Kabátová byla šarmantní i v 90, Branald rozplakal štáb, vzpomíná Iva Hüttnerová

„Dřív lidé nespěchali, všecko šlo pomaleji, klidněji, a to je to, co potřebujeme,“ míní herečka Iva Hüttnerová. V rozhovoru pro iDNES.cz zavzpomínala nejen na natáčení pořadu Domácí štěstí a své hvězdné hosty.

29 fotografií

Jsme na soustředění Anděla mezi zdravotníky. Vy jste už s nimi fotila kalendář. Jaké to bylo tentokrát?
Velmi příjemné, v klidu. Měli jsme bezvadnou sestřičku Jarmilku z Vyškova, s kterou jsme fotili. Už jsem před pár lety kalendář fotila, takže jsem věděla, do čeho jdu a ničeho jsem se nebála.

Je pro vás důležité mít přátele doktory?
To je velmi důležité, vždycky bylo a v budoucnu určitě bude. Teď jsem měla nějaký problém s očima a objednávala jsem se na Praze 6, kam patřím. Objednali mě na říjen a to mi přišlo, že je na to, že mě trápily oči, opravdu za dlouho. Ale to není jen zdravotnictví, jenom to je ve všech oborech, že když má člověk nějakého kamaráda, tak je to snazší. Nemá to být, vím, ale je to všecko snazší.

S vašim jménem je spjatý pořad Domácí štěstí, a to nejen v rozhlase, ale také v České televizi. Co byste z těch starých dobrých časů okamžitě zavedla, vrátila do současnosti? Co potřebujeme jako sůl?
Takový nejdůležitější vzkaz minulých generací, ze všech informací, které o té době mám, bylo, že zdaleka tolik nespěchali. Všecko šlo pomaleji, klidněji. A to je to, co potřebujeme.

Mně se třeba někam nechce. Pak někde jsem, zastavím se a koukám na krásné lesy kolem a mám takovou radost, že jsem se zastavila. V pokoji jsem seděla na balkónku a dívala jsem se jenom do toho zeleného.

Protože kdybych byla doma a sedla si takhle hezky do zahrady, tak jenom koukám, co mám ostříhat, co jsem zapomněla zalít támhle a pořád něco. Přitom nemusím, už jsem důchodkyně. Ale pořád máme motor, že musíme něco dělat, něco stihnout, zítra jedu na zájezd, už to... Ale teď se zastavit, to je to nejcennější, co člověk může udělat. Málokdo to umí, ale snažím se o to.

Myslíte, že stres a to tempo je tichý vrah?
Tichý vrah, to nevím... (smích) Ale určitě spousta lidí na to dojede. Oni si to ti mladí neumí představit, jak snadno se organismus opotřebuje. Myslím nejen fyzicky, ale i psychicky. Že kdo si dokáže uhájit klidnější rytmus v životě, což obnáší třeba odmítat práci, přestože se člověk bojí, že teď něco odmítne a pak tu práci mít nebude, že to je velmi cenné.

Iva Hüttnerová s vnuky

Do Domácího štěstí v České televizi jste si zvala i prvorepublikové hvězdy. Kdo na vás nejvíce zapůsobil?
Tam bylo tolik úžasných lidí. Tam jsem měla opravdu možnost volby, koho si chci pozvat. Potkala jsem spoustu lidí, kteří ještě zažili první republiku a byli schopni třeba o tom povídat.

Nikdy nezapomenu třeba na Zitu Kabátovou, ta nejen že úžasně vypadala a byla to šarmantní dáma i v těch devadesáti letech, ale byla hrozně vtipná. Mluvila o svých přátelích, jako: „S Vlastíkem Burianem jsme...“ a teď prostě vyprávěla. Tu jsem milovala velmi. Hrozně mě potěšila a zaujala Ája Vrzáňová. Měla jsem tam pana Svatopluka Beneše, s kterým jsem si povídala o prvorepublikové módě, o tom, kde šil obleky, jaké si kupoval kravaty. To byly úžasný rozhovory.

Pak jsem tam měla i herce, kteří mi tenkrát nepřipadali tak staří, ale u skoro osmdesáti procent z nich to byl poslední moment, kdy jsem s nimi to povídání mohla natočit. Herec Vlastimil Brodský, malíř Vladimír Komárek, grafik Josef Liesler, dirigent Libor Pešek, nemůžu vybrat jednoho. Všichni byli mými hosty a všichni říkali něco, co mě velmi nadchlo.

Kdybyste přece jen měla vybrat jednoho?
Takovou jednou z nejvýraznějších osobností, který mě zaujaly, tím, co říkaly a jak se chovaly, byl spisovatel Adolf Branald. Na toho nikdy nezapomenu. Ten mluvil o lásce a o manželství takovým způsobem, že všichni, celý štáb a všichni, co jsme tam byli, tak jsme na něj koukali a tekly nám slzy. Když je člověk ve věku, že může zhodnotit život z této stránky. To bylo úžasné setkání, na které nikdy nezapomenu.