Jako inženýr vyhořel, teď žije plazy. Hadů jsem se do dvaceti bál, směje se

Devatenáct let pracoval Jaroslav Forejt jako průmyslový inženýr a hledal cesty, jak eliminovat všechny zbytečné pohyby ve výrobě. Po vyhoření se začal naplno věnovat plazům, které měl do té doby jako hobby. Studuje je ve volné přírodě, věnuje se jejich ochraně, vypráví o nich ve školách. Také v Chomutově vede REPTILclub a učí děti i dospělé, že plazi nejsou slizká monstra, ale fascinující tvorové.

Jako průmyslový inženýr jste léta ladil efektivitu. Teď se naplno věnujete plazům. Vidíte v nich jako technik nějakou souvislost?
Naprosto zásadní. Především hadi jsou pro mě evolučně dokonalí živočichové. V průmyslu se snažíte eliminovat veškeré plýtvání – a had je v tomhle mistr. Nemá nohy, protože je nepotřebuje. Nemá oční víčka, nepotřebuje je. Zbavil se uší, všeho přebytečného. Eliminoval veškeré plýtvání energií a materiálem tak dokonale, aby přežil jakoukoliv katastrofu.

25 fotografií

Přesto se jich řada lidí štítí…
Je to kombinace mýtů a naučeného strachu. Často slyším, že jsou hadi či obecně plazi „slizcí“. To je nesmysl. Jsou hladcí a suší. Jejich kůže se leskne a člověk si to podvědomě spojuje s vlhkostí nebo slizem. A protože se lidé odjakživa báli hadů kvůli jejich možné jedovatosti, jednoduše usoudili, že musí být také slizcí.

Nedávno jsem se fascinovaně dívala na internetu na video, na kterém velmi malé děti – batolata seděla v blízkosti velkého hada. Bez jakéhokoliv strachu si ho hladily. Přiznám se, že já bych ně něj nesáhla…
Vidím to v našem klubu často. Měl jsem tu několikaměsíční miminko, které ještě nemá rozum na to, aby chápalo nějaké předsudky. S úsměvem na tváři si hladilo krajtu. Jenže pak stačí, aby přišla maminka nebo babička, vykřikla hrůzou: „Fuj, na to nesahej, to je odporné!“ a v tu sekundu je v dítěti zasetý blok.

Lze takový strach po letech odblokovat?
Samozřejmě, že ano. Chodí k nám i padesátníci, že si chtějí na hada sáhnout, aby překonali strach z dětství.

Jak jste to měl vy – pamatujete si na svůj úplně první kontakt s plazy?
S chovem a teraristikou jsem začal relativně pozdě, až kolem sedmnácti let. Ale první vzpomínku mám v hlavě jako živý film. Vyrostl jsem na vesnici a pamatuju si, jak jsem jako osmiletý kluk seděl u ohniště a fascinovaně pozoroval ještěrky živorodé na starém pařezu. Bylo tam tehdy spousta mláďat, která neustále zalézala a vylézala z děr. Také jsme jako děti chytali čolky – tehdy jsem si myslel, že jsou to ještěři.

A co hadi?
Těch jsem se téměř do dvaceti let bál. Měl jsem to v sobě hluboce zakořeněné od rodičů. Dokonce i když jsem pak vedl teraristický kroužek, trvalo mi to. Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem dětem prostě musel hada z terária vyndat a ukázat jim ho. Dnes jsou hadi součástí mého života.

Aktivně se věnujete monitoringu plazů ve volné přírodě. Jak takové sčítání v praxi vypadá? To chodíte s poznámkovým blokem a děláte si čárky?
Dnes už je to díky technologiím jednodušší. Kdokoliv z nás může použít aplikace jako iNaturalist nebo BioLog. Když vidíte hada, ještěrku nebo klidně vzácnou květinu, prostě ji vyfotíte a telefon k tomu automaticky přidá GPS souřadnice. Pokud ale děláte na konkrétním projektu, třeba pro Agenturu ochrany přírody a krajiny, je to už systematičtější práce. Dostanete přidělený čtverec 10 × 10 kilometrů a v něm musíte prokázat výskyt všech druhů, které by tam měly žít. Zabere to dost času od jara do pozdního podzimu.

A jaký je váš monitorovací revír?
Letos mám čtverec kousek od Žatce k Postoloprtům, takže se pohybuji hlavně kolem Ohře.

Kdybychom teď spolu vyrazili na kilometrovou procházku kolem Ohře nebo kolem Chomutova směrem do Krušných hor, kolik hadů bychom potkali?
Pravděpodobně bychom v tomto chladném počasí nepotkali žádného. (rozhovor vznikal před několika týdny – pozn. redakce) Obecně spatřit plaza ve volné krajině je obtížné. Ovšem vyskytuje se tu devět druhů plazů. Žijí tu všechny naše užovky: obojková, hladká, podplamatá i vzácná stromová. Užovka stromová je náš největší had a kolem řeky Ohře je evidován její nejsevernější výskyt na celém světě. V horách narazíte na zmiji. Takže tu máme všech pět druhů hadů, co se v České republice vyskytují. Z ještěrů bychom mohli vidět slepýše křehkého nebo ještěrku živorodou a obecnou. U Ohře bychom viděli raritní ještěrku zelenou.

