Leona chodí se scenáristou z Los Angeles. Miluje české jídlo a pivo, prozradila

Z pražského letiště dnes pravidelně odlétá do Los Angeles, kde rozvíjí svou hereckou kariéru. Přesto nezapomíná na české projekty, ani na své kořeny ve Vlašimi. Herečka Leona mluví o životě mezi dvěma kontinenty, o odvaze vystoupit z komfortní zóny i o filmu 6 gramů, který vstoupí do kin začátkem srpna.

Už nějakou dobu vystupujete jen pod jménem Leona. Co vás k tomu vedlo?
Bylo to rozhodnutí, které ve mně zrálo několik let. Chtěla jsem si vytvořit vlastní uměleckou identitu a zároveň oddělit osobní život od toho profesního. Inspirovalo mě i zahraničí, kde je podobný způsob prezentace běžný. V Americe nebo ve Francii je to vlastně úplně přirozené a postupně jsem cítila, že přesně tohle chci i já.

Vaše profesní cesta se teď čím dál víc spojuje s Amerikou. Kdy přišel okamžik, kdy jste si řekla, že to zkusíte právě tam?
Původně jsem si myslela, že skončím v Londýně. Studovala jsem tam herectví a všechno směřovalo k tomu, že tam zůstanu. Pak jsem ale dostala možnost odjet na tři měsíce do Los Angeles studovat u herecké koučky Ivany Chubbuck. A někdy prostě člověk ví. Cítila jsem se tam svobodně, přirozeně a měla jsem pocit, že se mi otevírají dveře, které byly jinde zavřené.

Čím vás Los Angeles oslovilo?
Možná tím, že je to město lidí, kteří za něčím přišli. Skoro každý je tam odněkud, takže jako Evropanka jsem se necítila cizí. Naopak. Když řeknete, že jste z Prahy, všichni reagují nadšeně. Amerika je v tomhle otevřenější a člověk má pocit, že ho nikdo nesoudí podle toho, odkud přichází.

Přesto mluvíte s velkou láskou i o New Yorku.
To město mě naprosto uchvátilo. Je syrové, hlučné, špinavé, ale zároveň neuvěřitelně živé a umělecké. Po první návštěvě jsem pochopila, proč se do něj lidé zamilují. Kdyby to jednou šlo, ráda bych žila střídavě v Los Angeles i v New Yorku. A když už sním, tak bych k tomu přidala ještě Paříž.

Francie se ve vašich odpovědích objevuje často.
Francouzština je můj vysněný jazyk. Už jsem se ji začala učit, ale život mi do toho tehdy vstoupil trochu divočeji, takže jsem musela na čas přestat. Teď se učím španělsky, ale francouzština rozhodně zůstává na seznamu věcí, ke kterým se chci vrátit. Stejně jako ke kytaře nebo ke zpívání.

Takže hudba je další sen?
Rozhodně. Už jsem napsala několik vlastních písniček, ale zatím jsou opravdu jen v začátcích. Hudba je pro mě další forma sebevyjádření. Doufám, že jednou najdu dost odvahy i času, abych ji posunula dál.

V Los Angeles jste ale především kvůli herectví. Jak tam vlastně vypadá práce herce?
Hodně se změnila. Dnes se většina castingů odehrává online. Natočíte takzvaný self tape, pošlete ho a když postoupíte dál, následuje často videohovor s castingovým režisérem, režisérem i producenty. Je zvláštní hrát přes obrazovku, ale člověk si na to musí zvyknout. Na druhou stranu to umožňuje, aby byl režisér třeba v Německu, castingová režisérka v New Yorku a já v Los Angeles.

Už máte v Americe také své zázemí?
Ano, a je to jedna z nejhezčích věcí. Mám tam přátele, se kterými se pravidelně vídáme, můžu jim zavolat, když potřebuji něco řešit, a díky nim se Los Angeles stává domovem. Obrovskou oporou je pro mě také partner.

Seznámili jste se právě v Los Angeles?
Ano. Potkali jsme se na jedné party. Pak jsme se několik měsíců neviděli, protože každý pracoval jinde, a byli jsme spolu jen přes telefon. O to krásnější bylo, když jsme se znovu potkali. Je scenáristou v Los Angeles a navzájem se podporujeme v tom, co děláme. Také si naprosto zamiloval Prahu. Když přijel poprvé na delší dobu, česká kultura ho okouzlila a o jídle a pivu ani nemluvě.

