Druhou šanci bychom měli umět dát i sami sobě, míní herec Martin Myšička

Martin Myšička, dlouholetá tvář Dejvického divadla, právě natáčí vztahovou komedii Blešák. V rozhovoru pro iDNES.cz prozradil, co ho na příběhu zaujalo, jak vnímá partnerské vztahy a druhé šance, proměny Dejvického divadla i proč se učí nedělat vůbec nic.

Právě natáčíte vztahovou komedii Blešák. Koho ve filmu hrajete?
Hraji Milana, saniťáka, takového – dalo by se říci – dobráka, který žije už dvaadvacet let v manželství. Jak sám říká svému kolegovi, jejich vztah už je spíš logistika než romantika. Na první pohled je to ale spokojené manželství, mají s Terezou dvacetiletou dceru Majdu. Jenže pak do něj zasáhne zásadní problém, Tereza dostane opravdu zvláštní nabídku dědictví po tetičce z Ameriky, může získat sto milionů korun ovšem jen pod podmínkou, že se rozvede. A o tom ta komedie je, co se tím všechno spustí.

Je vám Milan něčím blízký?
Tak je to současný člověk, který žije tady a teď. Myslím, že se v něm může do určité míry poznat každý, kdo má nějakou zkušenost s dlouhodobým vztahem. To by ostatně bylo pěkné, kdyby se povedlo, aby se diváci v některých situacích našli, dokázali se jim zasmát a třeba si s lehkým nadhledem položili i nějaké otázky.

Film se věnuje partnerským krizím a druhým šancím. Věříte na ně?
Ano, tak jako asi většina lidí, ale záleží to na okolnostech. Když bychom chtěli dát někomu druhou šanci, je zřejmě dost zásadní, jestli o ní vůbec ten dotyčný stojí. A jestli si taky přiznává, že udělal nějakou chybu. A chce s tím něco dělat. Pak to smysl určitě má. Ale tím dotyčným můžu být přece i já sám. Když se mi něco nepovede nebo něco zkazím, nemusí to hned znamenat konec světa. Naopak je to příležitost se z toho poučit a zkusit to znovu, jinak a líp. A proto je určitě dobré, umět si tu druhou šanci dát taky.

Sílu psychiky jsem už zažil. Tělo se může uzdravit i samo, říká Martin Myšička

Co vás přesvědčilo, abyste nabídku na roli v Blešáku přijal?
Především režisér Miroslav Ondruš. Považuji ho za velmi dobrého režiséra a možnost spolupracovat s ním mě k projektu přitáhla. Myslím, že u podobného filmu a také podmínek, za jakých vzniká, je hodně důležité, jakým způsobem režisér k příběhu a k té práci přistupuje. Když jsem si přečetl scénář, měl jsem k němu dost otázek. Při společných schůzkách s Mirkem se mi mnohé z nich vyjasnily. A právě to se mi líbilo – jak jsme o scénáři společně přemýšleli, diskutovali a hledali řešení.

Při natáčení se potkáváte i s kolegyněmi z Dejvického divadla.
S Klárou Issovou jsme kdysi hráli v jednom představení, když u nás hostovala. A Veronika Khek Kubařová byla dlouhá léta stálou členkou Dejvického divadla. Takže se známe, i když s Veronikou se při natáčení vlastně příliš nepotkáváme, ale zrovna dneska budeme natáčet scénu, ve které se sejdou všechny hlavní postavy.

63 fotografií

S Dejvickým divadlem jste spojený téměř třicet let. Co vás tam stále drží?
To je vlastně docela těžké, nějak to specifikovat, ale pokusím se. Především je to divadlo samotné, tedy tím myslím inscenace, které společně vytváříme. Určitě je to také spolupráce s kolegy a i přátelské vztahy. DD je pro mne zázemí, takový druhý domov. Naplňuje mne, že jsem toho všeho také součástí – dokonce snad i spolutvůrce.

Od začátku jsme si s kolegy a s uměleckým šéfem Mirkem Krobotem také uvědomovali, že pokud chceme budovat něco dlouhodobého, musíme se neustále vnitřně proměňovat. Není možné jen opakovat to, co se povedlo. A v tom smyslu vykrádat sami sebe. Takže zvenčí možná může Dejvické divadlo působit jako jeden neměnný celek, ale za ta léta se neustále vnitřně proměňovalo. Přicházeli a odcházeli lidé, měnily se projekty i témata, přístup k nim. A právě i to mě baví, že to není strnulé, naopak stále dynamické a stále v pohybu.

