Odborníci zachraňují unikátní památkově chráněnou sušárnu ovoce od Jurkoviče

Vztah k tvorbě věhlasného architekta Dušana Jurkoviče se restaurátorovi Luďkovi Dvořákovi stává osudným. Po úspěšné vědecké rekonstrukci vyhořelého Libušína na Pustevnách se nyní svým týmem řemeslníků pouští do záchrany unikátní sušárny ovoce na Horečkách ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Jediná dochovaná a zároveň nejautentičtější architektova stavba v Moravskoslezském kraji prochází rozsáhlou obnovou, která má památce napadené dřevokaznými mravenci a zchátralé po bezohledném užívání nájemníků vrátit původní barvy i historický lesk.

Práce, které začaly díky majiteli a finanční podpoře krajského úřadu a ministerstva kultury v roce 2024, viditelně pokročily.

Již opravené dřevěné části zbavené tmavě hnědých karbolínových vrstev dostávají vzdušný tyrkysový nátěr, který mění tón podle světelných podmínek.

10 fotografií

Budovu na kamenném základu se zdobenými dřevěnými pavlačemi navrhl slovenský architekt v roce 1899 pro frenštátského starostu a předsedu Pohorské jednoty Radhošť Eduarda Parmu ve stejném stylu jako turistické chaty na beskydském hřebeni.

Je jen menší, tvarově i barevně střídmější, ale nepostrádá poetické a překvapivé detaily typické pro oceňovaného „básníka dřeva“.

Dům nad ovocným sadem

Sušárna ovoce tam byla proto, že Parma nechal dům postavit nad rozlehlým ovocným sadem. Ovoce se tam hned zpracovávalo.

Dvořák dům restauruje s týmem řemeslníků specializovaných na obnovu historických budov. Používají sekyrky, hoblíky, dláta, ruční pily, rašple. Snaží se dodržovat stejné postupy a volit materiály jako řemeslníci, kteří sušárnu postavili.

Skvělý architekt miloval dřevo. Požáry mu tak ničily jeho stavby

„To je náš úkol a cíl. Ten barák si to zaslouží, protože jde o jedinou dochovanou Jurkovičovu stavbu v Moravskoslezském kraji, a navíc tato je nejautentičtější ze všech, které po sobě zanechal,“ zdůrazňuje Dvořák, jenž předtím pracoval na vědecké rekonstrukci vyhořelého Libušína na Pustevnách. „Je to pro mě další výzva. Jurkovič se mi asi stává osudným.“

I když sušárna neprošla žádnou přestavbou, byla značně poškozená. Podepsal se na ní bezohledný přístup někdejších nájemníků, kteří tam hospodařili, i čas. Navíc se do ní pustili mravenci.

„Destruktivně vyžrali nosné trámy, sežrali prahové trámy. Kdybychom to před třemi roky celé nepodepřeli a nezvedli do výšky, dnes by ten barák byl na zemi,“ říká Dvořák a ukazuje kus trámu hustě prohlodaného chodbičkami mravenců.

Po zaměření stavby, restaurátorských průzkumech a analýzách vypracoval plán obnovy rozložené do několika let architekt Jaroslav Svěrek, jenž také vytvořil projekt rekonstrukce Libušína. „Je to skvělý odborník a bez něj bych do toho nešel,“ podotýká Dvořák.

Dům rozebrali

Na rozdíl od původních stavitelů postupují restaurátoři odshora dolů. „Barák jsme kompletně rozebrali. Začali jsme střechou pokrytou šindelem, kterou roky zatékalo. Jednotlivé části opravujeme a vracíme zpátky,“ shrnuje.

Zrestaurovaná je i kamenná podezdívka, což je práce brněnské firmy Postaru, která v domě udělala také omítky líčené vápnem. Obnovou prochází všechny zděné i dřevěné části, trámy, dveře, okenice, ozdoby. „Jen nevratně poškozené prvky měníme, jinak vše necháváme autentické,“ vypráví Dvořák.

Záležet si dal, podobně jako v případě Libušína, na návratu k původní barevnosti a olejovým barvám. „Dochovaly se pod všemi těmi nátěry karbolínu. Složení potvrdil průzkum vzorků. Barvy si míchám do potřebných tónů sám,“ vysvětluje restaurátor. Říká, že tímto způsobem vrací domu srdce.

