Chtěla jsem si od něj jen koupit houseboat, říká Jana Kolesárová o partnerovi

Elegantní, temperamentní a s nakažlivým smyslem pro humor. Herečka Jana Kolesárová (50), známá ze seriálů Polda či Lovec a filmů Vyšehrad nebo Flightplan, žije mezi Českem, Slovenskem a Amerikou. V Praze zakotvila doslova na vodě, a právě houseboat jí do života přivedl i současného partnera.

26 fotografií

Aktuálně natáčíte Vyšehrad Třy. Kam se tentokrát posune vaše postava Helena Mizinová? Slyšeli jsme, že se ukáže, že možná není až taková potvora…
No já v to doufám! Společně s tvůrci a režiséry, jsme hledali způsob, jak by mohla Helenka dostat alespoň trochu lidskou podobu. (smích) Je to žena bez mezí a bez morálních a etických zábran… prostě taková je, ale byla bych ráda, kdyby k ní divák pocítil, když už ne sympatie, tak alespoň jakousi lítost. Aby si řekl: Chudinka, ona vlastně nemůže za to, že je taková, jaká je. Aby přinesla smích a nějakou emoci a nebyla jen parodií sebe samé.

Jak se vám pracuje pod režijní taktovkou Jakuba Štáfka?
Kuba i Martin jsou skvělí. Je fajn, když mají režiséři mentální flexibilitu přijmout názor herců a nechat se inspirovat jinými nápady a netrvají na svoji fixní představě za každou cenu. Kuba a Martin jsou pohodáři, vědí, co chtějí, ale ponechávají svobodu u tvorby, a to se cení.

Helenka je hodně excentrická. Baví vás role, ve kterých můžete jít trochu přes čáru?
Právě že velmi. Takových rolí moc nemám. Jsem vděčná za Kriminálku Kraj, Lovce, Dotek života nebo Poldu, ale většinou tam hraju spořádané, sofistikované ženy – intelektuálky, vyšetřovatelky, doktorky. Tam nejdu až tak daleko od sebe, vlastně čerpám sama ze sebe. U Helenky můžu čerpat ze všech možných prototypů žen, které po této zemi chodí. Je pro mě velký zážitek dovolit si vystřelit sama ze sebe a jít mimo veškeré komfortní zóny, ať už morální, fyzické, nebo jakékoliv jiné. Můžu jít na tři sta procent někam, kam mě jiné role nepustí a prostě si hrát.

Mezi vaše aktuální projekty patří také nová vztahová komedie Blešák. Koho v ní hrajete?
Hraju právničku a kamarádku hlavní hrdinky Terezy. Jsem pro ni taková právně-finanční přátelská poradkyně. Je to racionální a razantní žena, která stojí nohama pevně na zemi.

Vedle toho natáčíte také vlastní komediální skeče. Je to pro vás zase úplně jiná poloha?
Ano, s Ondrou Rudavským, mimochodem geniálním umělcem a animátorem, děláme takové novodobé grotesky. Začali jsme s tím ještě v Americe. Vymyslíme si nápad, natočíme ho prakticky na první dobrou, vezmeme kostýmy, které najdeme a hotovo. A myslím si, že to je autentické a vtipné. (smích) Ještě nevíme, v jakém formátu to nakonec pustíme do světa. Něco se možná objeví na Instagramu a pak se uvidí.

Troufla byste si i na stand-up?
Tam mám respekt. Dokážu zahrát charakter, do kterého se vložím, ale jít sama za sebe a držet lidi ve smíchu jen slovem? To jsem nikdy nezkusila. Nevím, jestli na to mám dostatečné sebevědomí.

