Učím se nebýt na sebe zbytečně tvrdý, přiznává herec Adam Vacula

Ve filmu Bojovník se postavil do ringu, v připravovaném snímku Dřevorubec zase vyměnil město za valašské lesy a motorovou pilu. Herec Adam Vacula se kvůli každé roli snaží poznat svět své postavy do nejmenších detailů. Několik dní proto pracoval na pile, chodil po kopcích, nasával místní dialekt a poznával život lidí, kteří jsou s krajinou pevně spjatí.

45 fotografií

Ve filmu Dřevorubec ztvárňujete Pavla. Čím je tahle postava jiná než role, které jste hrál v posledních letech?
Pavel je člověk, který vyrůstal v dětském domově na Valašsku. Na první pohled působí nenápadně, možná až uzavřeně, ale postupně divák poznává, jak velké má srdce. Je silně spjatý s místem, kde žije, a právě to je na něm krásné. Jeho pohled na život je úplně jiný než pohled hlavní hrdinky, která přijíždí z Prahy. Je to střet dvou odlišných světů, ale zároveň příběh o hledání vlastních kořenů.

Kvůli roli jste se připravoval opravdu důkladně. Jak to vypadalo?
Chtěl jsem poznat prostředí, ve kterém Pavel žije. Pár dní jsem proto pracoval na pile, chodil na ranní směny, poznával místní lidi a snažil se pochopit jejich každodenní rytmus. Překvapilo mě, že ačkoli byla ta práce fyzicky náročná, zároveň byla neuvěřitelně uklidňující. Přijel jsem z hektické Prahy a najednou jsem fungoval úplně jinak.

Pomohlo vám to při samotném natáčení?
Rozhodně. Člověk potřebuje nasát atmosféru místa. Chodil jsem po lesích, po kopcích, sedával v hospodě, poslouchal místní dialekt a povídal si s lidmi. To všechno pak doufáte, že se nějak přirozeně otiskne do postavy. Navíc jsem ze Slovácka, takže mi bylo to prostředí svým způsobem blízké už od dětství. Valašsko a Slovácko jsou sice dva regiony, ale oba mají podobnou úctu k přírodě i lidem.

Motorovou pilu jste držel v ruce poprvé až kvůli filmu?
Naštěstí ne. Pár týdnů před natáčením jsem měl možnost vyrazit do lesa s kamarádem, který pracuje jako dřevorubec. Ukázal mi, jak se stromy kácí, jak se se dřevem pracuje a co všechno tahle profese obnáší. Díky tomu jsem měl alespoň základní zkušenost. Ale stejně jsem chtěl poznat i běžný pracovní režim na pile.

Nejen romantická komedie

Film bývá označován jako romantická komedie. Vy ho ale vnímáte trochu jinak…
Romantická linka tam samozřejmě je, ale podle mě je to hlavně film o hledání vlastní identity. O tom, že člověk někdy musí přijmout svou minulost, odpustit rodičům věci, které se staly, a přestat se na ni vymlouvat. V určité chvíli si každý musí uvědomit, že svůj život má ve vlastních rukou. Právě to mě na scénáři zaujalo nejvíc.

Vypadá to, že vám život v horách není vůbec cizí. Dokázal byste tam žít natrvalo?
Jednou bych si chtěl někde v Beskydech, ideálně třeba kolem Soláně, postavit malou chatu. To by byl vlastně takový můj sen. Stačilo by mít místo, kam bych se mohl vracet. Rozdělat si večer oheň, sednout si ven, dívat se na kopce a na hvězdy.

Takže jste spíš člověk přírody než města?
Řekl bych, že hledám rovnováhu. Město mi dává práci, inspiraci i spoustu možností. Ale příroda mi vrací klid. Když mám volný den, největší luxus pro mě představuje vypnout telefon, jít na dlouhou procházku a prostě být. Bez notifikací, bez spěchu, jen s lidmi, které mám rád. To je pro mě dnes opravdový odpočinek.

„Herectví není jen o talentu. Je hlavně o práci“

V posledních letech vás diváci vídají opravdu často. Máte už tu výhodu, že si můžete role vybírat?
Na castingy chodím pořád. Samozřejmě se občas stane, že nabídka přijde napřímo, jako tomu bylo třeba u Dřevorubce, ale ani tehdy to neznamená, že je role automaticky moje. I tady jsme absolvovali kamerové zkoušky, testovali jsme chemii mezi herci nebo třeba to, jak bude na plátně fungovat náš výrazný výškový rozdíl s Pavlou Gajdošíkovou.