Do náročné řemeslné obnovy se pustil majitel sušárny Martin Strnadel, jehož rodiče ji koupili v roce 1959 od rodiny původních vlastníků. Jeho otec, malíř, grafik a pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové Antonín Strnadel, žil v Praze, ale narodil se v nedalekých Trojanovicích. Na konci padesátých let hledal v okolí letní sídlo. Přátelé mu řekli o výjimečné Jurkovičově stavbě, která potřebovala zachránit.

Nájemci dům postupně ničili

Když se dcera Eduarda Parmy, která dům zdědila, nemohla v padesátých letech už o něj starat, pronajala ho. „Nájemníci tady hospodařili. Měli krávu a jiné zvířectvo, na střeše holuby. Bohužel je zajímalo jen to, jak stavbu využít. Z originální Jurkovičovy kredence udělali králíkárnu a nakonec ji spálili,“ líčí Martin Strnadel, jenž je také výtvarník a do Frenštátu dojíždí z Prahy.

Proces prodeje byl komplikovaný a trval více než rok. „Předtím, v roce 1958, když už rodiče věděli, že jsou s majiteli dohodnutí, se podařilo prohlásit sušárnu za kulturní památku,“ připomíná vlastník.

Jeho první vzpomínky na pobyt Na Horečkách jsou bolestivé. Když mu byly asi čtyři roky, prokousl mu vlčák nájemníků sušárny lýtko. „Nezajímalo je vůbec, že si to rodiče koupili, nechtěli se odtamtud hnout, takže to bývalo dramatické. Pak jsme tam chodili v doprovodu esenbáka,“ vzpomíná Strnadel.

Prodej byl složitý také proto, že stará majitelka pobývající v domově důchodců byla zbavena svéprávnosti. Její dcera, která s nimi jednala, navíc musela vyplatit sourozence. „Mám dopis od památkářů z té doby. Apelovali na rodiče, aby koupi urychlili, protože nájemník pálí originální Jurkovičův nábytek i jiné věci,“ vypráví Strnadel.

Na Horečky pak jezdil s rodiči celé dětství. Někdy tam bývali od jara do podzimu. Část roku chodil do tamních škol. Rodina bydlela ve vedlejší chatě, kterou získala s pozemkem a sušárnou. Postavil ji zeť Eduarda Parmy ve třicátých letech jako víkendový domek.

Martin Strnadel tam přespává i teď, když sleduje postup obnovy sušárny. „Považuji za samozřejmost, že jsem péči o dům převzal, ale je to náročné,“ připouští.

Do projektu vložil i vlastní peníze. Hodně času mu zabírá složitá administrativa spojená s žádostmi o dotace. „Už jsme prostavěli asi tři a půl milionu a počítám, že budeme potřebovat ještě jednou tolik. Jsme asi v polovině,“ odhaduje.

Od začátku odmítá komerční využití domu. „Cílem je, aby sloužil vzdělávání památkářů, řemeslníků, studentů uměleckých škol a jiných odborníků. Už v roce 2024 se tady vystřídalo asi šedesát lidí. Luděk Dvořák i proto natáčí a komentuje postup prací,“ líčí majitel.

Památkáři jsou nadšení. „Jedná se o výjimečnou spolupráci se soukromým vlastníkem kulturní památky. Je to úžasné,“ říká mluvčí ostravské pobočky Národního památkového ústavu Petra Batková.

Kouzlo Jurkovičovy sušárny umocňovalo její umístění ve svahu s výjimečným výhledem na panoráma Beskyd a dominující horu Radhošť. Dnes je zarostlý stromy. A jak říká restaurátor, můžeme si taky už jen představovat, jak krásný asi byl pohled z pavlače do rozkvetlého sadu, ale i ze sadu na dům čnící k nebi. „Byly tam prý snad všechny druhy ovocných stromů,“ doplňuje Dvořák.

Lidé poslali restaurátorovi Libušína desítky cenných hoblíků a pilek

Na rozsáhlém pozemku Jurkovič vybudoval také kamenné schody a lavice, altány i takzvané sluneční a vodní lázně, které využívaly potoka tekoucího přes zahradu.

Z výzdoby domu je restaurátor nadšený okenicemi s nenápadnými ornamenty, které jsou do nich vyvrtány. Když se zavřou, proniká jimi světlo a dělá v místnosti neobyčejné efekty, zvláště při východu slunce. Letošní etapu prací na sušárně uzavře koncem září den otevřených dveří pro památkáře.