A pak je tu film Call režiséra Matěje Balcara, ve kterém hrajete matku dvou dětí. Ten vznikal trochu netradičně, že?
Ano, a myslím, že jsme všichni velmi mile překvapení, kam až se ten film dostal. Byl to takový experiment Matěje Balcara, který si ho vymyslel, napsal, zrežíroval i zprodukoval. Natáčeli jsme ho v Česku zhruba před rokem. Je to opravdu nezávislý film se vším všudy a nemyslím si, že jsme na začátku měli nějaká velká očekávání.

Nakonec se ale dostal až do kin.
A to je právě úžasné. Film vzal pod svá křídla Bonton, dostal se na velké plátno a uspěl i na festivalu v Itálii. Všechny nás to velmi těší, protože je to opravdu experimentální formát. Má kolem šedesáti minut, takže je netradiční i svou délkou. Myslím, že je to zajímavý film s velmi lukrativní tematikou, velmi chytře napsaný. Stojí za to ho vidět.

Přiměl vás příběh filmu Call přemýšlet také o vlastních vztazích a životě?
Určitě. Myslím, že to člověk ani nedokáže úplně oddělit. Když si čtu scénář, automaticky si do něj promítám vlastní život – co mohlo být, co je, co znám. A jako herečka z toho samozřejmě čerpám. V tom je možná jedna z výhod věku. Ty nepřenosné zkušenosti.

Hrála jste v Česku, na Slovensku i v Americe. Kde se dnes cítíte nejvíc doma?
Na tuhle otázku si už budu muset připravit nějakou dokonalou odpověď. (smích) Kdybych to měla dát na stupnici, tak Praha je asi na prvním místě, Amerika na druhém a Slovensko na třetím. Proměňuje se to. Ale všechno už je vlastně domov. Amerika je ve mně bytostně zakořeněná a vždycky, když tam přijedu, cítím se doma. Syn už je ale na univerzitě, je mu devatenáct a jde si vlastní cestou. Takže i moje pohyby jsou víc flexibilní, než když byl malý a já chtěla byt co nejvíc s ním. Postupně se to přesouvá do Prahy, kde jsem si vytvořila druhý domov. A Slovensko je hlavně o práci a rodině.

V Praze je váš domov poměrně netradiční. Žijete na houseboatu. Jak se vám bydlí na vodě?
Můj houseboat je malinký, taková maringotka na vodě. Většinu času jsem ale na přítelově lodi, která je mnohem větší a stabilnější. S vodou jsem nějak úzce propojená. V Americe žiju u oceánu a tady jsem zase přímo na Vltavě. Souznění a soužití s vodou mě velmi baví. Nevím, jestli jsem to někdy plánovala. Prostě se to stalo a je to strašně fajn.

A je pravda, že díky houseboatu jste našla i partnera?
Je to tak. I když jsem nehledala! Chtěla jsem si od něj jen koupit houseboat! Ale časem a velmi organicky, se náš zpočátku byznysový a přátelský vztah protavil do hlubší úrovně.

Jakým jazykem spolu vlastně mluvíte?
Začínali jsme anglicky, trochu se učím španělsky, ale teď už spolu mluvíme i česky. Slovenština je pro něj samozřejmě zase další jazyk, ale myslím, že už rozumí hodně. Má skvělý sluch, je to muzikant a tím pádem má talent na jazyky.

Umí vás váš partner rozesmát?
Ano. Mám na humor docela vysoké požadavky, protože jsem vyrůstala v trochu ironicko-sarkastickém prostředí. Můj syn má famózní humor, takový dvojznačný a rychlý. Alexův je spíš roztomilý a laskavý. A to je hezké.

Chybí vám dnes divadelní jeviště?
Jak jsem si od divadla odvykla, už nejsem tak oddaná jako herci, kteří ho mají neustále ve svém systému. V Americe jsem pár představení hrála a bylo to fajn. Teď ale přichází období, kdy už si můžu dovolit se divadlu víc uvázat, a vím, že bych se chtěla vrátit. Muselo by to ale mít dokonalé podmínky. Hru, která se mi opravdu líbí, něco, co si absolutně užiju se vším všudy. Nechci divadlo dělat za každou cenu.