Vy jste byl osm let jeho uměleckým šéfem. To s ním musíte být opravdu velmi propojený, ne?
Ano, to máte pravdu, jsem. To šéfování na mne tehdy tak trochu spadlo, když mě k tomu v situaci, kdy předchozí šéf funkci nečekaně složil, soubor vyzval. Po týdenním zvažování jsem dospěl k tomu, že to prostě nejde odmítnout, z mnoha důvodů. Bral jsem to ale s tím, že je to na přechodnou dobu. Bylo z toho nakonec osm let, kdy jsem byl současně člen souboru, kolega a zároveň jejich nadřízený. To už z principu není jednoduchá situace. A velmi rád jsem to loni předal Jirkovi Havelkovi, který do divadla přinesl nové impulsy a projekty. On má pro tuto práci veškeré předpoklady. A já mu velice fandím.

Šéfovat Dejvickému divadlu není p*del. Jižák byla chyba, líčí potlučený Jiří Havelka

Také jsem se dozvěděla, že jste v Dejvické divadle i dvakrát režíroval, dokonce i napsal hru Nitero, která je na repertoáru.
Obojí mi otevřelo na divadlo zase úplně jiný pohled. Režírování mne bavilo a stále mne přitahuje, zároveň si ovšem uvědomuji, jak je to opravdu náročná profese. A psaní, to už je vůbec „jízda na tygrovi“. Byl to takový sled událostí, jak vznikalo Nitero. Ale jsem nakonec rád, že se tak stalo.

Je to moje srdeční záležitost. A myslím si, že ta hra by mohla oslovit každého, kdo se alespoň někdy chce podívat sám do sebe a trochu se ve své mysli a podvědomí porozhlédnout a zorientovat. Ale ne nějak zatěžkaně, je v tom humor a nadhled. Věřím, že diváka může tato inscenace inspirovat, a dokonce i vnitřně posílit. Není pro mne snadné to takhle otevřeně říkat, dříve bych to odbyl takovým tím, to nestojí za řeč, ale dal jsem tomu všechno a sílu mi k tomu také dávají i ohlasy lidí, kteří to viděli a na které dám.

Co vás v Dejvickém divadle čeká v nejbližší době?
Máme před sebou hned několik projektů. Jiří Havelka objevil v pozůstalosti Zdeňka Urbánka nedokončenou Havlovu hru Varování (Vaňkovku). V rámci připomínky nedožitých devadesátých narozenin Václava Havla jsme připravili scénické čtení. Začneme také zkoušet Havelkův autorský projekt Patron, který se odehrává v době protektorátu a souvisí s natáčením nedokončeného filmu o svatém Václavovi. V této sezoně by měl připravovat novou inscenaci také Petr Zelenka. A ve spolupráci s Národním divadlem nás čeká scénické oratorium inspirované případem Pelicot. Takže práce bude opravdu hodně.

Co vás dnes na herectví baví víc než před dvaceti lety?
Rád v této souvislosti vzpomínám na myšlenku Petra Čepka, se kterou se celkem ztotožňuji. Říkal, že přibližně do čtyřiceti let se prostřednictvím rolí a dobrých her dozvídal něco nového o životě a lidech kolem sebe. A později se mu to začalo obracet. Skrze postavy mohl divákům předávat něco z toho, co už sám prožil a poznal. Mám to podobně. Stále důležitější je pro mě dialog s divákem, společné sdílení určitého tématu. Divadlo má obrovský dar v tom, že jde o živé setkání tady a teď. A to podle mě ani v dnešní době všech těch nových mediálních technologií, včetně AI, nic nenahradí.

Původně jste studoval fyziku. Co vám z ní zůstalo?
Asi určitý způsob přemýšlení. Matematika a fyzika člověka učí pracovat s rozumem, analyzovat věci a hledat souvislosti. To ve mně určitě zůstalo dodnes. Bojím se slepé víry, nesnáším lži a manipulace. Ovšem studoval jsem sice fyziku, ale nikdy se nestal fyzikem, to je docela něco jiného. Naopak jsem se už současně se studiem věnoval herectví. A to nakonec zvítězilo, i když jsem se docela dlouho mezi těmito obory rozhodoval. Fyzika mě nakonec tak úplně nenaplňovala. Stále víc mě zajímala psychologie, metafyzika, lidské prožívání a různé způsoby života, ale taky ta krása spojená s uměním a ten bohémský přístup k životu. A díky divadlu se mi tehdy tohle všechno přede mnou otevřelo.