V srpnu vstoupí do kin černá komedie 6 gramů. Co vás na ní zaujalo?
Především její originalita. U nás se pod pojmem komedie často představí romantický příběh, ale 6 gramů jde úplně jinou cestou. Je to černá komedie, která stojí na sérii absurdních situací a morálních dilemat. Právě tenhle typ humoru mě baví nejvíc – je trochu temný, překvapivý a člověk nikdy neví, co přijde za další zatáčkou.

Koho ve filmu hrajete?
Anetu. Je to mladá dívka, která se potýká se sebepoškozováním. Bylo pro mě důležité, aby nepůsobila jako nějaká karikatura nebo jen prostředek pro děj. Chtěla jsem pochopit, proč se člověk může dostat do takového psychického stavu, a vytvořit postavu, které budou diváci věřit. Na Anetě mě ale bavilo i to, že není pasivní. Když se příběh začne dramaticky komplikovat, právě ona přebírá iniciativu a stává se jednou z hybných sil celé situace. Má v sobě zvláštní odvahu čelit chaosu, protože sama už si prošla velmi těžkými emocemi.

Na place jste se potkala s Jiřím Mádlem, Ondřejem Vetchým, Davidem Novotným nebo Klárou Issovou. Jaké to bylo?
Nádherné. Sedět mezi takovými herci, poslouchat jejich historky z natáčení a sledovat je při práci byla obrovská škola. Každý z nich má úplně jiný smysl pro humor, jiné tempo i energii, ale všichni přesně vědí, kdy komedie funguje a kdy už by byla moc. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v takovém malém českém hereckém nebi. Člověk se od nich učí, i když vám třeba nic přímo nevysvětlují. Stačí je pozorovat.

Byla to pro vás první velká komedie?
Ano, a vlastně jsem si díky ní uvědomila, že se komedie už nebojím. Dřív jsem měla pocit, že se humor nesmí tlačit a bála jsem se jít vtipům naproti, abych nepůsobila nepřirozeně. Teď jsem si mohla vyzkoušet, jak funguje, když člověk jen důvěřuje situaci a partnerům. Budu ráda, když to bude krokem k dalším podobným rolím.

Diváci vás mají dodnes spojenou také s pohádkou Krakonošovo tajemství. Překvapilo vás, jak silnou odezvu měla?
Obrovsky. Měla jsem radost, že si pohádku oblíbili nejen diváci, ale i kritici. A přiznám se, že jsem byla jedna z těch, které fandily trochu jinému konci. (smích) Dokázala jsem si představit, že se moje postava Liduška zamiluje do Krakonoše, a úplně bych jí v tom rozuměla. Dodnes se mě lidé ptají, proč to nedopadlo jinak. Takže nejsem jediná, kdo o tom přemýšlel.

Představitelka Ester ze Zlaté Labutě zmizela do Ameriky. Říká si už „jen“ Leona

Ve druhém díle už ale hrát nebudete.
Tentokrát se tvůrci rozhodli vyprávět úplně nový příběh. Samozřejmě mě mrzelo, že už nebudu jeho součástí, protože na natáčení vzpomínám moc ráda. Ale chápu jejich rozhodnutí a věřím, že i pokračování bude krásná pohádka.

Vaše cesta k herectví začala ve Vlašimi. Pamatujete si okamžik, kdy jste věděla, že je to právě tahle profese?
Úplně přesně. Bylo mi deset let a začala jsem chodit do dramatického kroužku. Původně jen kvůli kamarádce. Ta po pár měsících odešla, ale já už zůstala. Dodnes si pamatuju první představení v divadle. Měla jsem pocit, že jsem objevila nějaké tajemství. Byla jsem neuvěřitelně živá a šťastná. Věděla jsem, že přesně tohle chci dělat. Pak už všechna důležitá rozhodnutí směřovala k herectví. Přestěhovala jsem se kvůli studiu do Prahy, později do Londýna, a nakonec do Los Angeles. Když se dnes ohlížím zpátky, všechny ty kroky spolu vlastně dávají smysl.

Když vás člověk poslouchá, zdá se, že se nebojíte vystoupit z komfortní zóny.
To je asi pravda. A vlastně je hezké to slyšet od někoho jiného. Myslím, že právě to je moje nejsilnější stránka. Když cítím, že je něco správně, prostě za tím jdu. Samozřejmě mám strach jako každý, ale snažím se, aby nerozhodoval za mě. Věřím, že nejkrásnější věci většinou čekají právě za hranicí toho, co už dobře známe. A možná právě proto se pořád těším na všechno, co mě ještě čeká – ať už bude další zastávkou Praha, Los Angeles, New York nebo jednou třeba vysněná Paříž.