Samozřejmě jsem dostal pár facek, profesně i od života, říká Ján Koleník

Ján Koleník patří k nejvýraznějším slovenským hercům své generace. V novém filmu Tango pro 3 hraje tanečníka Kristiána, který se nechce smířit s tím, že jeho čas na výsluní možná končí. V rozhovoru pro iDNES.cz promluvil nejen o filmu, ale také o druhých šancích, stárnutí, odchodu z divadla, rodině i o tom, proč stále častěji přemýšlí, jak žít pomaleji a jednou ze své profese odejít se vztyčenou hlavou.

46 fotografií

Čím vás postava tanečníka Kristiána v Tangu pro 3 oslovila?
Když jsem četl scénář, připadal mi velmi dynamický, zhltl jsem ho okamžitě. Byl v něm humor a Kristián mě vlastně nezaujal ani tak tím, že je tanečník, jako spíš tím, že je to muž středního věku, který stojí na životní křižovatce. Najednou neví, co od života chce. Končí mu kariéra výkonného umělce a on si chce ještě jednou dokázat, že patří do světel reflektorů, že ho lidé chtějí a že je stále žádaný. Je v tom velká hra ega. Člověk si do poslední chvíle myslí, že má pořád co říct, a přitom má možná jen strach udělat zásadní změnu a podívat se po skutečném smyslu života. Kristián si navíc postupně uvědomuje, že své práci obětoval něco, čeho si ani nevšiml. A že pokud to nezmění, může zůstat úplně sám.

Je vám tahle životní fáze něčím blízká?
Se vším, co jsem vyjmenoval, jsem se dokázal nějakým způsobem ztotožnit. Neříkám, že jsem právě teď ve stejné fázi, ale prošel jsem obdobími, která bych klidně nazval krizí středního věku. Člověk začne přehodnocovat své bytí. Pro koho tu je, jestli to, co dělá, dává smysl, jestli to má perspektivu a jestli s tím dokáže důstojně zestárnout. Myslím, že mezi čtyřicítkou a padesátkou se těmito otázkami zabývá mnoho lidí. Některé myšlenky jen proletí kolem, jiné vás zastaví a můžete se v nich na chvíli i ztratit.

Kristián je pro úspěch a potlesk ochoten udělat téměř cokoli. Kde máte svou hranici vy?
Vždycky jsem říkal, že mám vystudované herectví a chci se tomuto povolání věnovat důstojně. Samozřejmě existuje komerční svět – můžete dostat nabídku na projekt, který má spíš komerční než umělecké ambice, ale zase si říkám, že na hluboký festivalový film můžu čekat klidně do sedmdesáti a vůbec nemusí přijít. Chci se naplno realizovat v příležitostech, které ke mně přicházejí. Hranici bych ale určitě nepřekročil ve chvíli, kdy bych cítil, že moje práce může mít negativní vliv na společnost nebo lidi ovlivňovat způsobem, se kterým se sám neztotožňuji. A nechci jí obětovat ani své psychické nebo fyzické zdraví.

Kristián dostane druhou šanci. Věříte na druhé šance i v životě?
Určitě. Čím jsem starší, tím jsem velkorysejší k lidem, kteří mě třeba zklamali. Proč jim nedat druhou šanci? I oni udělali chybu v nějakém rozpoložení nebo životní situaci. Všichni se vyvíjíme. Také jsem udělal rozhodnutí a chyby, kterých bych mohl litovat, ale ze všeho jsem se něco naučil. Každá facka, každé zakopnutí, spor nebo problém mě něco naučily. Proto mám stále větší chuť říct: Tak co, jdeme dál. Minulost je za námi a nebudeme na ní lpět. Myslím, že umět dát druhou šanci je známkou zralosti.

Kdy jste k tomuto pohledu dospěl?
Hodně přemýšlím nad věcmi a nad vlastními motivy. Proč něco dělám, proč bych to dělat neměl a co bych mohl dělat lépe. Než se do něčeho vrhnu, stokrát si to promyslím a potom za své rozhodnutí beru plnou odpovědnost. Možná to mám po otci, který byl velmi rozvážný člověk. A samozřejmě jsem také dostal pár facek, profesně i od života. To jsou momenty, které vás posadí. Buď se tím necháte převálcovat, nebo si řeknete: Dobře, tak teď přemýšlej. A pokud díky tomu na něco přijdete, jedině dobře.

Pomohla vám při natáčení Tanga pro 3 zkušenost z Let’s Dance?
Určitě. Ve filmu hraju profesionálního tanečníka, takže moje taneční zkušenost mi pomohla uvěřit, že takového člověka můžu ztvárnit. A díky Let’s Dance znám také zákulisí podobné show. Znám celý ten mechanismus, práci s účinkujícími i způsob, jakým televizní show funguje. Proto mi prostředí filmu bylo blízké.

