Alena Mihulová o manželovi Karlu Kachyňovi: Věděl, kdo jsem, dřív než já sama

Na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary přijela v elegantních zelených šatech, které pro ni připravili návrháři Ponerovi. Vedle módy ale přišla řeč také na dceru, nové filmové role i na vzpomínky na režiséra Karla Kachyňu. Alena Mihulová zůstává stejná – bezprostřední, vtipná a především autentická.

Říkala jsem mu Macku, prozradila Mihulová o vztahu se starším Kachyňou

Na červeném koberci jste letos zazářila v zelené róbě. Jak dlouho jste vybírala, co si do Varů obléknete?
To je vždycky dobrodružství. Mám jen 158 centimetrů, takže se do těch nádherných modelů pro vysoké ženy dostávám trochu složitě. Když mi něco padne přes vršek, bývá to dlouhé, někdy stačí šaty zkrátit, ale jindy se musí celé přepracovat. Je to zkrátka trochu oříšek.

Před několika lety mi nádherné šaty ušili sourozenci Ponerovi. Tehdy jsem přišla s novými červenými brýlemi a oni řekli: „My vám ušijeme šaty právě k těm brýlím.“ Vznikly bílé šaty s vlečkou a ručně našitými červenými skleněnými květy. Byly nádherné.

A letos jste se na ně obrátila znovu?
Ano. Už nějakou dobu jsem si říkala, že bych kromě červené, bílé a černé chtěla zkusit zelenou. Když jsem přišla do ateliéru, čekal tam přesně takový model. Byla jsem úplně nadšená. Oni jsou neuvěřitelně pečliví. Prošli si fotografie z Českých lvů i z Karlových Varů, aby zjistili, jaké barvy nosím a kterou jsem ještě nikdy neměla. A trefili se naprosto přesně. Dokonce mi zajistili i nádherné šperky značky Gismondi se smaragdy a diamanty, které se k šatům dokonale hodily. Připadala jsem si opravdu jako královna.

Do Varů vás doprovodila dcera. Užívá si festival stejně jako vy?
Myslím, že ano. Přestože se nakonec nevydala hereckou ani filmařskou cestou, vyrůstala ve filmové rodině, takže k filmu má přirozeně blízko. Dokonce studovala filmovou školu v Písku. Pak ale jednou přišla s tím, že ji mnohem víc zajímá marketing a sociální sítě. Bylo na ní vidět, že má strach, co tomu řeknu.

Jak jste reagovala?
Zeptala jsem se jí, jestli film studuje kvůli mně nebo kvůli tátovi. Přiznala, že ano. Tak jsem jí řekla, že v žádném případě nemá dělat něco jen proto, aby nám udělala radost. Ať jde za tím, co opravdu chce.

Vystudovala s červeným diplomem a dnes učí podnikatele, jak rozvíjet jejich byznys, marketing i komunikaci. Vybudovala si vlastní firmu a musím říct, že si umí vydělat peníze způsobem, který jsem já za celý život nikdy neuměla. Mám z ní obrovskou radost.

Od malička byla mimořádně chytrá, chodila i do Mensy. Já jsem ale paradoxně nejvíc řešila úplně obyčejné věci. Jestli je dost praktická, jestli si umí poradit v běžném životě. Nakonec se ukázalo, že právě to zvládá výborně. Dnes vidím, že si umí poradit úplně se vším, a jako máma jsem za to nesmírně vděčná.

72 fotografií

Na festival jste přijela také představit film Houpačky. Čím vás ten projekt zaujal?
Především lidmi. Moje role není veliká, ale někdy člověk nebere práci podle velikosti postavy. Těšila jsem se na Zuzanu Kronerovou, se kterou jsme po delší době zase pracovaly spolu. V Bábě z ledu jsme měly úplně opačné pozice než teď, takže to byla taková hezká herecká hra. Tehdy mi Zuzana přebrala Pavla Nového a byl jejím milencem a tady je to přesně naopak, tady jsem přebrala Zuzce Jiřího Lábuse a jsem jeho milenkou (smích).

A hlavně jsem se těšila právě na Jiřího Lábuse. Představte si, že jsme se za celý život osobně nikdy nepotkali a najednou jsem měla hrát jeho milenku, tak jsem si říkala, že takovou příležitost přece nemůžu odmítnout. Bylo to krásné setkání a přesně kvůli podobným okamžikům člověk tuhle profesi miluje.

Velkou radost jsem měla také z režiséra Bohdana Slámy. On umí s herci zacházet nesmírně citlivě. Nikoho do ničeho netlačí, naopak vytváří prostředí, ve kterém máte chuť hledat a objevovat. Má v sobě obrovskou lidskost a pokoru. To jsou vlastnosti, které herci velmi dobře poznají a nesmírně si jich váží.

Čekají vás další projekty?
Nedávno jsem dotočila minisérii s Janem Hřebejkem a točíme film Lady Dermacol, kde má hlavní roli Marika Šopovská, což je báječná mladá žena. Budu tam hrát její tchyni, maminku Štěpána Kozuba, a nejsem úplně příjemná. Nechci ale, aby to byla jen taková ta typická protivná tchyně, mám ráda postavy, které mají svůj důvod, proč se chovají právě tak, jak se chovají. To mě na herectví baví asi nejvíc.

Pořád tam cítím Karlovu energii. Alena Mihulová žije v bývalé márnici

Na festivalu jste rozdávala úsměvy na všechny strany. Máte recept na to, jak si udržet životní energii?
Žádný zázračný recept nemám. Občas mě dcera inspiruje oblečením, protože některé dnešní věci jsou opravdu pohodlné. Jinak si ale myslím, že mám prostě ráda život. A možná je to nakonec na člověku vidět. Když vás život baví a těšíte se z obyčejných věcí, projeví se to i navenek.

Když se ohlédnete zpátky, jak moc vás ovlivnil váš muž, režisér Karel Kachyňa?
Určitě mě ovlivnil a myslím, že budu ještě dlouho zjišťovat, jak moc. Nebylo to jen tím, že byl starší a zkušenější. Především to byl nádherný člověk. Gentleman v tom nejlepším slova smyslu. Nikdy na mě netlačil, nesnažil se mě měnit a nechal mě dozrát a najít si vlastní cestu.

Byl to člověk s obrovskou vnitřní kulturou. Dnes, s odstupem let, si uvědomuji, jak výjimečný náš vztah byl. Některé věci člověk pochopí až mnohem později.

Pravda ale je, že sama sebe jsem naplno objevila až ve chvíli, kdy už tady nebyl. Člověka k tomu někdy donutí bolest a těžké období. Dnes si ale uvědomuju jednu věc – on už tehdy věděl, kdo jsem, zatímco já sama jsem to o sobě ještě nevěděla. A to je možná ten nejkrásnější dar, který může jeden člověk druhému dát.

Takové věty nezaznívají často. A možná právě proto působí Alena Mihulová stejně jako její herectví – autenticky, s nadhledem a lidskostí, která se nedá naučit.