Eva Decastelo: Neumím stárnout přirozeně, ani mě to nebaví. Už vím, co chci

Moderátorka a herečka Eva Decastelo (48) otevřeně mluví o stárnutí, estetických zákrocích i komentářích na svou štíhlou postavu. Přiznává, že bez botoxu se obejít nechce, ale zároveň obdivuje ženy, které své vrásky přijímají s noblesou. V rozhovoru prozradila také to, proč pravidelně vstupuje do ledové vody, jak těžce nese dospívání svých dětí a co dnes očekává od partnerského vztahu.

52 fotografií

V poslední době jste velmi štíhlá. Jak se momentálně ve svém těle cítíte? Jste se svou postavou spokojená?
Myslím si, že každá žena by dříve nebo později měla dospět do fáze, kdy přijme své tělo a naučí se k němu správně chovat. Říká se, že tělo je chrám, ale člověk k tomu musí dojít určitou životní zkušeností. V mládí máme pocit, že jsme nesmrtelní, a často se ke svému tělu chováme jako k popelnici. Myslíme si, že zvládne úplně všechno. Jenže s přibývajícími roky zjistíte, že tomu tak není.

Všechno, co svému tělu dáváte, se vám jednou vrátí, ať už pozitivně, nebo negativně. Já jsem teď ve svých osmačtyřiceti konečně ve fázi, kdy si svého těla vážím a chovám se k němu s úctou a respektem. Snažím se zdravě jíst, trochu cvičit a pravidelně se hýbat. Chci, aby mi to tělo v pozdějších letech vrátilo.

Zmínila jste cvičení. Co konkrétně děláte, abyste se udržovala v kondici?
Poměrně intenzivně plavu a snažím se to dělat správně. Dřív jsem plavala takzvaně na paní radovou, tedy s hlavou nad vodou. Jenže mě z toho začala bolet krční páteř. Tak jsem si pořídila plavecké brýle a čepici, čemuž jsem se dlouho bránila, protože jsem měla pocit, že i při plavání musím nějak vypadat.

Pak jsem pochopila, že vůbec nemusím vypadat dobře, ale hlavně to musím dělat správně. (smích) Takže se teď snažím plavat technicky lépe, i když žádný velký styl pořád nemám. Hodně také chodím a občas zajdu do posilovny, ale výhradně s osobní trenérkou.

Proč potřebujete osobní trenérku?
Protože nemám vůbec žádnou fyzičku ani koordinaci pohybů. Je to se mnou strašně těžké, paní trenérka ze mě opravdu umírá. Navíc mě pořád něco bolí, takže moje cvičení je spíš sporadické. Zaměřujeme se hlavně na protahování, stabilitu těla a správný pohyb. Rozhodně nejsem člověk, který by každý den trávil hodiny v posilovně.

Setkáváte se s komentáři, že jste až příliš hubená? Dokážou vás podobné poznámky ještě rozhodit?
Samozřejmě. Ale stejně tak se setkávám s komentáři, že jsem příliš tlustá, příliš hloupá, příliš přechytralá, že moc pracuji, nebo jsem naopak líná. Že se přehnaně starám o děti, nebo se o ně starám málo.

Myslím si, že není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Takže tyhle komentáře absolutně přecházím. Snažím se žít a chovat tak, aby to vyhovovalo mně a mému nejbližšímu okolí. Nemám potřebu se zavděčovat cizím lidem.

Vaše kolegyně Alice Bendová nedávno otevřeně promluvila o faceliftu. Dokázala byste si představit, že podobně výrazný zákrok jednou podstoupíte také?
Určitě ano. Pokud budu mít pocit, že to potřebuji, lékař mi potvrdí, že je to v pořádku, a moje rodina s tím nebude mít problém, nevidím jediný důvod, proč bych do toho nešla. A obecně nechápu, proč by měl kdokoliv kritizovat ženu, která se rozhodne pro plastickou operaci nebo estetický zákrok. Pokud to dělá sama pro sebe, pro svůj dobrý pocit, a ne kvůli někomu jinému, je to přece čistě její věc.

Překvapily vás reakce, které její přiznání vyvolalo?
Mrzí mě, jaká vlna reakcí se kolem toho zvedla. Alice naprosto férově přiznala, že podstoupila facelift, a já si myslím, že je to skvělé. Znám totiž spoustu kolegyň, které se tváří, že jsou absolutně přírodní, a přitom stejně jako já chodí na botox nebo na různé další úpravy. Já o tom mluvím naprosto otevřeně. Přiznávám, že neumím stárnout přirozeně, nebaví mě to a potřebuji k tomu určité pomocníky, které poměrně hodně využívám. Ale nemám důvod to tajit.

