Střetnutí s vlkem si užijte. O setkání s člověkem opravdu nestojí, říká odborník

Už více než deset let uběhlo od doby, kdy se začali na severu Čech opět objevovat vlci. Šelma se od té doby rozšířila do velké části Ústeckého kraje a ve většině teritorií se úspěšně rozmnožuje. Jak se zde nyní vlkům daří, popisuje v rozhovoru odborník Aleš Vorel z České zemědělské univerzity (ČZU). Vysvětluje například, proč je pro vlka problém teritorium rozdělené silnicemi.

Je to jen pár dní, co skončil vlčí rok – období od začátku května jednoho roku do konce dubna následujícího roku, které odpovídá rozmnožovacímu cyklu těchto šelem. Už máte vyhodnocená data o tom, kolik vlčat přišlo v uplynulém vlčím roce na svět na severu Čech?
Tyto údaje zatím nemáme. Když skončí vlčí rok, data začneme zpracovávat a nemáme tedy hned v ruce záznamy. Výsledky ze sezony 2025/2026 budeme vědět letos v září či v říjnu. V zásadě se dá ale říci, že ve většině teritorií, která vlci v severních Čechách utvořili, dochází k úspěšnému rozmnožování.

Abych nastínil vývoj v celé oblasti – první záznam o výskytu vlků v severních Čechách máme ze sezony 2011/2012. Jsou to údaje ze Šluknovského výběžku. Od tohoto roku téměř každoročně teritoria přibývala, a to až do roku 2020. Od té doby je počet zhruba stabilizovaný, jen sem tam něco přibude. Například před rokem či dvěma se objevili vlci u Děčínského Sněžníku, což do té doby nebylo pokryté území. Prakticky můžeme říci, že celé severní pohraniční hory jsou osídlené vlky.

I když zatím nevíte, kolik se letos narodilo vlčat, mohl byste alespoň nastínit, kolik vlků by se mohlo nyní pohybovat na severu Čech? Případně kolik je zde vlčích teritorií?
Když pojedu po teritoriích od západu – po jednom je v okolí Výsluní, Hory Sv. Šebestiána, Flájí a Petrovic. Pak teritorium u Děčínského Sněžníku, dvě v Českém Švýcarsku, dvě až tři ve Šluknovském výběžku a končíme v západních Lužických horách. Máme tedy asi jedenáct teritorií; nicméně velká část z nich je sdílená se Saskem. Někdy je v Německu i většina teritoria.

Ne vždy je teritorium osídleno celou smečkou, může to být jen pár či solitérní jedinec. Ve střední Evropě má však průměrně osídlené teritorium kolem čtyř až pěti vlků, přičemž v tom jsou započítaní právě i teritoria s jedinci či páry. Když to spočteme, docházíme k přibližně 50 vlkům v Ústeckém kraji. V celém Česku se pak bavíme o 300 až 400 jedincích.

7 fotografií

Mluvil jste o pohraničních horách. Zaznamenala jsem ale, že se vlci pohybují i jinde než v těchto lokalitách. Třeba na Litoměřicku, tedy více ve vnitrozemí, bylo evidováno hned několik případů, kdy napadli hospodářská zvířata.
Vlci se neorientují jen do hor. Jsou to takzvaní generalisté, což znamená, že osidlují ekosystémy všech možných typů, které v Evropě nacházíme. Mohou být prakticky od břehů moří až po vysoké hory. Jakýkoliv cíp České republiky je tedy potenciálně osídlitelný vlky. Je proto přirozené, že z Krušnohoří či hornatého Šluknovského výběžku jdou i více do vnitrozemí. Víme třeba o vlcích na Ralsku, to byla jedna z prvních rozmnožujících se smeček v zemi.

Na Litoměřicku zatím neevidujeme stabilní osídlení, ale velká část Česka je svědkem toho, že tudy vlci procházejí. Smečky generují potomky a každý potomek si musí najít své vlastní teritorium. Když se narodí, tak se prostě vydá krajinou. A vlci jsou schopni se šířit na obrovské vzdálenosti, bavíme se o stovkách kilometrů. Díky tomu je tak můžeme najít v každém koutě republiky, Litoměřicko nevyjímaje.

Na chvíli se ještě vrátím do Šluknovského výběžku, respektive do Českého Švýcarska. V roce 2022 zde zuřil rozsáhlý požár a s ohněm se tu hasiči potýkali i letos počátkem května. Měly tyto události na přítomnost vlků v lokalitě nějaký vliv?
Vůbec. Málokterý savec může být lesním požárem zasažen, snad jen v době zimování některých malých druhů. Když oheň v tomto čase proběhne lesem a oni jsou ve stromech, mohou uhořet, ale na tomto území v zimě prakticky nehoří, protože krajina není suchá. Savců se to tedy nedotýká. Obecně u zvířat při požáru platí – kdo může, zahrabe se, jiní uletí či utečou. Zvířata přirozeně reagují na kouř a samozřejmě i na pohyb lidí. Když se vyrojí hasiči, tak zmizí.

