Čím dál častěji teď zatoužím po tom našem moravském ráji, říká návrhář Macháček

Pochází z Olomouce, kde se v roce 1989 narodil, studoval v Prostějově, nakonec ale zamířil do Prahy a představil se i v zahraničí. Nyní se však módní návrhář Lukáš Macháček znovu vrací ke kořenům. Dokazuje to i jeho nový projekt, který vznikl ve spolupráci s brněnskou Moravskou galerií a vrcholí nyní se konající výstavou v tamní Jurkovičově vile. Výstava rozvíjí motiv Macháčkovy módní kolekce Hanácká.

V novém projektu se vracíte ke svým kořenům. Vycházíte z lidových tradic, používáte třeba krajky, pentle a zdobné prvky krojů (jeden na snímku). Měl jste někdy tento tradiční oděv na sobě?
Zkoušel jsem si halenky, boty nebo jiné komponenty, ale celý kroj jsem nikdy neoblékl. Byť na vesnických zábavách a zabijačkách, kam ho lidé nosili, jsem trávil odmalička hodně času. Můj táta je hospodský a brával mě na akce s sebou, akorát já vždy byl „v civilu“.

Odtud jste čerpal inspiraci pro kolekci Hanácká – ze vzpomínek na dětství?
Jednoznačně. Jako malý jsem snil, jak odejdu do naleštěné Prahy na červené koberce. Dnes naopak, pokud to pracovní vytížení dovolí, opouštím šílenství hlavního města a jedu si odpočinout na Olomoucko. Až nyní oceňuji tamní klid, k němuž se vždy upínala třeba mamka s babičkou. Zatímco dříve jsem jejich postoj nechápal a prahnul po dobrodružství, teď čím dál častěji zatoužím po tom našem moravském ráji. Historie nabízí spoustu zajímavého – všichni milujeme moravské víno, ale i oblékání našich předků stojí za pozornost.

Jak dlouho ve vás nápad čerpat z tradic zrál, než dostal finální podobu?
Řekněme rok a půl, přičemž zhruba rok trvala samotná realizace.

Proč jste se musel na čas stáhnout do „rodného hnízda“?
Myslím, že jsem v té době vyhořel. Taktéž mě unavoval kolotoč nekončících trendů a rychlého tempa. Všechno se to sešlo najednou a můj tým i rodina mě popostrčili k tomu, abych odpočíval.

Zdá se mi logické, že když se člověk ocitne v těžké životní situaci, táhne ho to ke kořenům. Může tam podle vás být nějaká souvislost, nebo to byla spíš shoda náhod?
Určitě to šlo ruku v ruce a období Vánoc vše jenom umocnilo. Když jsem pak stál na hlavním nádraží v Olomouci a sledoval tabuli s odjezdy a příjezdy spojů, můj pohled přitáhla velká freska vyobrazující Hanáky pracující na poli. Najednou jsem od ní nemohl odtrhnout zrak a objevila se myšlenka, že bych její motivy mohl rozvíjet ve své další práci.

Obléká Hradní stráž i manažery. Krejčí ale brzy nebude mít kdo učit, bojí se firma

Jak se ten nápad stal skutečností?
Byla to dlouhá cesta, během níž se koncept několikrát obrátil vzhůru nohama. Velkou roli v realizaci sehrála Eva Sýkorová Čomborová, na začátku mě propojila s Honzou Preissem, ředitelem Moravské galerie. To dalo celou věc do pohybu.

Byla Morava vždy vaší múzou, či jste ji musel nejdříve opustit, abyste ji dokázal znovu objevit?
Občas zjistíte, že něco milujete, až když to ztratíte. Lidový folklor pro mou tvorbu nebyl téma, žádné výšivky nebo mašličky jsem nikdy předtím nepoužíval. Naopak jsem minimalista a dávám přednost sofistikovanosti a luxusu. Má tvorba nese nádech undergroundu, Berlína nebo New Yorku.

Studoval jste takzvanou „oděvku“ v Prostějově, dnes instituce nese název Střední škola designu a módy. To musel být následně velký kontrast, vyrazit z Hané až do zmíněného města, o němž se traduje, že nikdy nespí.
Byl. Jsem vděčný za zkušenosti z obou prostředí. Když jsem volil, kam dál po základce, chtěl jsem nadále bydlet doma. Abych mohl dojíždět, zvolil jsem oděvní školu v Prostějově. Přál jsem si zlepšovat se v kreslení a malování, ale tomu jsme se věnovali asi jen tři hodiny týdně.

