Tahoun, ale u nás málo radikální. Havlovi StB nabízela vystěhování, vypráví disident

Když Václav Havel v říjnu 1986 slavil padesátiny, mezi více než stovkou hostů byl také olomoucký vydavatel samizdatu Vít Pelikán. S pozdějším prezidentem se před listopadem 1989 setkal několikrát v okruhu disidentů, spisovatelů či představitelů undergroundu. „Havel měl charisma a dokázal lidi oslovit a dát jim energii, aby něco dělali,“ vzpomíná Pelikán v rozhovoru pro iDNES.cz u příležitosti Havlových nedožitých 90. narozenin.

Vít Pelikán mimo jiné vzpomíná také na Havlův vztah k olomouckému samizdatu i roli, kterou sehrál před Listopadem.

Při jakých příležitostech jste se setkával s Václavem Havlem?
Často jsme jezdili do Prahy, kde jsme měli hodně přátel z okruhu Charty 77, undergroundu a různých vydavatelů samizdatu. Scházeli jsme se po bytech a tam jsem měl možnost setkat se také s Václavem Havlem. Zúčastnil jsem se například oslavy jeho 50. narozenin v Dejvicích. Bývaly tam večery, kde se setkávali různí spisovatelé, filozofové, disidenti nebo teologové. Bylo tam snad přes sto lidí a strávili jsme tam několik hodin. Byl to silný zážitek. S Havlem jsme se znali spíš tak, že jsme se pozdravili a řekli si pár slov o tom, co děláme v Olomouci. Věděl také, že jsem synovec Jiřího Pelikána, bývalého ředitele televize, který emigroval do Itálie a vydával tam Listy. Věděl tedy o mně, o mé sestře i manželce a měl také informace o tom, co se děje v Olomouci.

Byli přátelé, i když každý jiný, na Paskově spolu sfárali. Hradílek vzpomíná na Havla

Vzpomínáte si, o čem jste spolu při oslavě narozenin mluvili?
Osobnější témata ani ne. Bylo tam strašně moc lidí, spousta z nich chtěla Havla pozdravit a popřát mu, takže nebyl prostor na nějaké velké povídání. Ani při dalších setkáních jsme spolu nijak dlouze nehovořili. Většinou jsme se pozdravili a prohodili pár slov o tom, co se děje. V Praze jsme se tehdy často stýkali třeba s Jiřím Němcem a Věrou Jirousovou. Právě u Jirousové nebo u Němců v Ječné jsme Havla také potkali.

Jak na vás tehdy Václav Havel působil?
Byl velice seriózní. Kouřil, napil se, ale že by někde vyváděl, to si vůbec nemyslím. Spíš byl považovaný za intelektuála a do undergroundu původně nepatřil. Až později, když se setkal s Ivanem Jirousem a zjistil, co jsou ti hudebníci zač a o co jim jde, se začal s touto skupinou lidí více stýkat. Myslím, že od něj potom tito lidé hodně čerpali, právě jeho pozitivní myšlení a vůbec jeho filozofický náhled na svět.

Bylo už tehdy znát, že se z něj stává jedna z vůdčích osobností opozice? Havel byl takový tahoun. Když se do něčeho pustil, měl nápady a dokázal věci nějakým způsobem pojmenovat i předvídat. Dával směr v myšlenkách a měl takovou sílu, že mu lidé důvěřovali a čekali, co se bude dít. Byl u vzniku Charty 77 i dalších na ni navazujících dokumentů, prohlášení a petic. Jeho stať Moc bezmocných byla velice kvalitním pojmenováním toho, co se v tom státě děje, jakým způsobem působí totalitní moc a jak na to lze reagovat. Pro nás to byla hodně významná stať, vydávala se v samizdatu na mnoha místech, určitě jsme tady v Olomouci přepisovali a poskytovali dál. Havel měl charisma a dokázal lidi oslovit a dát jim energii, aby něco dělali. Byl také jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Když se moc snažila vězením a útlakem zlikvidovat opozici, přišla ze strany opozice reakce. Lidé se začali starat o ty, kteří byli ve vězení, vydávaly se informace o tom, kdo je zavřený, kde byly domovní prohlídky a co se stalo, pomáhalo se jejich příbuzným.

Jak Havla vnímala nezávislá a undergroundová scéna v Olomouci? Nebyla Praha z regionu brána jako trochu vzdálené centrum?
Myslím, že Havel byl vnímán určitě pozitivně. Lidé, kteří tady nějakým způsobem působili v nezávislém proudu, ať už kulturním, myšlenkovém nebo životním, se snažili dostávat k informacím o tom, co se odehrává v Praze. Praha byla určitým centrem. I když se něco odehrávalo mimo ni, informace se většinou dostávaly právě přes Prahu. Lidé z Čech i Moravy tam měli kontakty, hodně věcí se tam zjistilo a informace se potom šířily dál.