Diváci vás dobře znají také ze seriálu Polda. S kým se vám nejlépe pracovalo?
Byli jsme tam skoro jak jedna velká rodina, takže je strašně těžké říct, s kým se mi pracovalo nejlépe. Samozřejmě s Davidem Matáskem jsme měli asi nejvíc společných scén a dějových linek. Ale ať už to byl Vláďa Polívka, Igor Orozovič nebo Ondřej Pavelka, byla to parádní spolupráce.

A vypadá to, že Polda ještě neřekl poslední slovo…
Měla by se dělat ještě jedna, poslední série. Měli jsme za to, že je konec. Ale produkce evidentně Davida přemluvila. Lidé ten seriál milují a já se samozřejmě těším jak na tu práci, tak na ty lidi.

Když jsme u výzev, lákala by vás taneční soutěž typu StarDance?
Asi bych šla. Je to lákavé. Nevím, jestli by to moje tělo ještě dalo, snad jo! (smích) Svého času jsem tancovala. Dokonce jsem jednou prohlásila, že bych do StarDance chtěla, ale tehdy mi bylo řečeno, že nejsem dostatečná celebrita. Že až budu, můžu se ozvat. (smích) Na Slovensku mi myslím účast nabízeli v době, kdy byly synovi dva nebo tři roky, ale tehdy jsem nedokázala takový závazek slíbit. Chtěla jsem být s ním v Americe.

Pohyb je vám ale stále blízký. Věnujete se józe?
Ano. V Americe jsem absolvovala Bikram teacher training, tedy instruktorskou školu, a potom jsem si z toho vytvořila vlastní sestavy, ve kterých propojuji několik typů jógy. Několik let jsem vedla lekce ve studiu, ale po covidu jsem se tam už nevrátila. Teď dělám vlastní workshopy a soukromé lekce, hlavně v Americe. A samozřejmě cvičím sama pro sebe a s kamarády.

U čeho naopak nejlépe relaxujete?
Většinou v tichu. Potřebuju si někdy najít místo, kde můžu být sama se svými myšlenkami a představami. Samozřejmě relaxuju i na procházkách nebo u hudby, ale mám velmi ráda takové to opravdové ticho.

Letos jste oslavila padesátiny. Je to pro vás věk, který nějak víc řešíte?
Samozřejmě se pár věcí ozývá. Nedávno jsem měla zlomenou nohu, tak jsem si říkala, jestli už mi náhodou neřídnou kosti. (smích) Myslím si, že je zdravé dívat se na sebe upřímně a být si vědom, že posun v čase prostě nikoho nemine. Cítím, že sebeklam by mi jenom zbytečně ubližoval. Je potřeba hledat krásu v každém roku života a nebát se toho. Ale naštěstí je mi v tomhle věku mentálně, fyzicky i duševně dobře. Zatím nepociťuju žádné extrémní výkyvy ani z toho nemám paniku. Uvidíme, co bude dál.

Zdá se, že dnešní padesátnice navíc vypadají úplně jinak než předchozí generace. Vnímáte to podobně?
Jistě. Dnes o sebe většina žen pečuje a vypadá úplně jinak než ženy stejného věku kdysi. Tehdy nebyl prostor na nějaké opečovávání nebo užívaní si. Dnes máme možnosti, které předchozí generace neměly. Žijeme ve velmi luxusní době, aspoň tedy velká část novodobého světa.

Máte nějakou radu pro ženy, které právě vstupují do padesátky?
Hodně vody, hodně spánku – a klidně i toho odpoledního, čas od času. Když už víno, tak kvalitní. Hodně se smát. Smích opravdu léčí. Dopřát si i ájurvédu, jógu, wellness, cokoliv, kde člověk pookřeje. A hlavně udržovat v rovnováze mentální, fyzickou, spirituální i citovou stránku. Každou z těch oblastí je potřeba vyživovat.