Rád hraju podle citu. Hudba má jít ze srdce, říká šéf hradecké cimbálky

Hradecká cimbálová muzika letos oslavila 70 let. K jubileu si nadělí generální opravu cimbálu, který je po desetiletích na pódiu téměř na odpis. Cimbalista a vedoucí muziky Pavel Maťátko v rozhovoru přiznává, že občas až s prvními tóny houslí pozná, která skladba se bude hrát. Nástroj z 80. let však musí před každým vystoupením znovu naladit, protože je popraskaný a rozlaďuje se.

Podle Maťátka není cimbálovka doménou starších posluchačů. O tuto hudbu stojí i mladí, a dokonce se objevují i malí hráči. Hru na deskový strunný nástroj, jenž je u nás symbolem hlavně moravského a slovenského folkloru, Maťátko od letoška vyučuje na základní umělecké škole Střezina v Hradci Králové.

Cimbál na zušce v Hradci, to je celkem neobvyklé...
My jsme to zvažovali už dlouho, ještě za bývalého ředitele Karla Šusta. Loni se výuku otevřít povedlo a přihlásilo se dost dětí. Zatím máme cimbál půjčený, protože ten pro školu je ještě ve výrobě. Děti se učí na malý přenosný a ve čtvrtém nebo pátém ročníku budou přecházet na klasický velký. Máme za sebou první rok. Začali jsme individuální výukou a během školního roku vznikla pod Střezinou i cimbálová muzika Kontryhel. Sešla se tam úžasná parta děcek, která mi udělala obrovskou radost. Podle mě zahrála famózně a vytvořila nádhernou partu. Jsem z toho nadšený.

9 fotografií

Jak se to stalo, že se v Hradci Králové, ve východních Čechách, kde o cimbál člověk nezakopne, zrodila před 70 lety cimbálová muzika?
V té době jsem ještě nežil… (smích). Založil ji Eda Novotný, který se sem přiženil z Kopřivnice, kde na vysoké škole báňské hrál v cimbálce s Jankem Rokytou, který pak založil Cimbálovou muziku Technik. Protože se Edovi stýskalo po lidové hudbě, posbíral muzikanty v ZVU, kde byl tehdy nějaký sbor a dechovka, naučil je tahat smyčcem a založil Hradeckou cimbálovou muziku.

Od té doby prošlo cimbálovkou několik generací. Jsou to lidé, kteří se věnují folkloru od mala?
Vlastně ano, všichni jsme prošli nějakými dětskými soubory.

Jak cimbálovka zapadá do regionu východních Čech?
Nezapadá. Byl to opravdu stesk Edy po Moravě, kterou si přinesl sem. Udělal si radost, i když asi tři roky nato se odstěhoval zase zpátky. Ale cimbálovka už jela dál, protože v ní byli nadšenci, z nichž se stala úžasná parta. V té době to samozřejmě bylo jiné než dnes. Jezdili spolu na dovolené, trávili spolu veškerý volný čas. A bavilo je bavit lidi hudbou.

Hradecká cimbálová muzika s primášem Josefem Pavlíkem

Nadšenci jsou to i dnes, ne?
Jistě, ono to dělat jinak ani nejde. Dnes je to v něčem složitější, ale nadšenci jsou v každé době a je jedno, kdo vládne.

Je i dnes cimbál v Čechách zjevením?
Jak pro koho. Někdy posluchači reagují, že to ještě nikdy neviděli, ale většinou ho znají. Když byl na Střezině den otevřených dveří a chodily malé děti, nikdo z nich cimbál neznal. Ale třeba v Pardubicích používají ve folkloru malý přenosný cimbálek, mám pocit, že ho mají i někde na Nymbursku. Není to klasický velký, na který se hraje v moravské a slovenské muzice.

Své publikum si cimbálovka jistě najde, Morava přitahuje hodně Čechů.
Přijde mi, že někdy je to i zvědavost. Zažili jsme diváky, kteří za námi po koncertě přišli a říkali, že si mysleli, že cimbálovka bude nějaká dechovka a že netušili, že naživo je to úžasné. Říkám jim, že naživo je to vždycky úžasné. Člověk něco slyší v rádiu, něco vidí v televizi, ale živá hudba je úplně něco jiného – je to originál, protože to vzniká přímo na place.