Monitoring děláte od roku 2017. Co vám ta data za těch téměř deset let říkají? Jak se severočeské krajině z pohledu plazů daří?
Není to jen otázka deseti let, ale delší doby, kdy jsou plazi na ústupu, avšak není to až tak dramatické jako třeba u obojživelníků, kde je situace horší. Hlavním viníkem je zástavba a paradoxně i zarůstání lokalit. Plazům dříve svědčilo drobné hospodaření – vinice, políčka, hromady kamení a remízky. Mám ale i pozitivní zprávy. Poslední dva tři roky vidíme, že kriticky ohrožená užovka stromová expanduje na místa, kde dříve nebyla. Objevili jsme dokonce úplně novou lokalitu, kterou teď intenzivně monitorujeme.

Vy stavíte pro hady dokonce i „ubytovny“, je to tak?
Říká se jim hadníky nebo plazníky. Ve spolupráci se spolkem Zamenis, který se zabývá ochranou užovky stromové, budujeme na nové lokalitě jejího výskytu právě tyto hadníky. Je to v podstatě speciální kompost plný pilin, shora přikrytý pletivem. To pletivo je tam proto, aby vajíčka nevyhrabali predátoři. Hadi v nich ale nezimují, nýbrž se v nich rozmnožují, je to pro ně bezpečný inkubátor. Spolu s prořezáváním náletů a stavbou kamenných zídek je to nejlepší způsob, jak jejich populaci podpořit.

Kromě toho se specializujete na monitoring slepýšů. Čím si vás tito beznozí ještěři získali?
Fascinuje mě jejich neuvěřitelně skrytý způsob života. O slepýších toho pořád víme velmi málo. Jsou to vlastně mistři adaptace – buď jde o linii ještěrů, u kterých právě probíhá evoluce směrem k hadovi, nebo příroda jednoduše našla geniální kombinaci obojího. Slepýš je perfektně přizpůsobený životu v podzemí. Dokáže tam přežít dny i týdny, aniž by vystrčil hlavu, stačí jim pár červů, žížal nebo slimáků a trocha tepla pod zemí. Je to jeden z mála českých ještěrů, který neklade vajíčka – samice funguje jako přirozený inkubátor, který mláďata nosí v sobě, dokud nejsou připravena na svět.

Kam za nimi vyrážíte?
Mám lokalitu v Alšově ulici v Chomutově, kde je sleduji už čtyři roky. Je to velmi zranitelný prostor. Nedávno tam město kvůli pořádku vykácelo nálety a i přes naši domluvu o zachování „ostrůvků“ se lokalita tak prosvětlila, že z té části slepýši prakticky vymizeli.

Jak vlastně poznáte jednoho slepýše od druhého? Laikovi mohou připadat naprosto stejní.
Za čtyři roky jich mám popsáno kolem šedesáti samců a dvaceti samic. Je to detektivka. Klíčem je takzvaná folidóza – unikátní uspořádání šupin na hlavě. Když si slepýše z boku a seshora dobře vyfotíte, můžete pak fotky analyzovat a porovnávat. Někdy mi určení jednoho jedince trvá i půl hodiny. K tomu měřím délku těla a ocasu, i když to je zrádné. Ocas jim po útoku predátora upadne a už nikdy nedoroste v plné délce, takže slepýš se mi může v tabulkách meziročně „zmenšit“. Už mě ale také dokázali napálit.

Napálit? Jak to myslíte?
Mám jednoho kultovního slepýše, říkám mu K001. Má na čumáčku z šupin vytvořený křížek. Potkávám ho na stejném místě v Chomutově už roky. Ale předloni mě příroda napálila. Našel jsem „svoji“ jedničku, ale neseděla mi váha. Letos se to rozklíčovalo – našel jsem na tom místě dva samce najednou. Byli to naprostí dvojníci! Měli stejně dlouhé tělo i stejně ukousnutý ocas, asi od vrány. Teď mám v evidenci K001 a jeho parťáka s označením „D“ jako dvojník.

Kolik jich za den vidíte?
Když je příznivé počasí, najdu jich za den i patnáct. S každým strávím deset až patnáct minut – měřím tělesné rozměry, vážím je, fotím. Musím ale zdůraznit, že na takovou manipulaci musíte mít zákonnou výjimku od krajského úřadu, protože všichni naši plazi jsou přísně chránění.

