Politici by měli převzít za fúzi divadla s filharmonií odpovědnost, říká šéfdirigent

Budapešťský rodák s evropským renomé Zsolt Hamar léta působil jako šéfdirigent Maďarské národní filharmonie, byl ředitelem divadla ve Wiesbadenu a pravidelně hostoval v Curyšské opeře. Nyní na postu šéfdirigenta Moravské filharmonie Olomouc odehraje svou pátou a současně poslední koncertní sezonu.

Ačkoliv Hamar přiznává, že si hraní s olomouckým orchestrem užívá a za uplynulé roky už mezi ním a hudebníky vznikla určitá chemie, je podle něj načase vrátit se do rodné vlasti. Nezastírá také, že jedním z důvodů, proč se rozhodl k odchodu, je sloučení Moravské filharmonie a Moravského divadla.

„Fúze je jistě skvělá věc pro zlepšení struktury a vytvoření jedné silné instituce. Jsme však teprve v půli cesty a tam jsme už zůstali,“ říká Hamar v rozhovoru pro iDNES.cz.

Šéfdirigentem Moravské filharmonie jste se stal v roce 2022. Jak jste se ocitl v Olomouci?
To je hodně zajímavý příběh. Souvisí s tím i pandemie covidu v roce 2021, kdy se řada skladatelů a dirigentů ocitla bez práce, protože se zrušila veškerá kultura. A já paradoxně práci našel. Dostal jsem nabídku z Olomouce, kde jsem nikdy předtím nebyl, Českou republiku jsem neznal. Přesto jsem pozvání přijal a odehrál svůj první koncert s olomouckým orchestrem. Byl jsem nadšený, chemie mezi mnou a muzikanty byla skvělá. Zřejmě jsem to tak necítil jen já, protože po koncertě za mnou přišel tehdejší ředitel a zeptal se mě, jestli bych nechtěl zůstat. A já souhlasil.

Neměl jste strach z neznáma?
Víte, vybavil se mi Gustav Mahler nebo Wolfgang Amadeus Mozart, kteří v Olomouci pobývali, a Mozart tu složil i svou věhlasnou symfonii. Na náměstí jsou dva domy, v nichž tito hudební velikáni bydleli, a můj současný domov je přímo na průsečíku těchto dvou objektů. Beru to jako znamení. Také můj první dojem z Olomouce byl opravdu skvělý. Je to krásné historické město, taková malá Praha. Od první chvíle jsem se tu nejen já, ale i má rodina cítili jako doma. Lidé jsou tu velice příjemní a přátelští a užívám si spoustu pozitivních ohlasů na mou práci s orchestrem, a to nejen od muzikantů, ale i posluchačů nebo úplně neznámých lidí, které potkávám na ulici.

Beatles, Žbirka i hudba z herního fenoménu. Filharmonie chystá nabitou sezonu

Jste více doma tady, nebo v Maďarsku?
Jsem neustále na cestách. Mám spoustu aktivit tady, doma i v cizině, takže každý týden jsem někde jinde.

Spolupracoval jste s předními evropskými orchestry a také s japonskými. Není pro vás ten olomoucký malý?
Není vůbec důležitá velikost orchestru, záleží na potenciálu, jenž těleso má, co z něj dokážete dostat. A v tomto směru je orchestr Moravské filharmonie naprosto fantastický. Svou práci nedělám pro potlesk a pozitivní ohlasy, pro mě je důležitý ten proces, čas, jenž orchestru věnujete, který s ním strávíte. Jedině tak se může zrodit ona pověstná chemie, která je tu skvělá.

Před jakým největším počtem muzikantů jste se s taktovkou postavil?
Dvakrát jsem dirigoval Mahlerovu Symfonii číslo 8, jež je napsaná pro tisíc muzikantů. Poprvé to bylo s 870 hudebníky na jednom pódiu a podruhé jsem ji dirigoval open air v Pécsi s více než 500 hudebníky. Orchestr filharmonie má v současné době 80 členů. Kdyby se po sloučení dva orchestry – divadelní a filharmonický – spojily v jeden, vzniklo by těleso čítající na dvě stovky muzikantů a jako takové by už bylo schopné provádět významné světové symfonie. Nyní to funguje tak, že i po sloučení stále existují dva orchestry, jež si vzájemně vypomáhají. Muzikanty si můžete přesouvat, doplňovat a skládat tak, jak potřebujete, jako puzzle. Neříkám, že je to nutně špatně, můžete si vytvořit orchestr na míru.

Zeptám se jinak, zasloužila by si Olomouc mít větší orchestr?
To rozhodně ano, bylo by to skvělé. Ale nevím, zda je to za současné situace reálné. Orchestr za stávajících podmínek větší být nemůže, protože na něj není dost místa, chybí odpovídající zázemí a myslím, že i finance. Ale jak říkám, počet není důležitý, hlavní je kvalita hudebníků, protože bez toho kvalitní hudbu neuděláte.

Zsolt Hamar dirigoval i symfonie pro tisíc hráčů. „Na velikosti orchestru nezáleží,“ říká.