Co je těžší – dobře zatancovat, nebo tancem zahrát emoci?
Tanec bez emoce podle mě neexistuje. Bez emoce je to jen technická forma, prázdná kreace. Čím jsem starší, tím méně se mi líbí příliš „přetechnizovaný“ tanec. Možná se na to dívám hereckýma očima, ale vnitřní obsah je pro mě důležitý ve všem. Každý tanec má vnitřní důvod. Může být o radosti, vztahu dvou lidí, o jejich minulosti nebo rozchodu.

Jak se vám hrálo a tančilo s Kristýnou Bokovou?
Skvěle. Jsem za Kristýnu v tomhle filmu opravdu vděčný. Nejenže je nádherná před kamerou a vynikající herečka, ale je také krásný člověk. Po První republice jsme se znovu potkali na place asi po deseti letech. Navíc je tanečně zdatná, takže to byl další bonus. Sedli jsme si i lidsky a rozuměli jsme si. Přestože se k ní Kristián ve filmu nechová zrovna hezky, doufám, že je tam vidět jeho přerod. Kristýny si velmi vážím jako herecké partnerky i jako ženy.

Film je také o odvaze začít znovu. Dokázal byste začít úplně od začátku v jiné profesi?
Jedna moje velmi zkušená kolegyně říkala, že člověk musí mít vždycky alternativu. Nelpět jen na jedné věci. Herectví je velmi proměnlivá a nejistá profese a uvědomuji si to od chvíle, kdy jsem do ní vstoupil. Kdyby mi půl roku nebo rok nepřišla žádná nabídka, možná bych si řekl: Výborně, konečně mám čas vydat se na cestu kolem světa. Často lpíme na tom, abychom náhodou nevystoupili z rozjetého vlaku, protože máme strach, že nám něco uteče. Já bych si ale rád ověřil, že dokážu fungovat i jinak. Chci cestovat, odjet třeba na měsíc do jiné země a skutečně ji zažít. Jeden krok tímto směrem jsem už udělal, když jsem odešel z divadla. Byla to velká umělecká i životní jistota. Herectví miluju a chci ho dělat nejlépe a nejdéle, jak dokážu. Ale vím, že kdyby se v mé profesi cokoli změnilo, může mi to dát nový podnět, jak žít dál.

Mluvíte o potřebě nelpět na herectví. Je to těžké v profesi, která je tolik spojená s egem?
Herectví s egem souvisí velmi. Myslím, že kdo tvrdí, že s egem vůbec nebojuje, není k sobě úplně upřímný. Zároveň ale herectví nemusí být potravou pro ego. Jeho skutečný smysl podle mě leží někde úplně jinde – v umění, které jako herec zprostředkovávám druhým. Vždycky mě fascinovaly velké herecké osobnosti, které třeba v šedesáti řekly: Děkuji, odcházím. Už nemusím nikomu nic dokazovat, hlavně ne sobě. A potom jsem viděl i případy, kdy se herci ve vysokém věku drželi své profese tak silně, že pro ně bylo velmi těžké přijmout, že se jejich místo a možnosti přirozeně mění. Každý chce být užitečný, něco znamenat a dokazovat si, že stále něčím je. Ale přijmout, že už nastal čas přenechat místo někomu jinému, vyžaduje obrovskou pokoru. Podle mě je největší král právě ten, kdo to dokáže.

Herectví přitom původně nebylo vaším jasným plánem. Jak jste se k němu dostal?
Od dětství jsem inklinoval k umění, i když vlastně nevím, kde se to ve mně vzalo. Rodiče i téměř celá rodina byli technicky zaměření. Možná jsem něco zdědil po babičce, která hrála na harmoniku, milovala společnost a měla dar spojovat lidi. Mě bavila hudba, tanec, kreslil jsem, psal básně. Byl jsem velmi tvořivé dítě a pořád jsem něco vymýšlel. Zároveň mě ale zajímala biologie, životní prostředí nebo archeologie. Když přišel čas rozhodnout se pro školu, vrcholově jsem tančil v Banské Bystrici a nechtěl jsem odtamtud odejít. Zrovna se tam otevřela herecká škola, tak jsem si podal přihlášku. Vlastně trochu z nouze. Nakonec se tam ale všechny moje umělecké sklony propojily.

Třikrát jste zvítězil v anketě OTO (Osobnost televizní obrazovky). Jak dnes vnímáte popularitu?
Když jsem jako mladý herec začal hrát v prvním velkém televizním seriálu a lidé se po mně začali na ulici otáčet, samozřejmě mi to chutnalo. Byl jsem mladý a poprvé jsem poznával, co popularita znamená. Postupně jsem ale zjistil, že nemá dvě strany, ale možná padesát. Přichází medializace, ztráta soukromí, stáváte se veřejně známým člověkem, o kterém se píše, aniž byste věděl, kde a co. Doba se navíc se sociálními sítěmi výrazně změnila. Tehdy byly ankety popularity možná trochu naivní a nevinné. Dneska by se jim možná říkalo ankety nepopularity. Herec najednou podle části veřejnosti nemůže mít názor nebo se k něčemu vyjadřovat, protože „je herec“. Společenský pohled na naši profesi se změnil. Ale možná je to jen online prostor. Lidský kontakt pořád potvrzuje, že lidé jsou k nám hercům laskaví.