Pročištění mysli bylo pro můj život klíčové, popisuje Martin Myšička

Pomáhá vám psychologie i vyrovnávat se s vlastními chybami?
Určitě. Mohu se díky tomu učit poznávat věci, které mě vnitřně třeba nějak blokují, tím se od nich osvobozovat. Ale i ta sebeanalýza se může stát překážkou. Myslím jako když o sobě neustále přemýšlíte, všechno pořád rozebíráte a kontrolujete, můžete se tím dostat do pořádný křeče, přičemž pak se naprosto vytrácí spontánnost. Sám jsem to v herectví na sobě zažil, hlavně zpočátku. Takže někdy je prostě lepší přestat se analyzovat a nechat to plynout. Ono se to vyjeví. Což také znamená umět se přijímat i s těmi takzvanými chybami.

Co vás dokáže opravdu rozesmát?
Prostě dobrý humor, ať už v divadle, ve filmu, televizi, rádiu nebo knize, kdekoli. Takže vlastně i paradoxní životní situace, a hlavně když někdo umí, se tomu něčem – nebo i sám sobě – zasmát. To je přece nádhera, ne? A on ten humor má milion podob. Tak v naší branži třeba Mr. Bean, Monty Python, ale také třeba Šimek, Grossmann, Sobota, Voskovec, Werich, Suchý, Šlitr, Svěrák, Smoljak, Kaiser, Lábus, Vorlíček, Macourek, Lipský, Peter Sellers, Emanuel Frynta, Menšík, Bohdalová, Sovák, Janžurová a mnoho a mnoho dalších.

A pak taky existují lidé, a je jich opravdu hodně, kteří nejsou vůbec známí, ale dokážou být taky neuvěřitelně zábavní. Takoví ti baviči, kteří rozesmějí celou společnost. Humor je vlastně přístup k životu, který tak jako promazává kolečka. Já si dovolím tvrdit, že je to i naše národní specifikum, myslím ten smysl pro humor. Všimněte si, že ať se stane cokoli, během pár minut, začne kolovat na internetu, ale i mezi lidmi spoustu velmi dobrých vtipů. A ono se to pak všechno nějak líp snáší, ne?

Jak nejraději odpočíváte?
Já neumím odpovídat na otázky typu „nej“, takže vám neřeknu, jak odpočívám nejraději. Mám to podobně asi jako spousta jiných lidí. Rád jsem v přírodě, trochu i sportuji, třeba rád plavu, jezdím na běžky, chodím po horách a tak. Rád trávím čas s blízkými, rodinou a přáteli, poslouchám hudbu nebo muzicíruju, někdy si čtu, koukám na filmy.

Taky jsem se bohužel přistihl, že se rád dívám na taková ta krátká videa, jako že na zajímavosti, ale je to prostě prokrastinace, takže na různý ty skills, zvířátka atd. I když teď mi to kazí právě ta AI, protože to už není realita, ale často jenom fejky v podobě virtuální simulace.

A také se učím nedělat vůbec nic. A to je pro mě někdy překvapivě těžké. Protože mám pak pocit, že když nic nedělám, promarňuju čas. Přitom právě to „nicnedělání“ může být ten největší odpočinek. Někdy stačí se jen dívat, jak svítí slunce skrz mraky. A vnímat, jak je to krásné světlo a nádherné obrazy na nebi. A vypnout. Nemusíme přece pořád něco podnikat nebo někam spěchat. Nádech a výdech.

Sportujete pravidelně?
Bohužel ne, a to bych rád změnil, protože to začíná být v mém věku nutností, aby se tělo úplně nerozpadlo. A ta pravidelnost k tomu patří. (smích) Ale pohyb mám rád, cítím se pak i psychicky lépe, jak se při něm vyplavují ty endorfiny, může být i společenskou záležitostí. Třeba vyrazit na túru, nebo si jít zalézt na stěnu. Zároveň taky vím, že je potřeba to nepřehánět, abych si neuhnal nějaký úraz. Což se mi stejně stalo, takže třeba v červnu jsem si byl zahrát badminton a skončilo to natrženým lýtkem. Takže těžko poběžím ze dne na den maratón a podobně. Prostě všechno s mírou.

Je něco, co byste si ještě rád vyzkoušel?
Určitě. Já si myslím, že právě touha nebo potřeba ještě něco poznat, prožít a vyzkoušet, je jedním z hlavních motorů života. Nejsem ale adrenalinový typ, který musí za každou cenu skočit ze skály nebo absolvovat bungee jumping. Mám přirozený respekt k riziku a taky si uvědomuji omezení, co zvládnu – a co by už byl pouhý hazard. Asi není nutné vylézt na nejvyšší horu světa, nebo přejít Antarktidu. Někdy úplně stačí umět prožít zdánlivě obyčejné věci. Na světě je nepřeberné množství různých dalších výzev a rozměrů života, které mne přitahují, nebo o kterých dokonce zatím ani nevím a ony se mi teprve vyjeví. Herectví je v tomto smyslu fajn povolání, že díky němu mě potkává stále něco nového, možná i proto jsem si ho vybral.