Je právě fúze důvod, proč jste se rozhodl v Olomouci skončit?
Nezastírám, že je to jeden z důvodů. Fúze bude nepochybně velkým přínosem, pokud z ní vzejde instituce, která bude silnější a bude mít lepší strukturu. Bohužel někteří lidé ve filharmonii tento krok vnímají negativně a narušilo to dobrou atmosféru, jež v orchestru panuje. Navíc se jedná o rozsáhlý a složitý proces, který sice již začal, ale trvá už rok a půl, a najednou se zdá, jako by o něj politici ztratili zájem. David Gerneš, ředitel Moravského divadla a Moravské filharmonie, byl ponechán, aby celou myšlenku nesl sám, a to není fér. Víte, politici na radnici učinili rozhodnutí a měli by převzít odpovědnost za své činy. Přirovnal bych to k malému dítěti. Je snadné si ho udělat, ale pak je potřeba se o něj i postarat a pomoci mu dospět. A to se podle mne v tomto případě nestalo.

Rozcházíte se s Davidem Gernešem ve zlém?
To v žádném případě. S ředitelem máme velice dobrý vztah, jsme přátelé a od samého počátku jsem mu byl svými radami, vizemi i zkušenostmi nápomocen. A vlastně budu i nadále, jen už to nebude z pozice šéfdirigenta Moravské filharmonie, ale možná jako nějaký maďarský partner – to ještě nevím. Každopádně pokud někdy přijde pozvání z Olomouce, milerád přijedu.

Kritika a odchody. Spory vřou po spojení olomoucké filharmonie s divadlem dál

Na tiskové konferenci k zahájení sezony zaznělo, že možná budete s filharmonií i nadále spolupracovat a posílat do Olomouce mladé dirigentské talenty z Maďarska. O co se jedná?
Mou vizí je založit jakousi akademii – místo, kde by se hudebníci a dirigenti mohli společně učit, studovat a poznávat se. Je to podle mne velice důležité, protože by to pomohlo překlenout propast v komunikaci, která někdy mezi těmito dvěma světy panuje. Vím to z vlastní zkušenosti, jsem hudebník i dirigent a někdy je těžké se pochopit. Dobrý muzikant musí být tak trochu i dirigentem a naopak.

Zmínil jste, že fúze je jeden z důvodů, proč jste se rozhodl odejít. Jaké jsou ty další důvody?
Chci také využít situace, že se v mojí zemi – Maďarsku – změnila politická situace. Po volbách se ujala úřadu nová lepší vláda, jež chce nastoupit cestu k proevropsky laděné a demokratické společnosti. S demokracií nemáme zkušenosti, budeme se ji muset naučit. A to nejen v kultuře, která byla pošlapaná až na samotné kořeny. Vybavuji si dobu někdy kolem roku 1990, kdy jsem ve svých 21 letech stál na prahu dospělosti, měl spoustu energie a ideálů, snil o moderní a svobodné zemi. Teď má Maďarsko šanci, že se takovou zemí stane. A já bych chtěl být její součástí.

Jak chcete své zemi pomáhat z pozice hudebníka? Nebo se chystáte jít do politiky?
To ne. Ale i v orchestru platí podobné principy jako v politice. Je tam hierarchie a podle mého názoru je hraní hudby otázkou určitého druhu demokracie a svobody.

Sloučené divadlo a filharmonii v Olomouci povede šéf Moravského divadla Gerneš

Zpráva o vašem odchodu překvapila veřejnost. Jak ji vnímáte vy?
Nevnímám to jako nic zas až tak zvláštního. Post šéfdirigenta jsem převzal po Jakubovi Kleckerovi, jenž orchestr vedl tři předchozí sezony. Já měl původně smlouvu také na tři sezony, později mi byla prodloužena. Před Jakubem Kleckerem vedl orchestr Petr Vronský, který na této pozici setrval třináct let, ale takto dlouhé působení na pozici šéfdirigenta je ve filharmonii spíše výjimečné. Mám teď nového agenta a spoustu nabídek z celého světa, je to úžasné...

Není vám líto, že končíte?
Podívejte, odchod je moje volba a stejně tak mou vášní je hudba. To jediné, na čem mi záleží a pro co žiju. Ať se stane cokoliv, publikum musí dostat to, za co si zaplatilo. Pak lidé přijdou, budou poslouchat, a když se jim to bude líbit, bude to skvělé.

Jak jste se vlastně dostal k muzice, pocházíte z hudební rodiny?
Ano, můj strýc je také hudebník a já jsem byl od dětství obklopený hudbou. Říkali mi, abych zpíval ještě dřív, než jsem začal mluvit, a hudba ke mně prostě šla přirozeně. Od šesti let jsem hrál na piano, od osmi devíti už jsem komponoval. A mé dirigentské začátky? Ve dvaceti letech, kdy jsem studoval na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti, jsem složil koncert pro piano a orchestr. Byla to těžká a složitá skladba a já nemohl najít nikoho, kdo by ji dirigoval. Tak jsem musel vzít taktovku sám. Když za mnou po koncertě přišli mí profesoři a já se jich ptal, jak se jim skladba líbila, odpověděli mi, že k té se nebudou vyjadřovat, ale že mi gratulují k tomu, jak skvělý jsem dirigent. (směje se)

Získal jste řadu dirigentských cen. Které si vážíte nejvíc?
Největší poctou pro mě bylo, když jsem v Olomouci dirigoval koncert a po zkoušce za mou přišel mistr druhých houslí s dotazem, zda bych s nimi neodehrál jedno vystoupení jako hudebník. Řekl jsem, že na piano ano, ale na housle těžko, protože na ně hrát neumím. Překvapeně se na mě podíval, že to nemůže být pravda, protože způsob, jakým diriguji, je pro celou houslovou sekci tak dokonale srozumitelný, že je nemožné, abych nebyl houslista. To mě potěšilo.