Dokázal jste se s negativní stránkou popularity vyrovnat?
Časem. Naštěstí to přicházelo postupně. Měl jsem možnost si uvědomovat: Aha, něco se mění. Kdybych byl mladý herec a všechno to na mě spadlo během jedné hodiny, asi by mě to zasáhlo mnohem víc. Čas je v tomto nejlepší lékař. Postupně přijmete, že i tohle je součást profese. První televizní role dala mé práci úplně nový rozměr, ale tehdy jsem si neuvědomoval, že spolu s ní přichází i ztráta soukromí a anonymity. I na to jsem si musel zvyknout.

V pohádce Princezna stokrát jinak jste si zahrál zápornou postavu. Baví vás padouši?
Velmi. A jsem rád, že mě do podobných rolí začali obsazovat častěji, protože mám v poslední době pocit, že padouchů máme kolem sebe víc než dobráků. Vladimír Valenta v První republice byl pro mě krásnou zkušeností morálního hrdiny. Ale baví mě komplexnost postav. I padouši a zločinci jsou lidé, kteří se narodili jako nevinné děti. Formovalo je prostředí, rodiče, životní okolnosti nebo náhody. Nikdo není jen černý nebo bílý. Každý máme své démony a záleží na tom, jak je dokážeme korigovat. Zároveň je potřeba dávat pozor, aby hledání lidskosti v negativní postavě nezačalo omlouvat její činy. To je velmi zajímavá hranice.

Po osmnácti letech jste odešel z divadla. Proč?
Dlouhodobě toho na mě bylo moc. Kombinoval jsem divadlo s dalšími pracovními povinnostmi, osmnáct let jsem zkoušel, hrál představení a postupně jsem cítil, že potřebuji změnu. Nebylo to ale rozhodnutí jednoho dne. Divadelní život je velmi zavazující. S divadlem spolupracujete prakticky denně. Řešíte, kdy můžete odjet, jestli budete hrát o svátcích, o Vánocích nebo na Silvestra. Je to celý životní styl a já jsem si uvědomil, že si od něj potřebuji oddechnout a dát větší prostor i jiným částem svého života. Divadlo mi přitom dalo strašně moc. Osmnáct let jsem pracoval s úžasnými režiséry, herci a kvalitními texty. Byla to obrovská škola a základ mé profese. Ale právě díky tomu jsem potom našel odvahu odejít.

Čeká podle vás vaše životní role ještě před vámi?
Doufám, že ano. Životní i herecká. Vždycky budu snít o tom, že si zahraju něco společensky angažovaného, něco, co má i trvalejší hodnotu. Chci potkávat nové lidi, kteří mě vyzvou k dalšímu „hereckému tanci“. Baví mě jezdit do Česka, protože měním prostředí, i když žít chci dál na Slovensku. Chci zůstat inspirovaný.

Jak vypadá váš ideální volný den?
Mám svůj malý ráj na hranici Moravy a Slovenska. Krásnou zahradu, takový vlastní ostrov přírody, který jsem získal během pandemie. Tehdy jsem si řekl, že potřebuji mít své místo v přírodě, kde nebudou auta, cyklisté ani ruch. Místo, kde bude ticho a kde zpomalím. Trávím tam každou volnou chvíli. Zahrada mě uzemňuje a učí trpělivosti. Když v ní uděláte chybu, někdy musíte čekat celý rok, než dostanete možnost ji napravit. Člověk tam pochopí, že ne všechno musí být hned.

Hodně mluvíte o své mamince. Formovali vás rodiče?
Určitě. S mámou mám velmi blízký vztah a snažím se jí věnovat hodně času. Je sama velmi aktivní a společenská, má svůj vlastní život, ale uvědomuji si, že každou chvíli, kterou spolu máme, je potřeba využít naplno. Otec nám odešel před osmnácti lety a od té doby cítím za mámu i za rodinu větší odpovědnost. V určitém smyslu jsem na sebe převzal větší díl odpovědnosti za naši rodinu.

Máte nějaké životní krédo?
Věřím ve spravedlnost a v důvěru mezi lidmi. A velmi se spoléhám na čas. Čas plyne každému stejně a věk čeká každého z nás. Setkávám se hodně se staršími lidmi a dávají mi obrovskou naději. Vidím, že člověk může být mladý uvnitř, i když jeho tělo stárne. A říkám si, že toho mám ještě strašně moc před sebou. Jen je potřeba zůstat zdravý, v kondici a soběstačný. Pak může být krásné i stáří.

Co byste chtěl, aby si diváci z Tanga pro 3 odnesli?
Naději. Pocit, že všechno je možné. Když příliš lpíme na minulosti jen proto, že se v ní cítíme bezpečně, možná se tím zároveň chráníme před tím, abychom začali něco nového. Přál bych si, aby se lidé nebáli nových výzev. Aby dokázali udělat výrazný krok mimo svou komfortní zónu a vstoupit do něčeho nového.