Na „buzeráku“ jsem se naučil vnitřně modlit, vzpomíná arcibiskup Nuzík

Olomoucký arcibiskup Josef Nuzík slaví šedesátiny a při této příležitosti s ním vychází kniha rozhovorů. Jmenuje se „Na život není nikdo sám“ a Nuzík v ní mluví o svém životním příběhu. Popisuje dospívání na Slovácku, jak se učil soustružníkem i vojnu v západních Čechách. „Můj život není stoupání za kariérou. Díky tomu si ho vážím, přijímám a mám radost, že můžu naplňovat přítomný okamžik a být k dispozici druhým,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

Autogramiádu jste měl v Praze i Olomouci pod širým nebem volně přístupnou. Takovou formou jste možná i někoho z kolemjdoucích překvapil. Jak lidé reagovali?
Jsem zvyklý setkávat se běžně s lidmi na ulici, pozdravit se nimi, do rozhovorů se pouštím i při práci nebo pastoračních cestách. Tohle pro mne byla nová zkušenost, nikdy jsem žádnou autogramiádu nedělal. Cítil jsem se blízko lidem. I při tom krátkém podepisování vznikal prostor aspoň se zeptat, odkud jsou nebo třeba pro koho knihu chtějí.

Při setkáních působíte, že spoustu lidí znáte. Máte speciální paměť na jména nebo na tváře?
Ano, tuto vlastnost jsem zdědil po tatínkovi. Byl jenom soukromý zemědělec, ale já jsem na něm už jako malý kluk obdivoval, že když jsme třeba jeli k lékaři do Uherského Brodu nebo na nákupy na Slovensko do Trenčína nebo Nového Mesta nad Váhom, tak oslovoval lidi, nebyl uzavřený. Nebo když přišel domů z cesty, vyprávěl nám, s kým se setkal. Vnímám, že i já mám takovou paměť a schopnost navazovat kontakt s druhými a beru to jako dar.

Článek je součástí iDNES Premium. Více informací na webu iDNES.cz