Na druhou stranu existují ženy, které estetické zákroky odmítají a své stárnutí přijímají přirozeně. Jak se na ně díváte?
S obrovským obdivem. Například Pavlína Pořízková je pro mě absolutní bohyně. Zbožňuji každou její vrásku a každý šedivý vlas. Ona to všechno nese s neuvěřitelnou noblesou a je pro mě v tomto směru velkým vzorem. Jen já to tak vnitřně nastavené nemám. A myslím si, že by společnost měla respektovat obě cesty. Ať si každá žena dělá, co chce, pokud tím nikomu neubližuje. Proboha, proč by to měl někdo další řešit?

Existuje naopak estetický zákrok, do kterého byste nikdy nešla?
Já mám strach z každého estetického zákroku, protože nikdy nevíte, co se může pokazit. Pamatuji si, když jsem před pětadvaceti nebo šestadvaceti lety začínala chodit na botox, jak mi všichni říkali, že je to strašně nezdravé, že mi to zničí obličej a že na to můžu dokonce umřít. Já jsem si ale nenechala úplně poradit. (smích)

Existuje ovšem jedna věc, do které bych opravdu nešla, a to je změna barvy očí. Na internetu teď kolují videa, kde lidem pomocí laseru mění barvu očí. Odstraňují pigment a výsledkem jsou takové ty nádherné, skoro až jedovatě modré oči. Musím přiznat, že se mi to esteticky moc líbí.

Co vás na tom zákroku odrazuje?
Je to nevratný proces a já se nevratných věcí bojím. Právě proto například nemám ani jediné tetování. Tetování se mi přitom líbí, zvlášť když je to opravdu umělecké dílo, třeba celá potetovaná záda nebo rukáv. Ale jednak se bojím bolesti a jednak jsem nikdy nenašla nic, o čem bych byla přesvědčená, že to chci mít na těle navždy.

U očí je navíc ve hře i zdraví. Vy sama už máte zkušenost s laserovou operací zraku, že?
Ano, a právě proto bych do změny barvy očí nešla. Jsem nesmírně vděčná za to, že vidím. Podstoupila jsem laserovou operaci, protože jsem špatně viděla do dálky a měla jsem šest a půl dioptrie. To byl zákrok, který měl zdravotní opodstatnění.

Ale zasahovat si do očí jen proto, abych měla jinou barvu, když si můžu vzít barevné kontaktní čočky, mi připadá jako nesmysl. Nedokázala bych riskovat, že se něco pokazí a já přijdu o zrak. Ale pokud to někdo chce podstoupit, je to jeho rozhodnutí. Já mu to klidně ještě pochválím.

Jak na svou operaci očí vzpomínáte?
Jedno oko jsem si nechávala operovat už hodně dávno, myslím, že jsem patřila k jedněm z prvních pacientů u nás. Tehdy se používala metoda, po které to strašně bolelo. Takže jsem se na druhé oko už neodvážila jít a dál jsem nosila brýle, jen s dioptriemi na jednom oku. Po narození dětí už mi to ale začalo hodně vadit. Mezitím medicína pokročila a vysvětlili mi, že zákrok už není tak bolestivý. Přesto jsem měla obrovský strach.

Co vám pomohlo ho překonat?
Štěpánka Decastelo. Šla se mnou na operaci, držela mě za ruku, uklidňovala mě, potom mě odvezla domů a postarala se o mě. Byla mou obrovskou psychickou oporou. Myslím si, že nebýt jí, vůbec bych tam nešla. Takže jí za to dodnes děkuji.

Kromě plavání se věnujete také otužování. Jak jste se vlastně dostala k tomu, že dobrovolně lezete do ledové vody?
Úplnou náhodou, kvůli práci. Kdysi jsem pro televizi Prima natáčela reportáž s hercem Oldřichem Navrátilem o otužování. Bylo to v lednu a on měl vlézt do Vltavy. Přišlo mi hloupé, abych s ním dělala rozhovor v péřovce a kožichu, zatímco on tam bude mrznout. Tak jsem si řekla, že do té vody půjdu taky. Zvládla jsem to, i když mi byla příšerná zima. A tím to pro mě tehdy skončilo.

