Z Itálie do Ústí nad Orlicí. Příběh otce přenesl syn na filmové plátno

Dvaadvacetiletý Robin Bortolin se rozhodl natočit příběh vlastního otce a během sedmi měsíců práce zjistil, kolik toho o jeho životě dosud nevěděl. Ve svém prvním celovečerním dokumentu Cizincem napořád sleduje osud Riccarda, Itala, který před více než třiceti lety přišel do Československa a našel domov v Ústí nad Orlicí.

Osobní příběh filmu otevírá také otázky vztahů, pocitu cizinectví a toho, jak dobře známe své nejbližší. Film měl premiéru 24. září na Malé scéně před vyprodaným sálem se stovkou diváků.

Robin Bortolin nemá za sebou filmovou ani uměleckou školu. K umění však měl blízko odmala. Sedm let se věnoval amatérskému herectví, účastnil se hereckých soutěží a hrál také na klavír.

„To umění ve mně vždycky bylo, nebo jsem alespoň doufal, že tam je. Chtěl jsem vyzkoušet novou etapu života a uvidím, kam mě přivede. Proto vznikl i nápad zkusit být režisérem, scenáristou a kameramanem,“ říká.

Myšlenka na vlastní film pak začala dostávat konkrétnější podobu. Bortolin se v té době věnoval psaní různých textů a pokoušel se také o vlastní knihu. Právě tehdy ho napadlo propojit psaní příběhů se zkušenostmi, které získal díky herectví.

„Řekl jsem si, proč nespojit dvě věci, které mě baví – psaní příběhů a herectví, tedy práci před kamerou, i když tentokrát vlastně za kamerou. Příběhy by podle mě nikdy neměly mizet. Chtěl jsem vytvořit něco zajímavého, co může někoho ovlivnit v dobrém.“

Před kamerou najednou nestál táta, ale mladý Ital

Pro svůj první celovečerní dokument si vybral životní příběh vlastního otce. Přestože znal základní obrysy jeho života, během natáčení zjistil, kolik věcí o něm ve skutečnosti nevěděl.

„Najednou se přede mnou neobjevoval můj táta, ale mladý Ital, podnikatel a člověk, který začal znovu bez ničeho. Člověk, který jednoho dne začal považovat Česko za svůj domov,“ popisuje.

Právě při natáčení si začal více uvědomovat, že o lidech často známe pouze několik kapitol jejich života, nikoli celý příběh. Podle něj je proto snadné někoho rychle posoudit, aniž bychom věděli, čím si skutečně prošel.

„Zjistil jsem, že každý člověk má svůj nevydaný příběh. Na sociálních sítích se každý předhání, aby ukázal ten nejlepší život, ale málokdo vidí příběhy, které jsou za tím. Během několika sekund zjistíme, kde byl člověk na dovolené nebo co měl k obědu, ale nevíme, čím si prošel.“

Dokument se proto nesoustředí jen na jednoho člověka. Dotýká se také jeho okolí, města a historie. Část příběhu se vrací do období komunismu a k tomu, jak tehdejší společnost vnímala cizince a jak se oni sami v novém prostředí cítili.

Otce bere jako kamaráda a staršího bratra

Postavit se za kameru a začít se vlastního otce ptát i na citlivá témata pro něj nebylo vždy jednoduché. Se svým otcem má podle svých slov velmi blízký vztah.

„Já ho neberu tolik jako svého otce, ale spíš jako kamaráda nebo staršího bráchu. Oba jsme jedináčci a oba jsme byli vychovávaní spíše jedním rodičem. I díky tomu jsme si vytvořili určité pouto.“

4 fotografie

Právě blízkost však práci někdy komplikovala. Kvůli filmu se musel ptát i na věci, na které by se jako syn běžně nezeptal. Nejtěžší pro něj bylo zpracování otcovy vážné nemoci, kterou překonal před deseti lety. „Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem byl u nemocničního lůžka,“ vzpomíná.

Silné emoce se vracely i při střihu, kdy ho jeden z momentů téměř rozplakal. Právě emoce přitom podle něj hrají ve filmu důležitou roli.

Domov podle něj netvoří místo, ale vztahy

Téma domova je jedním z hlavních motivů filmu a odráží se i v jeho názvu Cizincem napořád. Přestože Bortolinův otec žije v Česku přes třicet let a právě tady má svůj domov, někdy se stále cítí jako cizinec.

„Když člověk odjede ze své země, možná už nikdy nebude na sto procent patřit jen na jedno místo. A film se ptá, jestli je to vlastně problém.“

O tom, zda člověk někam skutečně patří, podle Robina Bortolina nerozhoduje jen místo, kde žije, ale především vztahy, které si kolem sebe vytváří. „Domov není jen rodina, ale také přátelé, příbuzní a lidé, se kterými se setkávám a se kterými můžu být sám sebou. Nemusím se před nimi za něco schovávat.“

Sedm měsíců práce a první reakce plného sálu

Premiéra filmu znamenala pro mladého režiséra především úlevu. Po sedmi měsících, kdy snímek znal především on sám, konečně mohl sledovat, jak na jednotlivé momenty reagují diváci.

