RECENZE: Romance vděčí hercům, hrátky s hodinářovým časem potřebují rozjezd

Nad celou 141. sezonou hradeckého Klicperova divadla se jako Kristus nad Riem tyčí strhující Rostandův a Lančaričův rapující Cyrano, aniž by v hip hopu ztratil cit a étos. Obstojí i poslední z letos uvedených kusů – rakouská komorní romance Každou první středu a potrhlá sci-fi lovestory z 90. let Tomáše Dianišky Láska na první pohřeb.

Bilance pozoruhodné (a velice neoblastní) dramaturgie Klicperova divadla v končící sezoně je více než úctyhodná: vznikl autorský Kabaret Königgrätz, ambiciózní adaptace klasického Portrétu dámy v režii Daniely Špinar, obnovená premiéra Erbenovy a Brožkovy Kytice i výpravný remake Vorlíčkovy a Macourkovy Arabely coby rodinné podívané.

Dvě herecké osobnosti

Jsou divadelní texty, v nichž velcí herci ještě vyrostou, a jsou scénáře, řekněme, slušné, leč průměrné, jež však dobří herci rozsvítí tak, že publikum ochotně odpustí klišé i až seriálovou doslovnost.

To je případ inscenace hry rakouského dramatika Stefana Vögela Každou první středu pracující se známým motivem z evergreenu Každý rok ve stejnou dobu z roku 1975. Tam se však okolo páru měnila Amerika, tady jde spíše o vztah obou protagonistů.

Stárnoucí prodejce výsuvných žebříků si přes inzerát sežene studentku, hlavně „ne žádnou profesionálku“ a nabídne jí 500 eur za čas i noc. V časech psychicky vykloubených hrdinů jde o úlevné setkání naprosto běžných současných citlivých povah s chutí žít a milovat. Ona vysokoškolačka s právem mládí být nezlomnou idealistkou, on typický zabezpečený Západoevropan střední třídy uvízlý v okoralém manželství.

Chytře napsanou srážku pohlaví, věků, zkušeností i otevřených a skrývaných emocí postavil umělecký šéf hradecké činohry Pavel Khek na nenápadné režii, připomínající až rozhlasové inscenace Pavla Krejčího.

Karty odkrývá s rafinovaností Paula Newmana v Podrazu, na scéně mu vystačí neměnný slušný hotelový pokoj s náznakem chodby a koupelny. Hlavně režie dbalá textu umetá cestu oběma více než výtečným hercům, kteří si pobyt na pár metrech čtverečních spolu užívají.

Jiří Zapletal (hned po Cyranovi) dal svému Johannesovi posmutnělý sarkasmus, ale jak může, neodpustí si nakažlivý klukovský humor, v hořčejších situacích až úlevný. Rovnocennou spoluhráčkou mu je všestranná Martina Czyžová v roli Emmy, proměnlivé, půvabné, drzé i zklamané, odkrývající pravé city pozvolna jen v pohledech i drobných gestech.

Dvě herecké osobnosti i v intimitě uvěřitelné s nadhledem zdolávají místy nastražené banální fráze a povyšují rakouskou hru na nesmírně příjemný divácký zážitek. Každou první středu může být i ruka podaná konzervativnějšímu publiku, kdyby mělo pocit, že činohra občas zdivočí. Ale na to je už zdejší divák, troufám si tvrdit, zvyklý.

11 fotografií

Návrat do budoucnosti po Československu

Příjemné zdivočení i Zapletala s Czyžovou v mnoha menších rolích skýtá i poslední premiéra 141. sezony Láska na první pohřeb, autorský počin dramatika a režiséra Tomáše Dianišky.

Originální inscenátor, jenž v Klicperově činohře debutoval protektorátním Tělem tajné agentky, zůstává svému rukopisu věrný, až marnotratně vrší rychlé klipovité střihy a popkulturní odkazy, zůstává však precizní v situacích i v obdivuhodném načasování gagů. Tady je přesnost důležitá až běda, neboť jde o návraty v čase, bez triků, jen s divadelní fantazií a hereckým řemeslem.

Romance odkazující na 90. léta jak v nadsazených kostýmech scénografky Lenky Hollé, tak v narážkách protagonistů (Nagano, Kolotoč, kuponová privatizace), je s Hradcem spjatá hlavně ve finále, což se nesluší prozrazovat, zpočátku se zdá být univerzální, stačilo by vyměnit Kukleny za Strašnice nebo letní kino Širák za plzeňský Lochotín.

Ať už si v tom publikum najde pomrkávání z filmové klasiky Návrat do budoucnosti, jež je patrně nejsilnější inspirací, nebo britské komedie Lásky čas, není to až tak důležité. Romantická komedie s lehce přepálenou nadsázkou stojí na hodinkách odcizených z rakve někdejšího velitele okupačních vojsk, které umějí vracet čas. A nejen o pár sekund.

Hrdinou je jejich opravář, nesmělý hodinář Bedřich v podání výtečného Petra Kulta, jenž se zamiluje do tanečnice Evy, v níž Maria Leherová zúročuje nejen herecké a pohybové nadání. Přes stylizovaný sex appeal a přímočarou odrzlost dává tušit citlivé nočňátko z erotického klubu, tedy dívku s dobrým srdcem a motivací.

Kultův plachý milovník v příšerném triku, jenž sklízí v okolí až nevěrohodné pohrdání, roste jako typický outsider žánru každou situací, žánru je podřízena i motivace hlavních postav, avšak dramaturgicky rozkolísaná a místy na sílu tlačená do bizáru.

Pokud se na to divák neupne, může se dobře bavit přesně konturovanými výstupy ostatních v mnoha rolích, ať už jde kromě zmíněných z Každé první středy o Josefa Čepelku, Kamilu Sedlárovou, Vojtěcha Říhu, či Milanu Gorskou. Pro ilustraci namátkový výčet postav: Konan, Skořápkář, Dáša, Sestřička, Xena, Julie, Vekslák, Rus, Konfereciérka, Hlídač, Václav Havel...

Součástí účelné temné scény, v níž si Lenka Hollá vystačí s málem, aby vynikly skutečná rakev, discokoule, telefonní budka, plot či kolečkové křeslo, je živá kapela, trio zkušených muzikantů doprovází songy Ivana Achera, v nichž každý z herců má sólo.

Současný – místy zaměnitelný – hyperpop, s výjimkou semaforské klasiky Vynálezce korzetu, však spíše zdržuje, na premiéře navíc nebylo příliš rozumět textům, zatím nejlépe dopadly popový cajdák v podání Martiny Czyžové, Kultův agrometal a finálově rozkřepčené Žůžo – dobrodrůžo.

Koho devadesátková Láska na první pohřeb uvede v první lehce vleklé půlce do rozpaků, jistě ho s inscenací i s tvůrcem usmíří ta druhá, skutečně rozpoutaná a výsostně hradecká. A hlavně při všech filmových inspiracích ryze divadelní.