicet. Měl jsem ale výhodu, že když jsem ještě hrál, mohly mě vidět přímo na hřišti. Takže samozřejmě vnímaly, že jejich táta je nějaký známý fotbalista. Ale tahle doba už je dávno pryč.

S manželkou jste spolu přes třicet let. Máte nějaký recept na dlouhé manželství?
Žádný recept nemám. Mám úžasnou ženu, kterou jsem prostě vyhrál v loterii, a jsem rád, že nám to funguje. Neprudíme se, máme dvě skvělé děti a jsme zdraví. Nemyslím si, že na dobré manželství existuje nějaký univerzální recept. Já měl asi štěstí, že jsem našel tu pravou, a jsme spolu dodnes.

Po skončení profesionální kariéry jste hodně cestoval. Bylo to něco, co vám během aktivního fotbalu chybělo?
Přesně tak. Když jsem skončil, věděl jsem, že chci cestovat. Během kariéry jsem sice procestoval obrovský kus světa, ale vypadalo to pořád stejně: hotel, letiště, stadion a zase domů. Člověk byl na spoustě míst, ale vlastně z nich skoro nic neviděl. Říkal jsem si, že budu dva nebo tři roky cestovat. Nakonec jsem cestoval skoro patnáct let, takže se mi to trochu protáhlo. (smích)

Teď jste se ale k fotbalu zase vrátil. Co vás přivedlo zpátky?
Před rokem a půl jsme se synem založili fotbalovou agenturu. Udělal si potřebné zkoušky a licenci a dnes společně zastupujeme hráče. Takže po těch zhruba patnácti letech jsem se k fotbalu vrátil, jen z úplně jiné strany. Musím říct, že mě to naplňuje a baví. Věnuju tomu teď prakticky veškerý čas.

Nelákalo vás někdy stát se trenérem?
Vůbec. Odjakživa jsem říkal, že trenérem nikdy nebudu. Jako hráč přijdete na trénink, odtrénujete si svoje a jdete domů. Trenér musí přijít první, připravit trénink, po něm zůstat, chystat se na soupeře a zároveň už plánovat další den. Musíte tomu dávat sto padesát procent a já věděl, že tohle dělat nechci. Takže trenérská cesta pro mě nikdy nebyla.

Chybí vám alespoň samotné hraní fotbalu?
Ani moc ne, protože to bolí. (smích) Sportuju ale pořád. Hraju padel, golf a rád jezdím na ryby, hlavně muškařit. Pro mě je dnes nejdůležitější být zdravý. Když jsem zdravý, můžu všechny tyhle věci dělat a užívat si je. A to je vlastně základ.