Hudba mi vždy pomohla hodit těžkosti za hlavu, říká oceněný Jiří Hasal

Vy jste teď ale cimbálovka bez cimbálu...
Jak se to vezme. Cimbál stále máme, ale je už hodně nemocný. Vnitřek je hodně popraskaný a jakýkoliv převoz je problém. Mám ho postavený doma, a když jsem na něj jednou zahrál, budu ho muset znovu přeladit. Když jsem posílal fotky opraváři, řekl mi, že je to už hodně za hranou.

To je původní nástroj z 50. let?
Ne, náš cimbál je asi z 80. roku, ale i tak něco pamatuje a má za sebou neduhy. Prošel už několika opravami. Tím, že ho převážíme, dostává zabrat. Když se sundá korpus, celé tělo cimbálu je popraskané. Opravář mi říkal, že už se to neopravuje, navíc to už jednou lepené bylo. Nabídl nám nový cimbál nebo variantu, že udělá vnitřek celý znovu.

Co to obnáší?
Pohledově to bude náš starý cimbál, který lidé znají, ale uvnitř bude nový. Divák nic nepozná. Taková oprava přijde na 100 tisíc korun. Vždycky říkám, že hudba je moc drahý koníček. Nástroje něco stojí, údržba také a u cimbálu je to dlouho nic a pak oprava, kdy létají desetitisíce.

Na opravu jste na jaře vypsali veřejnou sbírku, jak dopadla?
Vybralo se 80 tisíc, což je krásné. Samozřejmě máme i něco našetřeno, takže už to dáme do kupy. Ale jsme strašně vděční, že se lidé připojili a pomohli nám cimbál zachránit.

Vy jste už hráli i bez cimbálu…
Na divadelním festivalu jsme se sešli, den předem jsme se domluvili, že si zahrajeme. Asi hodinku a půl jsme hráli na ulici a bylo to fajn. Na lidové muzice je skvělé, že se dá dělat kdekoliv a klidně i bez cimbálu. Ale něco tam chybělo (smích).

Hradecká cimbálová muzika v roce 1997, zcela vpravo současný vedoucí Pavel Maťátko

K opravě dojde až za rok, jak budete do té doby hrát?
Ono to naladění chvilku drží, někdy týden, jindy měsíc. Teď ale musím sednout k ladění před každým hraním. Má na to vliv vlhkost, teplota a samozřejmě otřesy při převozu.

Má cimbálovka i v dnešní době dost posluchačů?
Překvapivě je jich hodně i mezi mladými. Naši mladí se nám starají o sociální sítě, takže fanoušků nemáme úplně málo. Když jsme měli výroční koncert, až na pár míst bylo plno. To je úžasné.

Morava má cimbál, my máme dechovku, říká kapelnice z Podkrkonoší

Co hrajete za muziku?
Nejsme zaměření na žádný konkrétní region, takže hrajeme, co nás baví – tu ze Slovácka, tu z Valašska nebo něco maďarského. Když nás kontráš Tomáš Fiedler uvádí, říká, že hrajeme písničky od Aše po Sofii. Pokud to není oficiální koncert, jako třeba náš výroční, který jsme měli opravdu secvičený, řekneme si třeba až na místě, co dáme za kus. Někdy Tomáš zavelí, že dáme tuhle písničku, a neřekne ani tóninu. Když nás chce překvapit, prostě začne hrát a my se musíme chytit. Je to vlastně jedna velká improvizace.

Na výročním koncertě jsme si třeba řekli, že nebudeme hrát z not. Všechny tóny šly tak, jak jsme je cítili, přímo od nás. To mě na tom hrozně bavilo. Cítím, že tak by lidová hudba měla fungovat. Můžeme mít x souborů, x muzik, může se říkat, že tenhle region musí znít takhle, ale já nechci vidět 10 muzik, které mi to zahrají přesně takhle. Chci vidět 10 muzik, které zahrají jednu písničku, ale každá jinak.