Když tedy zvířata utečou před ohněm, vrátí se po požáru, nebo zůstávají na novém místě?
To úplně nejde, aby zůstala jinde. Zkusím to přiblížit na příkladu lidí ve vesnici. Někomu vyhoří dům, tak se nastěhuje k sousedům – ale oni ho tam dlouho nechtějí. Musí buď odejít úplně jinam, nebo se vrátit na to místo, kde původně žil. A stejně to funguje v živočišné říši na požářišti a v okolí. Zvířata se dočasně někam „nacpou“, ale tam je tak velká míra konkurence, že to jedinci nezvládají. Postupně se tedy začínají vracet a kolonizovat zpátky území.

V Českém Švýcarsku přibyli další vlci, jejich chování mapuje nový projekt

Přejděme k vlkům a výzkumu. Vy sám se těmto šelmám věnujete třeba ve spolupráci s odborníky ze zahraničí. Co všechno vaše aktivity zahrnují?
Jedním z našich vlajkových projektů byl OWAD, který už tedy skončil. Ve spolupráci s kolegy ze Saska jsme se snažili obohatit naše prostředí o koncepty, které již byly za hranicemi vyvinuté a fungovaly. Sasko bylo totiž asi o dvacet let dál v rozvoji všech činností s vlkem spojených. Prevence, evidence škodních událostí, rozvoj vztahů veřejnosti k problematice vlků v krajině – to jsou věci, co jsme odtamtud nasáli, snažili jsme se je adaptovat na české podmínky a rozšířit je tady.

Uvedli jsme v chod několik informačních kanálů, například web navratvlku.cz. Projekt dále zahrnuje spoustu školení českých specialistů v Sasku a výměnu zkušeností v našem prostředí. Naučili jsme se používat saský model monitoringu vlků, který je velmi sofistikovaný a propracovaný a který dnes pomáhá k tomu, abychom co nejlépe rozuměli velikosti populace vlků v České republice. Tento projekt nám, abych tak řekl, otevřel vrátka do vlčího světa.

Na projekt OWAD pak navázal projekt Owadis, který zaváděl ještě některé IT platformy. Máme společnou česko-saskou monitorovací aplikaci, která pomáhá shodně sbírat data z obou stran hranic, protože mnoho vlčích teritorií je sdílených a potřebujeme mít stejnou kvalitu sběru dat v Česku i Německu. Další nástroj nám pomáhá kvantifikovat počty teritorií. V tomto roce ještě dobíhají další dva projekty. První je v oblasti Českosaského Švýcarska a jmenuje se Redema. Zaměřuje se zejména na jeleny na tomto území, ale řešíme v něm i vztah jelena a vlka, protože je to důležitý činitel, který jelena může ovlivňovat – a evidentně ho ovlivňuje. Druhý projekt je na Šumavě. Ten hodnotí, jestli má vlk velkou šanci regulovat kořist a zda lze její přirozenou eliminací podporovat regeneraci lesa.

Zmínil jste monitoring vlků. Mohl byste přiblížit, jak to probíhá? Pokud se nemýlím, používáte třeba i speciální obojky na sledování zvířat.
Telemetrické obojky jsou jedna z technik, které používáme, a je to velmi účinná metoda – prakticky nejlepší. Do této chvíle náš tým osadil kolem dvaceti vlků, a ti nám ukazují, jak teritoria v reálu vypadají. V podstatě online sledujeme, jak se šelmy pohybují. Další metodou je terénní monitoring, na který používáme již zmíněnou mobilní aplikaci. Snažíme se evidovat co největší množství pobytových známek vlků, což je trus, stopy nebo zbytky kořisti. To vše jsou pro nás zdroje, z nichž jsme pak schopni odhadnout počet teritorií, která ve zkoumaném území vlci mají.

Dále máme DNA trasování. Z některých vzorků jsme schopni izolovat DNA, která nám potom identifikuje, o jakého jedince se jedná. My jsme pak schopni je stopovat v prostoru, když máme více evidencí od stejných jedinců. A nakonec fotopasti, což je poslední technika, která nám dodává asi polovinu terénních dat. Z toho jsme schopni dát dohromady třeba reprodukce či počet štěňat.

Ještě se krátce vrátím k projektům. V Německu běží projekt Relynx na reintrodukci rysa do Krušných hor. V jeho rámci saští odborníci vypouštějí tato zvířata do přírody. Přemýšleli jste třeba někdy o něčem takovém? Že byste populaci vlků takto „pomohli“? Nebo už příroda v tomto ohledu pomoc nepotřebuje?
Vlk to rozhodně nepotřebuje, tady není třeba populaci posilovat. Tomuto druhu stačí jediné, aby mohl žít tak, jak on si představuje, a to aby ho člověk negativně neovlivňoval. Nic víc ho v krajině neomezuje. Když se v 90. letech změnil přístup k vlkům třeba v Polsku či v jiných zemích na východě Evropy (v této době začal být kladen důraz na jejich ochranu – pozn. red.), tak vlk reagoval tím, že se začal úspěšně šířit. Je to jen o tom, kolik mu člověk dovolí. Když ho jen přestane nelegálně střílet, je schopen se o sebe postarat sám.

