Marika Šoposká: Dřív jsem mluvila spontánně. Dnes mám v hlavě malého policajta

Ve filmu Lady Dermacol ztvárňuje Olgu Knoblochovou, ženu, která stála u zrodu legendárního make-upu Dermacol. Herečka Marika Šoposká v rozhovoru pro iDNES.cz promluvila o silných ženských příbězích, mateřství, hereckých výzvách i o tom, proč dnes mnohem víc přemýšlí nad tím, co veřejně říká.

66 fotografií

Ve filmu Lady Dermacol hrajete Olgu Knoblochovou. Čím vás její příběh zaujal?

Především scénářem. Přečetla jsem ho jedním dechem a vůbec jsem neváhala, že tu roli chci. Olga je silná žena, která se nebála jít za svými sny. A právě to mě na ní fascinovalo nejvíc. Navíc řeší témata, která jsou blízká i mně – mateřství, kariéru, hledání vlastní cesty nebo odvahu chtít od života víc.

Našla jste v Olze i kus sebe?

Určitě ano. Dokážu se vcítit do toho, co musela prožívat. Už dnes je na ženy vyvíjený velký tlak, ale ona to zažívala před šedesáti lety. Muselo to být mnohem těžší. Obdivuji na ní, že se nebála. Intuitivně cítila, co chce, a šla si za tím. To mám na lidech ráda. Sama jsem maximalista a obdivuji lidi, kteří do života dávají všechno.

Dobové filmy bývají velmi precizní. Užíváte si kostýmy a atmosféru?
Moc. Samozřejmě ranní přípravy jsou mnohem delší než u současných projektů. Maska, účes, kostýmy... všechno zabere spoustu času. Ale ty šaty jsou nádherné. Ty střihy a siluety bych klidně nosila i dnes.

Kvůli roli jste změnila i vzhled.

Ano. Mám speciální poloparuku a nechala jsem si zesvětlit vlasy do odstínu, který Olga nosila. Byla to docela výzva, protože bylo potřeba přesně trefit barvu i účes. Její ikonický drdol byl pro ni typický.

Ve filmu hrajete po boku Martina Hofmanna. Jak se vám spolupracovalo?
S Martinem se známe skoro dvacet let. Hráli jsme spolu dlouhé roky v divadle, takže se dobře známe i herecky. Myslím, že na sebe slyšíme, a právě to našemu filmovému vztahu hodně pomáhá.

Překvapilo vás při přípravě něco z příběhu Olgy Knoblochové?

Vlastně skoro všechno. Jméno Dermacol jsem samozřejmě znala, ale její osobní příběh vůbec. Obrovskou pomocí byl Miloš Remeň, náš producent, který měl o Olze neuvěřitelné množství informací. Nešlo jen o historická fakta. Vyprávěl drobnosti, které člověku pomohou pochopit charakter postavy. Třeba že si neustále upravovala vlasy, nebo že si je nikdy nenechala od nikoho učesat. Právě takové detaily jsou pro herce k nezaplacení.

Ve filmu působí jako neuvěřitelně houževnatá žena.

Přesně taková podle mě byla. Neustále narážela na překážky, ale nikdy se nesložila. Vždycky je přeskočila a šla dál. To se mi na ní strašně líbí.

Lidé, kteří ji znali, říkají, že jste jí překvapivě podobná.

To já sama asi nedokážu posoudit. Když se dívám na sebe, pořád vidím hlavně sebe. Ale hodně lidí, kteří Olgu znali osobně, mi říkalo, že jsem vystihla její energii. A to mě těší asi víc než případná fyzická podobnost. Myslím, že máme společnou určitou bojovnost. Když si za něčím stojím, nevzdávám to.

Podle čeho si dnes vybíráte role?

Pokaždé je to trochu jiné. Někdy rozhodne scénář. Přesně jako u Lady Dermacol. Ten jsem přečetla jedním dechem a věděla jsem hned, že tu roli chci hrát. Jindy záleží na režisérovi, kolezích nebo na tom, jestli se projekt dá skloubit s rodinou. Těch okolností je hodně.

Olga vychovávala tři děti a současně budovala kariéru. Vy sama jste maminkou dvou synů. Bylo i tohle něco, co vás s ní spojovalo?

Ano. Přesně jsem chápala, co prožívá. Ve filmu se snaží být dobrou mámou, ale zároveň nerezignuje na své sny. Myslím, že právě to je důležité. Nemusíte si vybírat jen jednu životní roli.