Co jste se tedy na škole učili?
Měli jsme oděvní technologii, zabývali se látkami či střihy a součástí byla i chemie nebo matematika, tu jsem nesnášel. Naopak jsem miloval praxe, kdy mě posadili ke stroji a šil jsem. Nikdy nezapomenu, jak jsem na sebe oblékl své první vlastnoručně vyrobené šortky.

Tričko podle gusta si sestry navrhly samy, oblečením brojí proti rychlé módě

Jak byste popsal sám sebe jako náctiletého kluka?
Neustále obklopený partou přátel – hokejisti, fotbalisti a já mezi nimi takový šprt, co míval ty nejhezčí holky v okolí. Kapesné na svačinu jsem utrácel za oblečení, vždy mě bavila móda.

V té době už jste snil o dráze stylisty a návrháře?
Ano, kupoval jsem si časopis Spy nebo Bravo a prohlížel si, co mají celebrity vyfocené v těchto plátcích na sobě. Říkal jsem si, že o mně se taky jednou bude psát a budu patřit mezi tyto lidi. V té době například začínal Leoš Mareš, dnes si tykáme a jeho stylista Filip Vaněk mu vybral na show několik mých modelů. Z toho bych měl jako teenager velkou radost.

Připravila vás škola na další kariéru?
Dala mi vynikající techniku, díky ní umím vyrobit oděv od prvního stehu. Zároveň jsem si ale sám musel přijít na spoustu věcí, hlavně co se týká marketingu.

Vzpomenete si na nějaký okamžik, jenž vás ve vaší profesi posunul?
Když jsme s Filipem Vaňkem zhruba před patnácti lety oblékali porotce a soutěžící v pěvecké soutěži Superstar. Vtiskl do mě hollywoodskou estetiku a utvrdil mě v tom, že „to cítím“ a musím věřit svému úsudku.

Hanáckou krajinu nazvali zahrádkou, říká o Silva-Taroucích kastelán

Věnujete se i osobnímu stylingu. Radíte lidem, co si vzít na jakou událost a jak poskládat vlastní šatník, přičemž razíte heslo, že šaty mají podtrhnout osobnost. Podle čeho poznáte, že jste u daného člověka vybral správně?
Myslím, že zkrátka na první pohled vidím, co vypadá dobře a co ne. A nebojím se to říct.

Myslíte, že se oblékají lépe lidé na Moravě, nebo v Praze?
Když jsem kdysi přijel do Prahy, říkal jsem si: Wow, to je velký posun oproti Olomouci. Bylo to dáno větším počtem cizinců a koncentrací jedinců, již si zakládají na tom, co mají na sobě, protože si uvědomují, jak je to důležité. Dnes už se více lidí s vlastním stylem pohybuje i po mém rodném městě. Před patnácti lety byla svěžest v oblékání výsadou těch, které zajímala a koupili si módní časopis, kde se mohli inspirovat. Doba se změnila, stačí otevřít Instagram nebo projít kolem výlohy jakéhokoliv obchodu – každý má módu na dosah ruky.

Když zmiňujete pohled do výlohy běžného obchodu s oblečením – posouvá se k lepšímu i nabídka řetězců?
Značky jdou po trendech a přizpůsobují se zákazníkům prahnoucím po levném a líbivém kousku. Změnila se tak i role návrhářů, věnujeme se spíše modelům na červené koberce a tomu, co není k dostání na konzumním trhu. Byť v posledních letech vnímám návrat zakázkového šití. Jsou klienti, co stojí o osobní rozhovor, na jehož základě zvolí odborník střih na míru, kvalitní látku a najednou se z nákupu šatů stává událost.

Co byste doporučil lidem, kteří chtějí být slušivě oblečení, ale nemají možnost do toho investovat větší částky?
To ani není potřeba. Stačí mít kvalitní základní kousky. Oblečte si levisky, kvalitní křivák (lidový název kožené bundy – pozn. red.) a pod to bavlněné tričko. Když to doplníte čistými teniskami a hezkou kabelkou, vypadáte dobře.

Uměl byste si představit, že se jednou vrátíte tvořit natrvalo do Olomouce?
V poslední době o tom přemýšlím často. Nechci však začínat od začátku, přeju si navazovat na to, co jsem vybudoval. Klidně zůstanu v Praze, nebo se přestěhuju. Jsem vztahový člověk a od toho se bude odvíjet i moje budoucnost.