Po padesátce už vím, co můžu s klidem pustit z hlavy, říká Lenka Vlasáková

Letos sice kvůli nemoci nejmladšího syna nestihla všechny plánované povinnosti kolem filmu 6 gramů, přesto si několik festivalových dnů ve Varech užila naplno. Lenka Vlasáková promluvila také o svých čtyřech dětech, manželství s Janem Dolanským i o tom, proč by si nikdy netroufla rozdávat vztahové rady.

Do Karlových Varů jezdíte pravidelně. Je to pro vás pořád svátek, nebo už spíš pracovní povinnost?
Pořád je to svátek. A mám radost, že ten festival rok od roku roste. Dnes je to opravdu světová událost a vždycky se sem těším. Člověk tady potká spoustu inspirativních lidí a zároveň vidí filmy, ke kterým by se jinak třeba vůbec nedostal.

Těšíte se víc na filmy, nebo na setkávání s lidmi?
Na obojí. Vary vždycky uspokojí obě moje potřeby. Přes den člověk běhá po projekcích a večer má možnost potkat kolegy, které během roku třeba vůbec nevidí.

VE VARU S MIRKOU: Z Varů na Oscary, vltavín se Stromboli a krvaví Baconovi

Letos jste přijela představit film 6 gramů. Nakonec jste ale část programu musela zrušit.
Ano, původně jsme měli přijet dřív, ale nejmladší syn dostal vysokou horečku. Místo cesty do Varů jsme skončili na pohotovosti. Všechny povinnosti jsem musela zrušit a dorazili jsme až večer. Takový je život mámy, to se prostě někdy stane.

Přesto se zeptám na film. Co vás na scénáři 6 gramů zaujalo nejvíc?
Především způsob vyprávění. Je to komedie, ale hodně nadsazená, vlastně až za hranou toho, na co jsme u českých komedií zvyklí. Právě to mě bavilo. A samozřejmě i herecké obsazení. To bylo naprosto skvělé, protože tam člověk mohl vidět snad všechny možné polohy hereckého projevu.

Ve filmu hrajete ředitelku školy. Inspirovala jste se nějakou skutečnou ředitelkou?
Naštěstí ne. (smích) Takovou paní jsem v životě nepotkala. Ta postava je čistě výsledkem fantazie.

50 fotografií

Baví vás podobně výrazné a trochu bláznivé role?
Moc. A největší radost mi udělaly kostymérky, které se mnou předtím pracovaly na seriálu Bratři a sestry. Po prvním natáčecím dni mi řekly, že mě vůbec nepoznávají. To byla asi ta nejhezčí pochvala, protože člověk má pocit, že se mu podařilo vytvořit opravdu jinou postavu.

Film ukazuje, jak snadno mohou dospělí propadnout panice kvůli dětem. Myslíte, že dnešní rodiče děti až příliš chrání?
Myslím, že se to nedá zobecnit. Někteří určitě ano, jiní zase ne. Každá rodina to má nastavené jinak a těžko říct, co je správně.

Vy sama jste maminkou čtyř dětí. Dívala jste se na ten příběh i pohledem rodiče?
Ani ne. Já jsem v tom filmu nebyla v roli rodiče, ale člověka, který celý příběh vlastně rozpohybuje. Soustředila jsem se hlavně na motivaci své postavy a na to, proč jedná právě takhle.

Nejstarší syn jde ve vašich stopách. Jak jste to s manželem přijali?
Držíme mu oba palce. Víme moc dobře, jak těžká je to profese, ale pokud ho to opravdu baví a bez herectví si neumí představit život, tak ho budeme podporovat. To je asi to nejdůležitější.

A ostatní děti?
Holky jsou spíš výtvarně založené, mají být po kom. A nejmladší syn se ale také hlásí na konzervatoř, takže uvidíme. Zdá se, že se u nás geny rozdělily docela spravedlivě – kluci tíhnou k herectví, holky k výtvarnému umění.

S Janem Dolanským patříte k nejstabilnějším hereckým párům. Jak se vám daří skloubit práci a rodinu?
My jsme spolu vlastně pořád. Nejen doma, ale i v práci. Hodně spolu hrajeme a od covidu jsme spolu snad ještě víc než dřív. A nás to pořád těší.

To zní skoro neuvěřitelně. Nelezete si někdy na nervy?
(smích) Ne. Jsme spolu pětadvacet let a pořád nám to funguje. Samozřejmě máme stejné starosti jako každý jiný pár, ale společný čas nás spíš nabíjí.

Dokáže vás manžel ještě překvapit?
Pořád. Vždycky mě něčím překvapí.

Existuje nějaký recept na dlouhé manželství?
Žádné rady dávat nechci. Každý vztah je jiný. Ale určitě je důležitý humor, tolerance a vzájemný respekt. Bez toho by to podle mě dlouhodobě nefungovalo.

Jaký film vás naposledy opravdu rozplakal?
Já poslední dobou brečím skoro u všeho. (smích) Rozpláčou mě snad všechny animované filmy, pořád miluju Tři oříšky pro Popelku. Ve Varech mě letos hodně zasáhly filmy Šťastná rodina, Za zády číhá lev a také dokument o Báře Basikové. Tam jsem brečela několikrát.

Máte ve Varech místo nebo tradici, kterou nikdy nevynecháte?
Aspoň jednou zajdu na Becherovku, ale hlavně si nenechám ujít kino. Kvůli filmům sem vlastně jezdím především.

Na červeném koberci býváte vždy velmi elegantní. Jak vybíráte šaty?
Mám několik návrhářů, se kterými spolupracuji dlouhodobě. Často mě obléká Lukáš Macháček. Letos jsem ale na velkou premiéru nešla, takže jsem si nakonec zašla do Espritu a vybrala jsem si šaty tam.

A v běžném životě ráda experimentujete s módou?
Vůbec ne. Jsem hodně praktická. Myslím, že to souvisí i s tím, že jsem vychovala čtyři děti. Člověk pořád někam běžel – z divadla na hřiště, ze školy na zkoušku. Na nějaké velké módní experimenty zkrátka nebyl čas.

Kdybyste nebyla herečkou, čím byste byla?
Asi bych studovala filozofickou fakultu. Lákala mě archeologie nebo estetika. Buď bych někde seděla na vykopávkách, nebo bych dělala kastelánku na zámku. Historie mě vždycky fascinovala.

Existuje role, kterou si ještě toužíte zahrát?
Vlastně ne. Nikdy jsem žádnou vysněnou roli neměla. Vždycky mě spíš zajímá to, co zrovna přijde. Mám ráda, když mě nové role dokážou překvapit.

Přinesla vám padesátka nějakou změnu?
Myslím, že jsem mnohem klidnější. Člověk už ví, co je důležité, a co naopak může s klidem pustit z hlavy. A to je podle mě jedna z největších výhod přibývajícího věku.