9 fotografií

Inspirovala skupina kolem Havla olomoucký disent k nějakým konkrétním aktivitám?
Nemyslím si, že by tady něco vzniklo přímo podle Prahy či z iniciativy Václava Havla. Olomoucký samizdat se vyvíjel vlastní cestou. Texty přátel vznikaly už v roce 1972. V Olomouci byl také hodně silný katolický proud ve druhé polovině 70. let, tiskl se tady katolický samizdat a byla tu tiskárna v Radíkově, než byla vyzrazena. Šlo to tedy do značné míry nezávisle na sobě. Každý měl svůj okruh činnosti a potom se vyměňovaly knížky a časopisy vydávané v Olomouci, Praze nebo Brně či jinde. Vydavatelů bylo několik a takhle jsme se navzájem propojovali. Samozřejmě petice, které vznikaly v Praze, se dostávaly i sem a zapojovali jsme se podpisy či hladovkami. Když byli odsouzeni členové VONS nebo vznikala prohlášení na obranu uvězněných disidentů, šlo to většinou přes Prahu a do Olomouce se to dostávalo poměrně rychle.

Havel byl medvídek, říká jeho tajemnice. Kdo mu chce porozumět, musí ho číst

Vzpomenete si, co Havla konkrétně zajímalo na dění v Olomouci?
Detaily už si moc nepamatuji. Věděl ale o zdejších vydavatelích samizdatu kolem Textů přátel a zmiňoval, že je to velice významná věc. Zdůrazňoval, že „na periferii“ je důležité, že jsou tady stateční lidé, kteří jsou schopni sami nezávisle něco dělat, protože všechno to bylo spojené se šikanou a dalo by se říct s pronásledováním ze strany StB.

Znal jste také lidi, kteří s Havlem prošli vězením. Vyprávěli vám o něm něco?
Můj velmi dobrý přítel kněz, jezuita František Lízna, byl s Havlem ve vězení myslím na Borech v roce 1979-80. Když se František vrátil z vězení, vyprávěl mi, že Havlovi StB nabízela vystěhování. Havel byl tehdy dost nemocný a váhal, jestli to přijmout, nebo ne. Požádal proto, jestli by se mohl poradit s Františkem Líznou a členem VONS Honzou Litomiským, kteří tam tehdy byli také zavření. Povolili mu to. Oba mu řekli, že oni na jeho místě by to nepřijali. Myslím si, že to mělo vliv na jeho rozhodnutí zůstat.

Zmínil jste svého strýce Jiřího Pelikána. Jaký vztah měl s Václavem Havlem?
Za totality se s Havlem víceméně nesetkával, protože od roku 1969 žil v Itálii. Jiří Pelikán vydával Listy a v nich vycházely mimo jiné články z Informací o Chartě. Vyšly tam také některé Havlovy texty. Takže o sobě samozřejmě věděli a navzájem se velice uznávali. Po revoluci, když se Jiří Pelikán vrátil do Československa, byl s Havlem v kontaktu, přijal místo v Havlově poradním sboru. Pomáhal obnovovat vztahy nové demokratické reprezentace se západní Evropou. Trvale ho Havel do svého týmu poradců ale nepřijal, myslím si, že na popud některých lidí kolem prezidenta z důvodů, že Jiří Pelikán měl komunistickou minulost, a to mnohým vadilo.

Výstavy, setkání, videomapping. Havlovy devadesátiny připomínají desítky akcí

Jak s odstupem hodnotíte Havlovo působení v prezidentské funkci?
Kroky, které Havel inicioval a vedly náš stát ke vstupu do Evropské unie a NATO, byly zásadní a rychlé. Pro naši malou zemi to bylo velmi důležité. Velmi silná byla jeho zahraniční politika a jeho vliv na politiky v zahraničí. Bylo to dané právě jeho myšlením a projevy, které byly hodně hluboké a šly k jádru věcí. V tomhle udělal Havel pro Českou republiku strašně moc. Ve vnitřní politice byl málo radikální, byl mírné povahy, neprosadil, aby komunisti, estébáci a jejich služebníčci byli za své činy dovedeni k zodpovědnosti a byli potrestáni, a tak mohou někteří až dodnes působit ve veřejném sektoru a uškodit naší křehké demokracii.