Stalo se vám někdy, že jste scénář odmítl?
Ano. A důvod je většinou jednoduchý – scénář mě nepřesvědčí. Když necítím, že mě příběh nebo postava někam posouvají, nemá smysl do toho jít. Čím dál víc si uvědomuju, že čas je to nejcennější, co máme, a člověk by ho měl věnovat projektům, kterým opravdu věří.

Na každou roli se připravujete velmi důsledně. Je to váš standard?
Snažím se. Když jsem například natáčel film Bojovník, bylo jasné, že nestačí jen nějak vypadat. Moje postava připravuje zápasníka MMA, kterého hraje Milan Ondrík, takže bylo potřeba tréninky výrazně zintenzivnit. Ve volném čase občas boxuju a věnuju se brazilskému jiu-jitsu, ale kvůli filmu jsem přidal sparingy i další fyzickou přípravu. Když už něco dělám, chci tomu dát maximum.

Festival je svátek filmu

Na karlovarském festivalu jste letos uvedl hned dva filmy. Jaké je stát na červeném koberci?
Karlovy Vary beru jako svátek filmu a možná to největší, co můžeme jako čeští herci zažít. Upřímně jsem ale během premiéry ani moc nevnímal všechno kolem sebe. Spíš jsem měl radost, že jsme po dlouhé době dokončili práci na filmu a mohli ji konečně představit divákům.

Co si na festivalu užíváte nejvíc?
Setkávání. Potkám kolegy, spolužáky z DAMU nebo lidi, se kterými jsem se třeba několik let neviděl. Právě to je na Varech krásné – člověk na pár dní zpomalí a má čas dohnat všechno, co během roku nestihl.

A jste festivalový typ? Nebo vás už nelákají večírky jako dřív?
Po premiéře se samozřejmě sluší něco oslavit. (smích) Ale jinak už asi nejsem takový party man jako dřív. Na druhý den jsem měl hned několik povinností ohledně filmu Dřevorubec, takže se šlo spát tak, abych mohl vstát a mluvit.

Fotoaparát místo telefonu

Kdybyste nebyl hercem, čím byste se živil?
Asi možná fotografováním. Fascinuje mě dokumentární fotografie a život ulic. Baví mě zachycovat obyčejné okamžiky, které většina lidí přejde bez povšimnutí.

Vaší velkou inspirací je Japonsko. Čím vás tak uchvátilo?
K Japonsku jsem se dostal nejprve přes filmy Akiry Kurosawy a Hajaa Mijazakiho. Později mě oslovila japonská fotografie, především tvorba Daidó Morijamy a Nobujošiho Arakiho. Nakonec jsem měl možnost strávit v Japonsku celý měsíc. Ta země je neuvěřitelná. Lidé jsou ohleduplní, všechno funguje s obrovskou precizností a smyslem pro detail. Ať už jde o architekturu, gastronomii, umění, nebo obyčejný každodenní život. Mám rád, když někdo dělá věci poctivě. Myslím, že právě v tom je Japonsko inspirativní. Každá činnost má svou kulturu a člověk cítí, že i zdánlivě obyčejné věci mají svůj význam.

Fotografie zveřejňujete?
Zatím si je nechávám pro sebe. Možná přijde chvíle, kdy z nich vznikne kniha nebo další výstava.

Není čas ztrácet čas

Popularita s sebou přináší i větší pozornost veřejnosti. Změnila vás?
Nemyslím si. Samozřejmě se občas stane, že mě lidé zastaví nebo se chtějí vyfotit, ale beru to jako přirozenou součást práce. Je to něco, co k tomu patří, a vlastně mě těší, když moje práce lidi oslovuje.

Působíte velmi klidně. Je to vaše povaha, nebo jste se to časem naučil?
Asi obojí. Člověk si během života projde různými zkušenostmi a zjistí, že některé věci nestojí za to, aby kvůli nim ztrácel energii. Dneska se snažím soustředit hlavně na lidi, které mám rád, a na projekty, kterým věřím. Není čas ztrácet čas.

Jste na sebe přísný?
Docela ano. Když něco tvořím, snažím se to udělat co nejlépe. Zároveň se ale učím nebýt na sebe zbytečně tvrdý. To je moje asi největší výzva. Perfekcionismus umí člověka posouvat dopředu, ale nesmí ho svazovat.

Co vás čeká v nejbližší době?
Na podzim mě čeká projekt v zahraničí, který je zatím ve fázi příprav. Pokračovat bude také seriál Odznak Vysočina. Přál bych si hlavně teď, aby si filmy, na kterých jsme pracovali, našly své diváky. To je pro nás herce ta největší odměna.