Háďátko, šverinka, fazolky. Před sto lety zemřel poslední uherskobrodský barvíř

Prodávaly se na trzích, vyráběly podle přání zákazníků a šily se z nich většinou městské šaty nebo dekorační textilie. Ručně barvené látky vyráběli v minulosti nejen barvíři v okolí Strážnice proslulé svým modrotiskem, ale také po celém Zlínském kraji. Dobové dokumenty dokládají toto řemeslo v tomto regionu minimálně v období čtyř století. Historii barvířství představuje výstava Otisky mistrovské ruky v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.

Poslední barvíř uherskobrodského regionu, Alfréd Dlabal, zemřel před sto lety. Jeho rodina barvila látky už v 19. století. Vyráběl barvené vzorované látky i modrotisk a prodával je podobně jako ostatní barvíři převážně na trzích. Například v roce 1912, když bylo Dlabalovi 58 let, se speciální barvířské trhy konaly v Uherském Brodě každý čtvrtek.

Do města se sjíždělo okolo 15 barvířů z širokého okolí, například Zlína, Napajedel, Kunovic, Klobouk, Valašského Meziříčí, sousední Nivnice nebo Veselí nad Moravou. S jinými barvíři se potkávali také na trzích v Nivnici, Bánově, Uherském Ostrohu, Uherském Hradišti nebo Kyjově. S modrotisky pak jezdili hlavně do Slavičína nebo Valašských Klobouk.

„Barvíři na Uherskobrodsku dokázali vytvářet nádherné a velmi propracované vzory, často inspirované dávnou tradicí,“ poukázala Veronika Provodovská, která připravila v Muzeu Jana Amose Komenského výstavu Otisky mistrovské ruky. Ta potrvá do 24. května.

Dekorace do domácnosti

Tradiční vzory látek byly oblíbené, ale ženy si rády vybíraly i vlastní. Některé vzory byly všude stejné, jiné byly specifické pro konkrétní oblast. Ženy si z nich pak šily různé dekorace do domácnosti. V okolí Brodu byly oblíbené květované modrotisky ve světlých i tmavých odstínech.

Historie barvířství

První doklady o barvení textilií sahají až do neolitu. V období Velkomoravské říše byla plátna barvena převážně do odstínů černé, hnědé a zlatavé. Ve středověku bylo barvení velmi nákladné, a proto se barvila pouze jemná plátna určená pro zámožné vrstvy. Ta bývala jednobarevná, protože tehdejší barvíři ještě nedokázali kombinovat více barev na jedné ploše.

Oblíbené byly zejména odstíny červené, zelené, modré a černé, ale objevovala se také žlutá, fialová či hnědá. Střední vrstvy a poddaní nosili oděvy vyrobené spíše z hrubého režného plátna, které byly ponechány v přírodní šedé barvě nebo bělené často opakovaným kropením a pomocí přímých slunečních paprsků.

Ve středověku bylo barvení pláten výsadou Orientu a barvené textilie se do Evropy dovážely. Později se v barvířském řemesle proslavily zejména Benátky a Holandsko.

Roku 1562 byl v Praze pro celé České království založen cech barvířů. Přírodní barviva se používala k barvení zhruba do poloviny 19. století, kdy je začaly nahrazovat syntetické sloučeniny.

V roce 1856 byla jako první objevena fialová až purpurová (výborně barvila hedvábí). K jejímu vzniku vedla náhoda při chemickém pokusu teprve osmnáctiletého anglického chemika Williama Henryho Perkina. Ten brzy poté v Evropě zavedl obrovský chemický průmysl anilinových barev.

V Českém království se barvíři dělili na černobarvíře a krasobarvíře. Černobarvíři barvili do černé, modré a hnědé. Krasobarvíři ovládali barvení pestrých barev a vzorů, nejčastěji v odstínech červené, zelené a žluté. K barvení se používala plátna živočišného původu (hedvábí, vlna), která lépe absorbují barviva, a také plátna rostlinného původu (bavlna, len).

„Například to byly dečky, ubrusy, povlečení, závěsy. Na trzích to kromě prodeje hotových látek fungovalo i tak, že barvíři s sebou měli papírové nebo tištěné vzorníky a ženy si mohly některý vybrat a nechat si natisknout na zakázku. Nebo si třeba přinesly vlastní vzoreček, barvíři podle něj nechali udělat formu a podle ní pak tiskli na přání zákazníků,“ přiblížila Provodovská.

