Po letech chátrání našel klášter Voršilek nové využití. Stala se z něho ScioŠkola

V jedné místnosti pracuje několik dětí společně, jinde se učí češtinu nebo se věnují vlastnímu projektu. Výuka se odehrává v menších skupinách, klasické předměty se střídají s aktivitami zaměřenými třeba na vztahy či osobní rozvoj. Učitelé, kterým se tady říká průvodci, dětem nepředávají jen hotové informace. Část odpovědnosti za to, co a jak se naučí, nechávají na nich. Tak vypadá běžný den v olomoucké ScioŠkole.

Škola se nedávno přestěhovala do historického objektu bývalého kláštera Voršilek v Kateřinské ulici. Mezi její žáky patří i třináctiletý Vojtěch. „Kromě klasických předmětů jako je čeština, angličtina nebo matematika, máme v rozvrhu také takzvaný samorost, kde si sami stanovíme, čemu se chceme věnovat a čeho chceme dosáhnout,“ popisuje chlapec.

Na svém projektu pracuje zhruba měsíc, a nakonec ostatním představí, co se mu povedlo a co naopak ne. „Mně to vyhovuje velice. V dubnu a květnu jsem to využíval hodně k tomu, že jsem s dědečkem dělal rodokmeny,“ vypráví Vojtěch. Stejně spokojený je s prostředím, ve kterém výuka probíhá. „Oproti minulým prostorám je to tady podle nás úžasné,“ hodnotí.

Právě nové působiště je na zdejší škole největší změnou. Druhý stupeň se sem přestěhoval už loni v září, od začátku letošního školního roku jej následoval také první. Podle Šárky Štverákové z vedení školy bylo dostat všechny děti pod jednu střechu při hledání nového zázemí zásadní.

„Když jsme sem přišli, bylo to tady ještě všechno v hrozném stavu, ale z toho místa vyzařoval takový klid. Bylo tady příjemně. Výhodou je také poloha v centru města a zahrada, kterou mohou děti využívat,“ vysvětluje.

Momentálně školu navštěvuje 75 dětí, maximální kapacita je až 150. Dostat by se chtěli na zhruba 135 žáků, aby udrželi malé skupiny ve třídách a mohli přistupovat ke každému co nejvíce individuálně.

Způsob výuky ovlivnil také podobu rekonstruovaných prostor. Namísto několika velkých tříd potřebovala škola více menších místností, kde mohou děti pracovat ve skupinách. Historický charakter budovy z 19. století přitom vedení nevnímá jako nevýhodu. Naopak.

10 fotografií

„Jedním z prvních projektů po přestěhování byla historie samotného objektu a příběhy lidí, kteří jím během staletí prošli. Snažíme se, aby k tomu děti měly vztah a věděly, že jsou tady příběhy staré stovky let,“ říká Štveráková.

Měl to být pětihvězdičkový hotel, ale učí se tam

Než však někdejší klášter zaplnily děti, čekala jeho majitele Radima Garlíka dlouhá cesta. Celý objekt získal přibližně před osmnácti lety. Několik dalších let ale s nemovitostí prakticky nemohl nakládat kvůli majetkovému sporu s Náboženskou maticí.

„De facto sedm let jsme tady s tím nic nemohli dělat. Byla tam velká nejistota, jestli bychom objekt nakonec nemuseli vracet. Spor se tenkrát dostal až k Ústavnímu soudu a skončil ve prospěch současného vlastníka,“ nastínil.

Nejsme uzavřený systém, děti se na střední neztratí, zní z alternativních škol

Ani poté však nebylo jednoduché najít pro rozsáhlý areál smysluplné využití. Garlík v něm původně plánoval pětihvězdičkový hotel. Později od záměru ustoupil a hledal jiné možnosti. V části areálu fungovalo studentské ubytování či restaurace a vznikaly studie jeho dalšího využití.

Školu přitom do kláštera nepřivedl on sám. „Byli jsme osloveni školou. Mě by to nenapadlo. V krátké době se navíc objevili hned dva zájemci z oblasti školství. Výraznou výhodou bylo, že budova už v minulosti jako škola sloužila a byla pro takový provoz zkolaudovaná. Ještě v roce 1999 tady působila střední škola spojů,“ připomíná majitel objektu.

„Kdyby to tady nebylo zkolaudované, tak bychom to možná ještě projektovali dneska,“ dodává.

Od prvního kontaktu se školou k uskutečnění záměru uplynul zhruba rok a půl. Objekt přitom nebyl v zrovna zachovalém stavu. „Bylo to rozkradené. Nebyly tady kliky, byly vytrhané radiátory. Řada cenných částí během předchozích let zmizela, některé se naštěstí podařilo zachovat,“ předestírá Garlík. Patří mezi ně historické dveře a zárubně, schodiště nebo neobvyklé umyvadlo z roku 1800, které tehdy sloužilo jeptiškám.

Vznik nové ScioŠkoly v Přerově záleží na rodičích, pomůže i beseda

Rekonstrukce se také výrazně prodražila. „Bylo to čtyřikrát víc, než jsem myslel. Z původně očekávaných přibližně čtyř milionů korun se náklady vyšplhaly asi na patnáct milionů,“ přiznává.

Nejen žákům, ale také učitelům zdejší způsob výuky vyhovuje. „Respektujeme individualitu, protože každý je prostě někde trošku jinde,“ vysvětluje Anna, učitelka druhého stupně. Ve ScioŠkole mají podle ní pedagogové poněkud jinou úlohu, než na jakou jsou lidé zvyklí z klasické výuky.

„Dětem dáváme zodpovědnost za jejich vlastní učení. Není to o tom, co já jim předávám jako učitel. Já nejsem ten jediný zdroj vědění. Naším úkolem je vytvořit prostředí, ve kterém mohou děti informace hledat, zkoušet a k poznatkům docházet také samy,“ popisuje.