Co vás samotnou mateřství naučilo?

Trpělivosti. Velkorysosti. A hlavně mám pocit, že mi děti úplně změnily pohled na svět. Jako by se celý můj vesmír najednou několikanásobně zvětšil.

Dnes už rozhovorů neposkytujete tolik jako dřív. Čím to je?

Myslím, že je to přirozený vývoj. Když jsem byla mladší, odpovídala jsem úplně spontánně. Dnes už si mnohem víc uvědomuji, že každé slovo může být vytržené z kontextu nebo si ho někdo vysvětlí úplně jinak, než bylo myšlené. Někdy říkám, že mám v hlavě takového malého policajta, který mě hlídá. Ne že bych něco skrývala, ale víc přemýšlím nad tím, co a jak říkám.

Máte pocit, že se změnila doba?

Rozhodně. Sociální sítě všechno strašně urychlily. Dřív člověk poskytl rozhovor, vyšel v novinách a tím to skončilo. Dnes se z jedné věty může stát titulek, který během pár hodin obletí internet. Lidé navíc často reagují jen na krátké úryvky, aniž by znali celý kontext. To je někdy škoda.

Čtete komentáře pod články?

Snažím se tomu vyhýbat. Nemyslím si, že by člověk měl svou hodnotu poměřovat podle anonymních reakcí na internetu. Samozřejmě mě potěší, když někdo napíše něco hezkého. Ale stejně tak vím, že negativní komentáře často nevypovídají ani tak o člověku, kterého hodnotí, jako spíš o tom, kdo je píše.

Sociální sítě jsou dnes součástí práce mnoha herců. Jaký k nim máte vztah?

Beru je jako nástroj. Mohou být užitečné, když chcete informovat o své práci nebo podpořit projekt, na kterém vám záleží. Zároveň ale nemám potřebu sdílet každý okamžik svého života. Myslím, že je důležité, aby člověku zůstalo něco jen pro něj a jeho nejbližší.

Vaše děti na sociálních sítích téměř neukazujete. Je to záměr?

Ano. Přijde mi správné, aby jednou samy rozhodly, jestli chtějí být veřejně vidět. To, že jsem si vybrala veřejnou profesi já, přece automaticky neznamená, že ji musí žít i ony.

Je těžké skloubit hereckou profesi s rodinou?

Občas ano. Herectví není práce od osmi do čtyř. Natáčení, divadlo, zkoušky... člověk musí být hodně flexibilní. Na druhou stranu mám obrovské štěstí na rodinu. Bez podpory manžela by to bylo mnohem složitější.

Říkáte o sobě, že jste silná žena?

To bych asi měla nechat posoudit ostatním. Vím ale, že když si za něčím stojím, umím být vytrvalá. A když přijde překážka, snažím se hledat cestu dál, ne důvod, proč něco nejde.

Kde tu sílu berete?

Myslím, že ji člověk musí najít hlavně sám v sobě. Samozřejmě mi pomáhá rodina, manžel nebo blízcí lidé. Ale tu základní sílu má každý někde uvnitř. S tou se podle mě člověk narodí. Mě teď nedávno moje máma říkala, že když mi byly tři roky, vezli mě s tátou do Makedonie za babičkou starou stodvacítkou Škodovkou, bez klimatizace, asi 30 hodin. A zakončila to: No vidíš, když si vydržela tohle, vydržíš všechno. Tak možná to tak je. (smích)

Film Lady Dermacol je i o ženské kráse. Co podle vás dělá ženu opravdu krásnou?

Určitě nejen make-up nebo perfektní pleť. Myslím, že opravdová krása vychází zevnitř. To, jaký člověk je, jak přemýšlí, jak se chová k ostatním nebo jestli je spokojený sám se sebou, se dřív nebo později stejně promítne do jeho tváře.To je podle mě mnohem důležitější než jakákoli kosmetika.

Co byste si přála, aby si diváci z Lady Dermacol odnesli?

Že stojí za to jít za svými sny, i když cesta není jednoduchá. Olga Knoblochová byla důkazem, že když člověk něčemu opravdu věří, může dokázat neuvěřitelné věci. Myslím, že právě takové příběhy stojí za to vyprávět.

Jak byste samu sebe charakterizovala třemi slovy?

Zběsilá, šťastná a plnotučná. (smích)