Slýchám, že moje díla hladí na duši, říká autorka. Její obrazy zvou ke zpomalení

Tvorba Lucie Nývltové z Police nad Metují vychází z citlivého vnímání a potřeby vnitřního naslouchání. Její obrazy zvou ke zpomalení. Projekt Jsem světlem má úspěch, obrazy či šperky si už našly cestu k desítkám zákazníků.

Výtvarnice často užívá omšelé či starožitné věci, kterým dává nový význam. K výrobě lustrů slouží třeba nepoužívané skleněné misky. Několik obrazů Lucie Nývltové je nyní k vidění na výstavě Sousedky v polickém Zeleném domečku.

„Pro mě je nejdůležitější tvořit ze sebe, kým jsem, jak cítím a jak vnímám svět. Proto lidé často říkají, že je v mých dílech kus mě. A mají pravdu. Má tvorba je totiž mým odrazem. A stejně přemýšlím i o životě. Věřím, že to nejcennější vzniká, když člověk žije a tvoří ze srdce a nemusí nic předstírat ani dokazovat. Právě tehdy může světu přinést něco jedinečného, a tím ho obohatit,“ říká.

Co byl první impuls k rozhodnutí založit si e-shop s uměním?
Ten moment si vybavuji přesně, protože byl hodně silný. Vracela jsem se autem z Jičína, kde jsem byla na konzultaci u jedné ženy. Procházela jsem tehdy náročnějším životním obdobím a hledala nový směr. Položila mi jednoduché otázky: Co bys chtěla tvořit? Co by tě opravdu naplňovalo a dělalo ti radost? V tu chvíli jsem odpovědi ještě neznala. Nechala jsem je v sobě tiše zrát. A o pár hodin později přišlo vnuknutí: Chci mít svůj e-shop! Svůj kouzelný svět, který žije vlastním životem a je domovem pro všechna má díla. Od té doby se tomu naplno věnuji.

7 fotografií

Co bylo dál?
Malovala jsem obrazy, tvořila světla, šperky... Svou tvorbu jsem však zatím nechávala před světem schovanou. Chtěla jsem ji ukázat, až bude celý obchůdek připraven podle mých představ. Když se mi ho po letech podařilo spustit, byl to opravdu významný okamžik. Teď moje dílka mohou přinášet něco krásného i do života dalších lidí.

Bavilo vás malování a tvorba odmalička?
Ano. Už jako malá jsem si s kamarádkou vytvořila ve starém sklepě vlastní ateliér. Byl kouzelný! Trávily jsme tam každou volnou chvilku, dokonce jsme tam i přespávaly, a to máme obě fobii z pavouků! Někdy jsme nešly spát vůbec a tvořily celou noc. Připravovaly jsme výrobky na vánoční a velikonoční trhy – pro naše rodiny a sousedy. Většinou jsme všechno prodaly a vydělaly si docela dost peněz. Celou základní školu jsem také chodila na výtvarný kroužek. Ale přiznávám, že jako náctiletou mě to někdy víc táhlo za školu do cukrárny na ašanta. Teď už na kurzy nechodím. Na vše si přicházím sama, mnohdy metodou pokus-omyl.

Letní expozici v EPO1 tvoří kinetické sochy, práce tu má i výtvarník Vladimír 518

Co vám tvorba dává a bere?
Pomáhá mi propojovat můj vnitřní svět s tím hmotným. Vždycky jsem měla blízko k tomu jemnému, éterickému, co není vidět očima. Právě skrze tvorbu to mohu přenášet sem – do něčeho skutečného, viditelného, čeho se můžeme dotknout. Za roky, co se věnuji svému obchůdku, stojím určitě pevněji nohama na zemi, přestože hlavu mám pořád v oblacích. A co mi bere? Jako první mě napadl čas. A někdy i energii. Ale vlastně nevím, jestli to tak opravdu vnímám. Není to jen čas, který dávám tvorbě, ale i sama sobě. Právě skrze tvorbu a její sdílení objevuji sama sebe – své schopnosti, ale třeba i strachy a limity. Takže i to, co zdánlivě ztrácím, se mi zase vrací.

Jak vzniká konkrétní dílo, ať už obraz, nebo světlo? Kde berete inspiraci?
Většinou mně přichází určitý pocit nebo esence, co má vzniknout. Spolu s tím se začne objevovat podoba samotného díla. To se pak stává jazykem, kterým vyjadřuji vnitřní prožitek. Sleduji svou prvotní vizi. Samotný proces se pak u obrazů a světel lehce liší.