Rys je oproti tomu úplně někde jinde. Je to druh vázaný na horské podmínky, klimatická změna však ukrajuje z hor a zim. Populace jsou pak svými vzdálenostmi více izolované. To je to, co rysovi nevyhovuje, a proto potřebuje v některých lokalitách posílit – zkrátit vzdálenosti mezi existujícími a izolovanými oblastmi. Tomuto procesu se říká nášlapné kameny. Německo tedy přistoupilo k reintrodukci rysa v některých územích. Netýká se to jen Krušných hor, ale i jiných pohoří. Vznikají tam lokální populace, které si budou blíž, a bude docházet k výměně jedinců.

Jakým způsobem lidé negativně ovlivňují vlky – kromě již zmíněného nelegálního střílení?
Výrazným faktorem je doprava. To je možná stejně tak silný negativní aspekt jako ilegální odlov. Registrujeme prakticky každý měsíc několik přejetých nebo zraněných vlků. Je to tím, že vlčí teritoria jsou obrovská, je to 200 kilometrů čtverečních. A všechna teritoria jsou u nás fragmentována silnicemi. Rizika pro vlka, který se zde pohybuje, jsou tedy docela vysoká, a potvrzuje se, že to je jeden z hlavních faktorů, který ovlivňuje stav populace.

Asi se najdou lidé, kterým není návrat vlků do krajiny zrovna po chuti – třeba farmáři, kterým mohou šelmy útočit na hospodářská zvířata. Loni bylo podle databáze přístupné na webu Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) těchto útoků v Ústeckém kraji evidováno 27, letos zatím osm (údaj k 21. květnu). Jak se zemědělci mohou proti útokům vlků co nejúčinněji bránit?
Dnes by pro žádného zemědělce nemělo být překvapení, že jsou tady vlci. Čili by se každý měl v rámci svého hospodářství postarat o svá stáda. To zahrnuje třeba dostatečně vysoké oplocení, což je v oblasti se zvýšenou frekvencí ataků minimálně 140 centimetrů, elektrické ohradníky, pořízení pasteveckých psů nebo zabezpečené prostory, kam lze dobytek zahnat na noc. Existuje mnoho materiálů, které se tomu věnují. AOPK ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou vydala metodickou příručku, jak zabezpečit stáda ovcí, koz i skotu. Když bude tyto návody zemědělec dodržovat nebo začne tato opatření aplikovat, mohou mu snížit množství škod, a to razantně. Nejde však slíbit stoprocentní záruku. Ta neexistuje nikdy, nikde a v ničem.

Dost často také vidíme, že zemědělci udělají opatření, ale pak je nedodržují. Mají třeba vypnutý proud v plotech. To jsou opatření, která jsou nefunkční, ale pak jde na vrub vlkům, že je překonali. Není to však chybou šelem, ale člověka. Proto nabádáme zemědělce, když už do nějaké ochrany investovali, ať ji používají. Je to sice další nárok, který stát od zemědělců chce, ale je to také farmářům schopen ohodnotit. Existuje navíc titul – náhrada újmy za ztížené hospodaření – a ten si mohou zemědělci v oblastech, kde se vlk vyskytuje, vyžádat. To jim refunduje práci navíc, kterou pro opatření stád proti vlkům musí udělat.

Vlk strhl laň přímo před fotopastí v Českém Švýcarsku, pak se fotil znovu

Zkusme se na setkání s vlkem podívat ještě z jiné stránky. Co by měl udělat turista nebo třeba cyklista, který se s ním střetne při toulkách přírodou?
Nedělat nic a užít si to. Neutíkat. Koukat se. A pokud se bojíte, můžete udělat trochu hluku a zvíře uteče. Vlk má horší zrak než lidé a zpravidla je viděn, když o člověku neví. Když k takovému setkání dojde, tak to může vypadat, jako že se nic neděje, ale také to může působit dojmem, že vás chce vlk sežrat, protože na vás může upřeně koukat. Ve skutečnosti šelma ale ani neví, co jste, pořádně vás nevidí. Nebo je také překvapená. A jakmile uděláte hluk, je to signál „Sakra, člověk“ a vlk zmizí. Jde o základní instinkt, který v šelmách budujeme tisíce let. Vede je k tomu, aby byly ostražité, a ony jsou ty poslední, kdo se chce s lidmi setkat. Jsou to náhody, kdy zvíře špatně slyšelo či neregistrovalo pachy. Je to takové jeho malé selhání, že se ocitlo v blízkosti člověka, a to ono nechce.

Strach z napadení tedy není na místě?
Vlků jsou v kontinentální Evropě dnes už tisíce a i s tímto číslem existuje jen několik málo případů napadení člověka. K jednomu došlo třeba loni v Nizozemsku, ale to byl vlk, který byl „vadný“, a byl odstraněn. Jedná se opravdu o výjimku potvrzující pravidlo. Neběhají tady vlci, již by měli tendenci žrát lidi. Naopak, drží se od člověka co nejdál. Potvrzují to i naše data z telemetrie, že vlci mají své nory v horách a hluboko v lesích.