Z rudé deky nad Ostravou jsem emigrovala do Kanady, vzpomíná výtvarnice

Výtvarnice Alena Foustová se z ostravských Radvanic ještě za socialismu dostala do kanadského Toronta. V roce 1984 tam emigrovala se svým manželem přes zájezd do Jugoslávie s tehdejší Cestovní kanceláří mládeže. Jak vzpomíná na Ostravu za časů bolševika? A jak se v minulém režimu vystavovalo? I o tom vypráví v seriálu iDNES.cz Ostravské stopy.

Ostravský Dům umění zaplnily v září exponáty v rámci výstavy Uhrančivá krása věčných stránek. Vedle raritního exempláře Zelený box Marcela Duchampa bylo k vidění dílo výtvarnice Aleny Foustkové, která se v době tuhé normalizace rozhodla se svým manželem Karlem Foustkou emigrovat do Kanady.

„Je úžasné vystavovat právě v Ostravě, protože jsem s ní velice úzce spjatá. Svou životní dráhu jsem začínala v Radvanicích. Na základní školu jsem docházela na nedaleký Trnkovec. Posléze jsem navštěvovala gymnázium na Matiční ulici, tedy Šmeralovo gymnázium nebo Šmeralku, jak se říkalo,“ vypráví Foustková.

„Narodila jsem se ale v Karviné, protože můj tatínek byl lékárník a byl vedoucím nemocniční lékárny v Ráji, v Karviné-Ráji. Maminka tedy logicky zamířila tam, kde o ni bude dobře postaráno.“

Když se do Radvanic vrací, vždy bydlí ve svém rodném domě. „Mamince je přes 97 roků a žije v Domově pro seniory na Kamenci. Pendluju mezi Černošicemi u Prahy a Ostravou,“ líčí výtvarnice, která se tak do města svého dětství vrátila s novou výstavou.

Z Radvanic ráda vzpomíná například na místní kino, které tehdy patřilo k nejmodernějším v Československu.

„Hodně jsem chodila do radvanického kina Odboj, a netušila jsem tehdy, že to bylo velmi důležité předválečné centrum spiritistů. Doma jsme měli dvě nádherné spiritistické kresby. Rodiče jim tehdy nepřikládali žádný větší význam, dostal je dědeček od radvanických spiritistů, od jednoho z nejznámějších medijních kreslířů Josefa Kociána. Potom ale někam zmizely, černobílé spirálovité květy, moc mě mrzí, že už je nemám,“ líčí Foustková.

Kino, knihvazač a „liduška“

Do kina chodila třeba na Vinnetoua. „Úplně zřetelně si to vybavuji, bylo to krásné kino, navštěvovali jsme je na přelomu 60. a 70. let. Nebyl tam ani zvláštní vestibul, šlo se rovnou do sálu. Lásku jsem tam ale žádnou neprožila,“ směje se.

„Také si pamatuji, že v Radvanicích žil pan Neumann, knihvazač, u kterého jsem dělala i letní brigádu. Hodně pracoval na knížkách se skvělou výtvarnicí Květou Pacovskou. Jednou mně nabídl možnost podílet se na malé půvabné knížce básní od Jaroslava Seiferta, kterou jsem ilustrovala grafikami, a pan Seifert mně ji pak dokonce podepsal, mám ji dodnes schovanou.“

Ostravské stopy: Pomohlo mi, že jsem městem jezdil tramvají, líčí autor detektivek

V Ostravě byla Alena Foustková propojená také s lidovou školou umění, kde měla možnost rozvíjet svůj talent: „Učili mě například pan Kapec nebo pan Rusek, což byli kvalitní výtvarníci, kteří tehdejším režimem nebyli až tolik vítáni a potřebovali se aspoň uživit, což jim bylo ve škole dovoleno. Škola sídlila v blízkosti dnešního polského konzulátu.“

Na gymnáziu studovala na přírodovědné větvi. „U třídního profesora Holuši... Všichni mí spolužáci pak šli na medicínu nebo na inženýrství. Můj zájem ale vedl k humanitní větvi, takže fyziku a matematiku jsem poněkud odtrpěla. Dokonce jsem i maturovala z chemie, ze které jsem měla před maturitou čtyřku. Ale zvládla jsem to za jedna. Ukázala jsem tak svým lékárenským rodičům, že to umím,“ směje se výtvarnice.

Ostrava byla podle ní šílená: „Taková depresivní, občas to tady páchlo. Pamatuji si, když jsem šla jednou ráno do školy, že ten pach byl tak intenzivní, až jsem nemohla dýchat.“

První výstavy

Z Ostravy zamířila do Čech a později do ciziny. „Šla jsem studovat do Prahy na Akademii výtvarných umění, obor grafika u docenta Čepeláka. Po šesti letech jsem se vrátila na dva roky do Ostravy, ale pak jsme s manželem emigrovali. Prostě nás obklopovalo temno tehdejší normalizace. Nad městem se vznášela hustá rudá deka,“ říká Foustková a připomíná také povinnost obesílat normalizační výstavy.

„Třeba k výročí Slovenského národního povstání, vše bylo zpolitizované. První samostatnou výstavu jsem pak měla v Ostravě-Porubě v roce 1984. Z této výstavy zůstalo mnoho mých děl v tamní dřívější prodejně Dílo, odkud si je moji rodiče museli později odkoupit, pokud je chtěli získat zpět po mé emigraci,“ vysvětluje.

„Nevybavuji si, že by tady tehdy byla vůbec nějaká výstava, kde by rozhodovala kvalita sama o sobě. Dnes je tady naopak vše krásnější a přátelštější. Je tady radost vystavovat a velmi se těším, že se podaří k Domu umění postavit moderní část. Ne jako kdysi, kdy tady třeba v centru města ve dne v noci žilo průmyslové monstrum Karolina.“

Karolina ale podle ní měla i svoji krásu. „Tu jsem ostatně zpracovala i v rámci své diplomové práce o Ostravě na AVU. Okna mdle zářící ve dne v noci byla svým způsobem výtvarná. A taky tady bylo strašně zvláštní, že haldy a doly byly uprostřed města a kolem jezdily vozíčky s uhlím nad hlavou, které byly ale tiché a vlastně poetické,“ popisuje výtvarnice dobovou atmosféru průmyslové metropole.

Cesta pryč

Pak to přišlo. Mladí manželé se rozhodli přejít na Západ: „Abychom nemuseli chodit přes lesy a hory, tak jsem jednou přes noc vystála frontu na zájezdy před CKM (Cestovní kanceláří mládeže) a podařilo se mi získat zájezd do Jugoslávie, do Poreče, s jednodenním výletem do Benátek. Z Benátek jsme přejeli hranici do Rakouska, kde jsme se přihlásili do sběrného tábora pro emigranty,“ vypráví výtvarnice.

To bylo v roce 1984: „Čekali jsme půl roku, než jsme se dostali dál. Původně jsme chtěli zůstat v Evropě, ale tehdy evropské státy nepřibíraly nové emigranty. Měli jsme možnost jet do Austrálie, do Ameriky, Nového Zélandu nebo Kanady, všechno bylo možné.“

Vybrali si Kanadu. „O těchto zemích jsme neměli dostatek informací, ale viděli jsme dva kanadské přírodní dokumenty, které se nám zalíbily. Začali jsme tak žít v Torontu, kde jsme se měli možnost seznámit se spisovatelem Josefem Škvoreckým i Zdenou Salivarovou. Manžel jim hodně pomáhal v nakladatelství,“ dodává.