Lustry z Eliášky rozzářily císařský palác. Příběh ožil v satirických kolážích TMBK

O stěžejní kapitole v dějinách světla. Do poloviny listopadu běží v Praze výstava 500 světel pro císaře zaměřená na historii a nevídaný úspěch kamenickošenovské továrny na lustry. Nadační fond Eliáška vsadil na konkrétní a zapamatovatelný příběh, který vypráví pomocí satirických koláží Tomáše Břínka známého pod pseudonymem TMBK.

Výstava 500 světel pro císaře ve Votivním sále Uměleckoprůmyslového musea v Praze představuje kamenickošenovskou továrnu na lustry Eliase Palmeho i její význam v dějinách světla. Výstava vznikla pro festival DesignBlok s podtitulem Světlo. Přístupná ale bude až do 17. listopadu, i když už je festival minulostí.

Byť se ve skutečnosti zřejmě nikdy nepotkali, proti sobě v tichém dialogu postavila architektka výstavy Tereza Šváchová císaře Františka Josefa I. a průmyslového továrníka Eliase Palmeho. Dívají se na sebe skrze plachty, které přibližují příběh požáru. Požáru, který 8. prosince 1881 zachvátil vídeňské divadlo Ringtheater.

Dokud dům stojí, je na co navázat, říká architektka křísící továrnu na lustry

Tragédie, při níž přišly o život stovky lidí, přiměla totiž císaře Františka Josefa I., aby okamžitě hledal bezpečnější alternativu k v té době běžně užívanému plynovému osvětlení.

„Právě tehdy projíždějí Vídní tři muži mířící do Budapešti. Edisonův spolupracovník Charles Batchelor, Werner von Siemens a mladý Nikola Tesla. Císařské rozhodnutí jejich cestu nečekaně zastaví. U dvorního dodavatele svítidel Ludwiga Lobmeyra se setkávají nad téměř nemožným úkolem: skrýt elektřinu do křišťálových lustrů,“ poodkrývá architektka Šváchová.

A kdo měl v té době dostatečnou výrobní kapacitu, aby dokázal odbavit náročnou zakázku v krátkém čase? Elias Palme v Kamenickém Šenově.

Nová kapitola dějin světla

„Roku 1883 rozzáří Hofburg (císařský palác ve Vídni, pozn. red.) během velkolepého reprezentativního bálu 500 Edisonových žárovek v jedněch z prvních elektrifikovaných křišťálových lustrů světa. Tragédie, náhodné setkání a vizionářská připravenost severočeské továrny tak napíší novou kapitolu dějin světla,“ zdůrazňuje Šváchová, která stojí za architekturou i texty výstavy.

S celým příběhem přišel její kolega z Nadačního fondu Eliáška Peter Rath, který pochází z rodiny Lobmyer, jež dodávala lustry i další sklo na císařský dvůr.

12 fotografií

„Velká část jejich produkce se ale vyráběla na českém území a lustry a lustrové komponenty právě v Kamenickém Šenově,“ konstatuje Šváchová, která věděla, že návštěvník dá výstavě jen pár okamžiků. A buď ho zaujme, anebo ne.

„Takže jsem příběh potřebovala odvyprávět relativně v rychlosti a ve zkratce,“ nechává nahlédnout do dvouměsíčních příprav. „Kdo jiný takovouhle zábavnou, rychlou a zároveň chytrou zkratku umí? “ ptá se Šváchová, aniž by čekala na odpověď.

Nápady na kresby vznikaly i pod Araratem

Sehnala si telefon na grafika Tomáše Břínka, zavolala mu a do příběhu Eliášky jej zasvětila. Pak už se stačilo jednou sejít osobně a protelefonovat spoustu hodin.

„Ty poslední byly v momentě, kdy jsem spala v C2 kempu (ve výšce kolem 4 200 m. n. m., pozn. red.) pod vrcholem Araratu, a společně s Tomášem jsme vymýšleli témata jednotlivých obrázků,“ vzpomíná cestovatelka s přiznáním, že do tisku pochopitelně všechno poslali až po uzávěrce.

Chátrala a hrozilo jí zřícení. Budova Eliášky má nyní naději na záchranu

„Ale naštěstí všechno klaplo a já Tomášovi za tuhle krásnou spolupráci, kdy sám věnoval Eliášce tolik času, moc děkuju. Povedlo se to. Jsou tam obrázky, které by to rozhodně měly dotáhnout i na triko,“ dodává s tím, že Břínkovy koláže jí pomohly události zasadit do světového kontextu dějin.

Poté, co návštěvník projde jednotlivými kapitolami vyobrazenými na plachtách, zjistí, že na sebe busty Františka Josefa I. a Eliase Palmeho pohlížejí skrze fragment ramene historického lustru vyrobeného pro císaře. A nad nimi se pak vznáší novodobá interpretace ramene z hutně tvarovaného skla.

Příběh Eliášky ale ani po vyklizení výstavních prostor ve Votivním sále neskončí. Kamenickošenovskou továrnu v roce 2025 koupil zmíněný nadační fond, který se začal aktivně zasazovat o její záchranu.

Z chátrající továrny na lustry kulturní centrum. Záchrana Eliášky se rozjíždí

„Jeho cílem není vytvořit pomník zaniklé výroby, ale navázat na princip, který stál u úspěchu Eliase Palmeho: propojení řemesla, umění, technologie a experimentu. Eliáška tak není uzavřenou kapitolou dějin světla. Je místem, kde se její další kapitola právě začíná psát,“ míní Šváchová, Českolipanka ze sklářské rodiny, která zpracovala vizionářský plán na obnovu továrny.

Za uplynulý rok, kdy fond Eliášku vlastní, se podařilo zformovat komunitu, která začala s jejím vzkříšením pomáhat. Povedlo se také uspořádat několik brigád, výstavu, prohlídky, celý areál zaměřit a zdokumentovat, stabilizovat římsy budovy ve směru do ulice a na části slévárny opravit krov.

Práce by měly v brzké době pokračovat položením střešní krytiny; termín však záleží na financích, které se podaří sehnat. „Teď už i sami od sebe očekáváme nějaký posun. A tak konečně začínáme naplno kreslit projekt, který, doufám, v příštím roce zvládneme představit,“ uzavírá Šváchová s ujištěním, že brigády a další akce budou napřesrok pokračovat.