Co vás tedy přimělo se k otužování vrátit?
Asi o půl roku později jsem něco natáčela s Pepou Maršálkem a Milanem Peroutkou. Po natáčení náš kameraman navrhl, že se pojedou s kluky otužovat do Holešovic, a zeptal se, jestli se někdo nechce přidat. Neměli jsme plavky ani nic připraveného, ale já jsem si řekla, proč ne. Tak jsme s Milanem v říjnu vlezli do Vltavy. A tentokrát mě to strašně bavilo. Nebyla ještě tak příšerná zima a já jsem najednou zjistila, že je to vlastně skvělé. Od té doby jsem u toho zůstala.

Jak často dnes do studené vody chodíte?
Je to hodně podle času a pracovních možností. Někdy vynechám třeba celý měsíc, protože prostě nestíhám. A pak jsou týdny, kdy chodím čtyřikrát nebo pětkrát, klidně v půl šesté nebo v šest ráno. Nemám úplně pevně daný režim, využívám příležitosti, když se naskytne.

Když se přesuneme k práci, kde vás mohou diváci momentálně vidět?
Cestuji po celé České republice. Hraji například v divadelním představení A do pyžam!, kde účinkuji s Lukášem Langmajerem a Luckou Zedníčkovou. Ale vzhledem k pracovnímu vytížení hraji poměrně málo, přibližně jednou do měsíce. Mám naštěstí alternaci, kolegyni Michaelu Zemánkovou, která mě zastoupí, když nemůžu. A potom je tu talk show Osmanyho Laffity, kterou moderuji už sedmým rokem.

Ta je podle všeho mimořádně úspěšná.
Je to neuvěřitelné. Máme po celé republice neustále vyprodáno a diář mám zaplněný až do konce roku 2028. Diváci Osmanyho milují, protože je nesmírně vtipný. Pro mě je to nádherná práce. Představte si, že přijdete někam, kde se na vás těší pět set, šest set nebo sedm set lidí. A těch sedm set lidí se díky Osmanymu dvě a půl hodiny prakticky nepřetržitě směje. To je tak pozitivní a nabíjející energie, že jsem opravdu nesmírně vděčná, že můžu takovou práci dělat.

Moderování se věnujete už téměř třicet let. Máte ještě někdy před vystoupením trému?
Při moderování už mě nerozhodí prakticky nic. Začínala jsem někdy v osmnácti nebo devatenácti letech, teď je mi osmačtyřicet, takže už je to nějaká doba. Raději to nebudeme počítat. (smích) Za ty roky jsem zažila snad úplně všechno, co se při moderování může pokazit. A paradoxně je to skvělé, protože díky těm zkušenostem už vím, jak reagovat. Herci říkají, že nejlepší improvizace je nazkoušená. Neznamená to, že máte mít připravené všechny scénky, ale že díky zkušenostem dokážete pohotově zvládnout i nečekanou situaci.

Takže základem je podle vás zkušenost?
Zkušenost a především příprava. Původní profesí jsem produkční, takže moc dobře vím, jak nesmírně důležité je být připravená. Neexistuje, abych přijela na moderování a nevěděla, kde jsem, co dělám a pro koho pracuji. Vždycky si zjišťuji mnohem víc informací, než mám napsáno ve scénáři. Když například dostanu zadání, že mám majiteli firmy položit pět otázek, mohla bych si vystačit jen s nimi. Ale já si nastuduji historii firmy, vyhledám si předchozí rozhovory a snažím se najít něco zajímavého navíc. Chci svou práci odvádět na dvě stě procent.

Oceňují to podle vás klienti?
Myslím, že ano. S naprostou většinou firem a společností, pro které moderuji, spolupracuji dlouhodobě. S některými třeba dvacet let. Neustále se ke mně vracejí, což je pro mě nejlepší potvrzení, že svou práci dělám dobře.

Co vás dnes baví víc, herectví, nebo moderování?
Jednoznačně moderování. Já strašně miluji interakci s lidmi. Potřebuji zpětnou vazbu, potřebuji, aby to bylo živé, živočišné, aby se něco dělo. Dokonce jsem nejraději, když se na akci něco pokazí, protože mám na co reagovat a můžu tu situaci nějak využít. Když moderuji na kameru, jsem vlastně taková čtecí hlava. Naučím se text, odvedu svou práci, myslím, že dobře. Umím pracovat s kamerou, vím, jak si stoupnout, aby bylo hezké světlo, ale není to pro mě ten pravý život. Potřebuji před sebou skutečné lidi.