Při malování se dostávám do rozpoložení, kdy se mysl ztiší a nechávám ruce tančit se štětcem. V tu chvíli se napojuji na světlo uvnitř sebe – do prostoru, kde se cítím tak hezky a kde slyším svou intuici. U světel je to trochu jiné. Tam přichází ke slovu i mé praktické já –přemýšlím nad materiály, technikou a samotným provedením. Ale cit určitě nejde stranou. Třeba když spolu ladím různé tvary a barvy stínítek, dám hlavně na svůj pocit, jak to na mě celé působí.

Máte další umělecké ambice?
Ráda bych spolupracovala s architektem nebo designovým studiem na vytvoření prostoru, kde jsou mé obrazy i světla jeho přirozenou součástí. Představuji si třeba malý hotýlek, kde má každý pokoj vlastní otisk, ale všechny spojuje jedna duše. Místo, kam člověk vstoupí a má pocit, jako by se ocitl ve světě, který k němu promlouvá svou vlastní řečí.

Co vlastně myslíte tím, když řeknete Jsem světlem?
Že ve své nejhlubší podstatě jsme láskou, tou nejčistší esencí ve vesmíru. Světlo pro mě znamená právě tuto čistotu, laskavost a krásu. Věřím, že každý v sobě jiskru světla má, jen u někoho je více schovaná.

Mezi nebem a zemí. Umělci v Trutnově vedou s vědci dialog o fenoménu blesku

Jak jste k takovému přesvědčení dospěla?
Postupnými krůčky, skrze životní zkušenosti a vnitřní prožitky. Nebyl to jeden velký okamžik uvědomění, ale spíš cesta, na které jsem se postupně rozpomínala. Učila jsem se více naslouchat svému srdci a tomu, co cítím. A pokaždé, když jsem se této jiskřičky v sobě dotkla, trochu více zazářila.

Hledáte rovnováhu mezi viditelným světem a světem energií. Smysl vidíte v harmonii obou. Setkáváte se s reakcemi, které váš spirituální svět plný víl, krystalů a vibrací považují za nesmysl?
Ne. Asi si to někteří myslí, ale do očí mi to nikdo neřekl. Myslím si, že se má díla dotýkají i těch, co na tyto věci nevěří. I oni mi často říkají, že je má tvorba hladí na duši, že z ní cítí klid nebo naději. Domnívám se, že to je vlastně ono – to neviditelné, co na člověka působí – a že tyto světy s námi mohou komunikovat právě skrze pocity. Nesnažím se nikoho přesvědčovat. Svou tvorbou jen sdílím to, co cítím, a nechávám druhým prostor vnímat ji po svém. Věřím, že si každé mé dílo najde cestu přesně k tomu, ke komu má.

Lucie Nývltová z Police nad Metují je autorkou vlastního uměleckého projektu Jsem světlem.

Na svém webu píšete, že zpočátku jste měla pocit marnosti a nevěděla, kam se život ubírá. Jak vás tvorba změnila?
Dává mému životu hlubší smysl. A právě v těžkých chvílích, kdy člověk neví kudy kam, to platí dvojnásob. Neznamená to, že dokáže vyřešit všechno nebo že díky ní těžkosti zmizí. Ale pomáhá mi znovu se spojit s tou částí sebe, která je pod tím vším stále lehká, svobodná a která pořád věří. Někdy mívám pocit, že má tvorba odráží svět ne takový, jaký právě je, ale jaký by mohl být.

Místo vašeho pojetí „světla“ bych si mohl užít slovo „bůh“. Je to správná úvaha?
Ano, přesně tak. Těch slov může být více – zdroj, vyšší inteligence, vědomí, láska. Moje cesta není spojená s žádným náboženstvím. Věřím především v lásku – energii, ze které všechno vychází a která vše propojuje. Vnímám ji v květině, zvířeti i kameni a učím se ji nacházet i tam, kde ji někdy není tak snadné vidět. Protože i stín má v našem životě své místo. Díky němu můžeme světlo poznat a rozhodnout se pro něj.

Na má díla lépe reagují nevěřící, říká výtvarník o své sakrální tvorbě

Vaše dílo často doplňuje širší komentář. Je pro vás důležité, aby každý věděl, jak a proč vzniklo?
Pro mě texty nejsou jen doplňkem díla. Spíše jsou jeho psaným poselstvím. Společně tvoří jeden celek. Nepíšu je tedy jen proto, aby se lidé dozvěděli víc, ale pro dílo samotné. Většinou ke mně slova přicházejí přímo během tvorby nebo i později, když se na dílo více naladím. Mám pocit, že texty ho dotvářejí a dávají mu ještě hlubší rozměr.

Máte umělecké nebo duchovní vzory?
Dříve jsem je možná hledala více venku. Dnes se spíš navracím k sobě. Být „jen Lucie“ mi teď dává největší smysl.