Mláďata roku. V pražské zoo se podařil odchov kriticky ohrožených želv

V Chomutově vedete REPTILclub. Jak vypadá kroužek pro dnešní děti, které často nechtějí spustit oči z mobilu?
Možná to překvapí, ale můj kroužek není o tom, že si sedneme na gauč a mazlíme se s krajtou. Každé dítě má přidělené své terárium a své zvíře. Musí mu vybrat bobky, vymýt misku na vodu, nakrmit ho. Učím je, že zvířeti je nejlépe uvnitř, v jeho bezpečí a teple. Pokud ho bereme do ruky, tak jen kvůli vážení, měření nebo kontrole zdravotního stavu. Snažím se v dětech vychovat badatele, proto se hodně věnujeme vzdělávání.

Největší zadostiučinění pro mě je, když se mnou děti vyrazí o víkendu do terénu. Hledáme třeba snůšky žab. Je zima, prší, vědí, že možná nenajdou ani jednu dospělou žábu, ale když pak v nějakém kanále nebo tůňce objeví vajíčka, mají obrovskou radost. V tu chvíli vymění ten malý prostor displeje za obrovské terárium, kterým je naše volná příroda.

Vaším mottem je věta: „Plazi jsou jako život – než je stačíš poznat, zmizí.“ Učíte v kroužku děti spíše této pomíjivosti, nebo je to hlavně lekce trpělivosti?
V klubovně je to především o trpělivosti a musím přiznat, že je to čím dál těžší. Odložit telefon je pro dnešní děti vlastně snadné, když jim dáte jinou činnost. Ale naučit je, aby seděly deset minut před teráriem, kde se zdánlivě nic neděje, to je oříšek. Často se mě celé týdny ptají: „Kdy už budeme krmit hada?“ Když ten okamžik po několika týdnech konečně přijde, dítě podá myš na kleštích, had ji uloví – a v tu sekundu chce žák odejít. A já jim říkám: „Ty jsi ty týdny čekal jen na tohle? Teď se teprve dívej, jak pracuje čelist.“ Jenže to trvá třeba dvacet minut, než krajta kořist pozře.

A jak je to s tou pomíjivostí?
Ta se projevuje hlavně v přírodě. S dětmi ujdeme klidně i dvanáct kilometrů a nenajdeme nic. A když už zahlédneme třeba ještěrku zelenou, stačí jeden prudký pohyb rukou nebo hlasitější slovo a je pryč.

Když se rozhlédnu po vašem zázemí, vidím desítky terárií. Kolik svěřenců tady vlastně máte?
Je to kolem padesáti zvířat. Jsou tu běžnější druhy, které jsou skvělé pro začínající děti v kroužku, ale mám tu i skutečné rarity.

Co patří mezi nej?
Jednoznačně dracena guyanská. Je to jihoamerický ještěr, který je extrémně náročný na chov. V soukromých chovech jsou naprostou výjimkou. Žere totiž výhradně šneky. Nic jiného nesní. Takže i já musím neustále chodit po venku, sbírat šneky a mrazit si zásoby na zimu. Pyšný jsem na želvu skalní. V přírodě jsou kriticky ohrožené a jsou součástí záchranných programů. Mně se tady dokonce podařilo odchovat vlastní mládě.

Chovatele z Teplicka uštkl nejjedovatější had na světě, protijed přivezli z Austrálie

Co kousance? Stává se, že děti v kroužku skončí se zuby v ruce?
Na začátku září, když si děti rozdělují zvířata, jim říkám jednu zásadní věc: vyberte si zvíře, které se vám líbí, ale kterého se nesmíte bát. Strach je v teraristice špatný rádce. Musí jít do manipulace s vědomím, že zvíře kousnout může. Když se pak stane, že je zvíře „štípe“, neberou to jako trauma, ale jako zkušenost. Zároveň zdůrazňuji: vždycky je to chyba chovatele, protože neuměl přečíst nebo ignoroval varovné signály, které zvíře vyslalo. I já jsem spoustu kousanců schytal.

Dá se plaz vůbec domestikovat tak jako pes?
Nedá. I proto mě děsí dnešní trend na sociálních sítích. Vidíte desetisekundové video skvěle se chovajícího plaza a lidé si myslí, že je to mazlíček. Jenže na burze si dítě za pár tisíc může koupit třeba teju. To je zvíře, od kterého by kousnutí u dítěte mohlo skončit šitím v nemocnici nebo i ukousnutým prstem.

Teď mě napadá – jak vypadá váš „den blbec“? Už se vám stalo, že jste po klubu honil uprchlé svěřence, protože někdo špatně dovřel terárium?
Musím to zaklepat, ale od té doby, co mám nová terária, už se to nestává. Ale útěky, to je noční můra každého teraristy. U hadů je to obzvlášť „peklo“. Mají schopnost zalézt do těch nejtemnějších škvír, které jsou přišroubované nebo zastavěné nábytkem. Pak nezbývá než čekat, kde se nakonec sám objeví.