Vaše děti vyrůstají v uměleckém prostředí. Projevují se u nich podobné sklony jako u vás a jejich tatínka?
Dcera studuje televizní a filmovou tvorbu, ale spíš z té druhé strany kamery. A já jsem za to moc ráda. Když máte herecké nebo moderátorské ambice, pořád čekáte, až vás někdo osloví s prací. Nemůžete si ji vždycky sami vytvořit. Ale když se naučíte produkci, kameru, střih nebo zvuk, máte obrovské možnosti. Můžete pracovat pro někoho jiného, založit si vlastní produkční společnost, vymyslet dokument nebo jakýkoliv jiný projekt. Můžete být sami sobě pánem. Nemusíte čekat, až vám někdo milostivě zavolá. A v tom ji s jejím tatínkem podporujeme.

A co syn Michal?
Ten je zase úplně jiný. Je to velmi studijní typ, není tolik extrovertní. Myslím si, že má také umělecké sklony, ale mnohem víc ho baví vzdělávání. Zajímá ho fyzika, historie, matematika. Má neuvěřitelný rozhled o světovém dění i politické situaci. Někdy mě opravdu překvapuje, kolik toho ví a jak o věcech přemýšlí. Mám obrovskou radost, že ho baví učit se nové věci. Jsem nesmírně pyšná na obě své děti, protože každé si hledá vlastní cestu.

Dcera se navíc věnuje sportu, je to tak?
Ano, závodně hraje basketbal a minulý rok se svým týmem získala titul mistryň České republiky. Takže mám doma i zlatou medailistku. Jsem na ni samozřejmě moc pyšná.

Jak zvládáte to, že děti dospívají, jsou stále samostatnější a už vás tolik nepotřebují?
Těžce. Já jsem totiž přesně ten typ pečující mámy, taková máma medvědice, která by za své děti nejraději všechno udělala. Což je samozřejmě špatně a já si to uvědomuji. Naštěstí ony to vůbec nepotřebují. Jsou to samostatné jednotky, které si dokážou poradit samy. A já se musím učit jim ten prostor dávat, i když to pro mě není vždycky jednoduché.

Když se podíváte na své dosavadní vztahové zkušenosti, víte dnes lépe, co od partnera potřebujete?
Rozhodně. Člověk chce od partnera v osmačtyřiceti úplně něco jiného než ve dvaceti. Dnes potřebujete především vědět, že se na něj můžete spolehnout. Že je to taková vaše kotva, které můžete kdykoliv zavolat a víte, že tam pro vás bude. Že vás podrží, pomůže vám a v případě potřeby zachrání. A na tom ostatním vlastně tolik nezáleží. Protože právě to, že je tu pro vás vždycky, je podle mě ten skutečný důkaz lásky.

Potkali jsme se na veletrhu Caravaning Brno. Jste spíš milovnice pohodlných hotelů, nebo vás láká cestování obytným vozem?
Když jsem viděla, jaké karavany se dnes vyrábějí, musím říct, že některé předčily všechny hotely, ve kterých jsem kdy v životě byla. Takže si naprosto dokážu představit, že bych s takovým vozem vyrazila na cesty. Ideální by ovšem bylo, kdybych měla řidiče. (smích) Nemusela bych totiž řešit parkování a couvání. Z těch velkých aut mám opravdu respekt. Jinak mi ale karavaning připadá jako fantastický životní styl.

Máte ve svém okolí někoho, kdo takto pravidelně cestuje?
Obdivuji v tomhle Lukáše Langmajera, se kterým hraji v divadle. Jakmile má volno, sedne do karavanu a vyrazí. Kamkoliv, kdykoliv, prostě podle nálady. Ta svoboda je nádherná a úplně chápu, proč ho to tak baví.

Nahá a na sněhu. Eva Decastelo potěšila fanoušky žhavou fotkou

Kdybyste teď mohla na týden zmizet od všech pracovních a osobních povinností, kam byste vyrazila a koho byste vzala s sebou?
Jela bych sama. A vyrazila bych na Rujánu. Jezdím tam pravidelně, když potřebuji klid a načerpat energii. Je to nesmírně malebné místo s nádhernou přírodou. A má pro mě jako pro otužilce ještě jednu obrovskou výhodu. I když tam přijedete v srpnu, Baltské moře je pořád krásně ledové. Takže je to pro mě ideální kombinace odpočinku, přírody a otužování.

Za chvíli vám bude padesát. Co byste poradila ženám, které jsou v podobném životním období a chtějí si ho opravdu užívat?
Postavte na první místo samy sebe. Mějte se rády a chovejte se k ostatním tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. A pokud se k vám tak chovat nebudou, pokud vás nebudou respektovat, nemusíte je mít ve svém životě. Protože na tomhle věku je kouzelné právě to, že my ženy už nemusíme. A to je obrovská svoboda.