Martina Hudečková o mužích po Juraji Herzovi: Z rolls-royce do trabantu? Nikdy!
Herečka a dabérka Martina Hudečková (62) zavzpomínala na svůj herecký idol Natašu Gollovou, promluvila o dabingových rolích i o životě s režisérem Jurajem Herzem. Prozradila také, proč se vyhýbá sociálním sítím a jak vysokou laťku nastavil její životní partner ostatním mužům.
S Martinou Hudečkovou se setkáváme na křtu Cibulkova kalendáře pro pamětníky. Když nahlédneme do starých časů, které někteří označují za dobré, která z tehdejších osobností vám dodnes imponuje?
Zcela jednoznačně Nataša Gollová. To byl můj vzor – i když to není úplně přesné označení. Byla to moje modla. Už jako malá holčička jsem ji obdivovala. Zaprvé byla krásná a zadruhé nesmírně dobrá herečka.
Když diváci zavřou oči a zaposlouchají se pouze do vašeho hlasu, možná jim dojde, že váš hlas slýchají v českém dabingu prakticky každý den, nebo alespoň obden. Kterou zahraniční herečku byste si přála, aby si s vámi okamžitě spojili?
Víte, u nás to funguje tak, že když někdo dlouho dabuje určitou herečku, tak k ní takzvaně firemně trochu patří. Musím tedy říct, že většina lidí si mě spojuje s Renée Zellwegerovou. A nic proti tomu nemám. Moc se mi to líbí, protože si myslím, že je to velmi dobrá herečka.
Pak je ale několik hereček, o které se takzvaně dělíme s kolegyněmi. To znamená, že ne všechny filmy, v nichž hrají, dabuji já. Jsou to například Helen Huntová nebo Holly Hunterová. Tyto dvě herečky dabuji opravdu moc ráda, ale o jejich role se dělím s kolegyněmi.
A co Glynis Barberová, představitelka seržantky Makepeaceové?
To byla opravdu krásná práce. Já dabovala Makepeaceovou a jejího partnera Dempseyho tehdy namluvil Pavel Vondra. Byla to velmi příjemná spolupráce. Když se na seriál dívám dnes, po mnoha letech, myslím si, že se nám dabing povedl.
Bohužel jsme ale neměli šanci proniknout k divákům, protože seriál byl už dávno před námi, ještě za socialismu, nadabovaný do slovenštiny. Moji roli tehdy namluvila Kamilka Magálová a myslím, že jejího partnera daboval Boris Farkaš. Byl to takřka kultovní dabing, přes který jsme se nedokázali prosadit ani s vynikajícím Pavlem Vondrou.
Pro mě to byl například první dabing, se kterým jsem se setkal. Takže seriál mám spojený už s českou verzí.
A?
No, je excelentní!
Děkuji! (smích)
Jste možná trochu ráda, že se tehdy kolem českého dabingu nerozpoutala taková kritika? Zaznamenal jsem, že vzbuzoval poměrně velké vášně. Tehdy ale ještě nebyl Facebook, takže náš kritický národ nemohl váš výsledek tak snadno veřejně odsoudit.
To jsme měli docela štěstí. Ale já mám v tomto ohledu štěstí i dnes, protože se sociálním sítím zásadně nevěnuji. Nemám Instagram ani Facebook, takže se ke mně žádná kritika nedostane. Pište si, co chcete! (smích)
Je to skutečně taková lehkost bytí?
Samozřejmě je to něco za něco. Dnes se říká: Nemáš-li Instagram, jako bys nežil. Tak možná nežiju, nebo žiju jinak.
Jakou životní filozofii ve vás zanechal Juraj Herz?
Filozofii… Takto bych to asi přesně definovat nedokázala. Ale něco, po čem se mi opravdu stýská a nad čím téměř každý den přemýšlím, je skutečnost, že Juraj byl i ve svých 83 letech nesmírně zvědavý. Svět ho jednoduše zajímal. Zajímal se o něj a prožíval všechno, co se dělo.
Pamatuji si to jako dnes. Jurajovi už tehdy muselo být kolem osmdesáti let. Přišla jsem domů a ve zprávách říkali, že v Indii spadl do propasti autobus, který převážel 36 lidí. Vím, že na světě umírají desetitisíce lidí, ale způsob, jakým o tom ve zprávách informovali, Juraje skutečně vyděsil. Celý večer mi vyprávěl, jak v Indii spadl autobus a zemřelo 36 lidí.
Strašně ho to zajímalo. Celý svět ho neustále zajímal. Zajímalo ho, co nového se objevilo ve fyzice, co se hraje v kterém divadle, co je to za nerost, jak vypadá určitý kámen nebo kdo co namaloval. Byl opravdu zvídavý a vydrželo mu to až do poslední chvíle. Právě to bych chtěla mít také. A bojím se, že v jeho šlépějích příliš nejdu. Kolikrát si totiž říkám: „Mě už nic nepřekvapí.“ Juraj by přitom byl stále překvapený. To mi chybí a to je pro mě jeho odkaz.
Říkám si ale, že to třeba ještě přijde s přibývajícím věkem. Možná se ve mně zvědavost znovu probudí. Člověk má totiž pocit, že čas odkapává a že se musí rychle dozvědět ještě spoustu věcí. Třeba právě tehdy zvědavost ještě zesílí.
Povzdechnete si někdy sentimentálně nad tím, že čas není spravedlivý? Řeknete si třeba: Měla jsem se ho ještě stihnout zeptat na tohle, nebo jsme spolu měli ještě někam odcestovat?
My jsme spolu byli devět let a těch devět let představovalo téměř nepřetržitý dialog. Neustále jsme spolu mluvili. Pořád. Přišli jsme třeba z divadla, odkud Juraj odcházel s tím, že už je strašně unavený, že do klubu nepůjdeme a zamíříme rovnou domů, kde bude klid. Jenže jsme přišli domů, Juraj se posadil do křesílka a ještě dvě a půl nebo tři hodiny jsme mluvili o představení.
Nemohu tedy říct, že jsme si všechno řekli. To ne. Ale nemám pocit nějakého debatního dluhu. Ten mám například vůči tatínkovi, který byl divadelním režisérem. Toho bych se dnes chtěla zeptat na mnohem více věcí. Jenže to už jsem nestihla, protože tatínek zemřel před mnoha lety.
Martino, nastavil Juraj Herz laťku ve vašem životě tak vysoko, že ji ostatní muži nemohou překonat?
Podívejte, vím, že rčení, které teď použiji, je staré a používá se v různých souvislostech. Ale když se projedete v rolls-royce, do trabantu už sedat nebudete! (smích)
Další zprávy
Mám ráda výraznější modely, ale člověk musí mít soudnost, říká Vondráčková
Herec nemusí k psychologovi, jeviště je terapeutické, říká Lucie Vondráčková