V okolí Strážnice se modrotisk propsal i do lidového oděvu, v okolí Uherského Brodu tomu tak ale nebylo. „Jen sukně z modrotisku se uchytily na Kopanicích a pak v okolí Nivnice se objevil modrotisk v podobě modrého šátku se žlutým vzorem. Ale obarvené plátno bez vzoru tady vidíme u zadních sukní neboli šorců. Barvíř Cyril Bartoš, který se narodil v roce 1883 a zemřel 1926, byl vyhlášeným specialistou na černý šorec a vyráběl ho buď bez lesku, nebo leštěný. Ten se na Uherskobrodsku používal opravdu hodně,“ upozornila Provodovská.

Sukně se uchytily na Kopanicích. V okolí Brodu byly mimo jiné oblíbené květované modrotisky, a to v bledých i tmavých odstínech.

Typické i speciální vzory

Uherskobrodské muzeum má ve své etnografické sbírce 278 modrotiskových forem, z nichž 267 pochází právě z dílny Alfréda Dlabala. Ty nejstarší jsou celodřevěné, novější mají dřevěné vzory doplněné mosaznými plíšky a drátky. Nejnovější už jsou jen mosazné.

„Formy mají nejčastěji čtvercový či obdélníkový tvar a zhotovovaly se ze dvou druhů dřeva. Na desku se vzorem bylo použito hruškové dřevo a deska, která byla opatřena úchyty k držení formy, byla ze dřeva měkkého. Pro tiskaře byly důležité hroty na okrajích formy, tzv. raportní piky, které na látce zanechávaly značky sloužící k přesnému natištění vzoru,“ upozornila autorka výstavy.

Nejstarší formy vyráběli takzvaní vzorkorytci, novější pak formíři nebo formštechři. Vzorky často tvořili pro konkrétní oblast, která měla své typické motivy nebo také podle přání barvířů a jejich zákazníků.

7 fotografií

Názvy vzorů si většinou vymýšleli sami, například: bílé ovčisko, leje, rybí očko, háďátko, vracovská hvězdička, fazolky, šverinka, zalévané, erlštráfek, kvítko se slimákem a spousta dalších. V okolí Brodu byly oblíbené květované modrotisky, a to v bledých i tmavých odstínech.

Vyhlášený mandl

Do Dlabalovy barvířské dílny jezdili i jeho kolegové z okolí, neboť měl velký mandl na žehlení pláten. Podle dochovaných dokumentů byl velmi známý a výjimečný. „Barveníci z blízkého i širokého okolí tvrdili, že není tak znamenitého mandlu od Krneuburku až po Uherský Brod,“ doplnila Provodovská.

Komenský věřil, že lidé jsou dobří a nikdy se nevzdal, ukáže výstava

Mandl tvoří truhlice ze šest metrů dlouhých dubových fošen a je široká i vysoká jeden metr. Pohyb mandlu zajišťoval řetěz s ozubeným kolem, který pohánělo velké šlapací kolo o průměru šest metrů. V něm chodily většinou dvě až čtyři děti, zatímco barvíř stroj řídil. Plátno bylo navinuté na válcích a uložené pod truhlicí a žehlilo se pohybem truhlice dopředu a dozadu. Aby byly válce stále rovnoměrně rozložené, musel barvíř tlučením dřevěným kladivem neustále srovnávat jejich polohu a rozložení v mandlu.

Modrotisk i na svatbách

Barvířské dílny postupně zanikaly a dnes už se výrobou forem zabývá v republice jediná dílna ve Dvoře Králové nad Labem. Tam vyrábějí nové a také restaurují staré. Rodinná modrotisková dílna pak už více než 120 let funguje ve Strážnici a je zapsaná na seznamu nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Sukně „modračky“ vydržely, ženy je nosily nejen pro parádu, ale i při práci

„Málokdo by to řekl, ale v modrotisku se dnes lidé i vdávají, vystrojili jsme už asi 12 svateb. Modrotisk je naprosto běžná látka, můžete v ní chodit do práce, na rande, na nákup. Je to aktuální a není to jen o folkloru,“ prohlásila na vernisáži uherskobrodské výstavy Gabriela Bartošková ze společnosti Strážnický modrotisk – Arimo.

Tradice barvení zůstala v Uherském Brodě do dnešních dnů, i když v pozměněné podobě. Na barvíře Dlabala navázala výtvarnice Jana Kubínová, která techniku modrotisku využívá pro svou tvorbu oděvů a textilu.

„Netvořím formou tisku z forem, ale využívám tiskátek, štětců a kresbu z volné ruky,“ dodala Kubínová.