Během projekce seděl na balkoně a místo samotného filmu pozoroval hlavně publikum. „Trochu jako stalker,“ směje se. Postupně slyšel smích na místech, kde doufal, že se lidé budou smát, a v emotivních okamžicích naopak přišlo ticho.

„V ten moment jsem si poprvé řekl, že ten film už není můj. Každý člověk v sále má svou vlastní verzi toho filmu a svůj vlastní příběh. To pro mě byla úleva a radost.“

Některé reakce ho překvapily. Některé scény publikum rozesmály více, než očekával, jiné naopak diváky zasáhly mnohem silněji.

Silný emocionální přesah filmu zmiňovali po premiéře také samotní diváci. „Ten film má obrovské lidské vyznění. Myslím si, že každý odchází s pocitem určitého poselství, že je to o osudu člověka, o lásce k něčemu a o tom zvednout se, když spadneš.“ Na další divačku zapůsobil především vztah mezi otcem a synem. „Po zhlédnutí filmu jsem plná dojmů a musím přiznat, že mě na několika místech velice dojal. Obdivuju práci toho syna a hlavně vztah syna a otce. To je něco nádherného. Přála bych všem rodinám, aby tatínkové mohli být takhle hrdí na svého syna.“

„Lidé potom nemluvili jen o mém tátovi, že je legenda a že ho obdivují za to, čím si prošel. Začali mluvit o svých prarodičích, vlastních rodičích a o tom, kde se oni sami cítí být doma. Překvapilo mě, že příběh jednoho konkrétního člověka dokáže otevřít téma pro tolik dalších lidí.“

Když film skončil a v sále se rozsvítila světla, přišla znovu úleva, kterou umocnil potlesk a téměř celý sál stojící na nohou. Teprve po dvaceti nebo třiceti minutách však Bortolinovi naplno došlo, že sedm měsíců práce definitivně skončilo.

Street art bez spreje. Mladý student mění vzhled města i pohled na pouliční umění

„Najednou jsem si řekl: No jo, to už je konec a film je hotový. Co teď? Trochu jsem cítil prázdnotu. Sedm měsíců jsem měl nějakou náplň a poslání, něco, co jsem chtěl lidem předat, a najednou nic.“

„Jsem na tebe hrdý“

Film viděl při premiéře poprvé také jeho otec. Kvůli nemoci před deseti lety podle Robina ztratil mnoho českých slov a v běžné řeči u něj začala znovu převládat italština. Pro tento večer se však několik českých vět naučil.

„Naučil se říct, že je na mě hrdý a že je pyšný. Říkal mi, že zažil dva momenty, kdy byl opravdu šťastný a dojatý. První byl, když jsem se narodil, a druhý právě večer premiéry.“

Silnou reakcí pro mladého autora byla také slova jeho bývalého učitele klavíru.

„Řekl mi, že vůbec nečekal, že v sobě mám takový skrytý talent, co se týče kultury, a ať se toho nevzdávám. Že film měl poslání a že to bylo umění.“

Pokud se jeden člověk začne ptát, film splnil účel

Robin Bortolin zdůrazňuje, že film nevytvářel kvůli oceněním ani s hlavním cílem dostat jej na streamovací platformy. Důležitější pro něj bylo, aby měl pro diváky význam.

„Pokud by někdo po filmu přišel domů a napadlo ho, že vlastně nezná příběh svého táty, mamky, dědy nebo člověka, kterého každý den potkává v práci, a rozhodl se mu položit otázky, na které se ho nikdy předtím nezeptal, tak pro mě film splnil svůj účel.“

Podle něj totiž každý člověk kolem nás nějaký příběh má, jen o něm často nikdy neuslyšíme.

„Často neznáme příběhy lidí, kteří jsou nám nejblíž. A nemusíte být celebrita, aby váš život stál za zaznamenání.“

Dalším projektem má být dobový thriller

Premiérou Cizincem napořád jeho filmařské ambice nekončí. Dokumentární tvorbou se navíc nechce nechat omezit.

„Začaly mě zajímat i hrané filmy. Momentálně začínám psát komorní dobový thriller podle skutečné události. To bude můj další projekt.“

Po zkušenosti s prvním celovečerním filmem by si přál, aby se i nadále pouštěl do projektů, u kterých nebude předem jisté, zda se podaří.

„Doufám, že i v budoucnu budu dělat věci, které mě děsí. Filmy, projekty a nápady, u kterých na začátku nebudu vědět, jestli fungují. Pokud se mi podaří vytvořit něco, díky čemu budou lidské příběhy zajímavé a lidé o nich budou vědět víc než dnes, budu za to velmi rád.“