Staré písně nosíme s sebou jako pingl na zádech, říká potomek Čechů z Banátu

Jaroslav Bodnar žije ve městě Bela Crkva v srbské části někdejší rakousko-uherské správní oblasti Banát. Je potomek Čechů, kteří před 200 lety vyrazili z rodné vlasti na jih za lepším živobytím. Česká komunita v Banátu dodnes udržela český jazyk jako rodnou řeč, nezapomněla staré české lidové písně či zvyky. Tradice předků drží i dál. Bodnar tráví léto v Jihlavě.

„Hrajeme a zpíváme staré písně, které už Češi v České republice možná zapomněli. Ale my je uchovali, nezměnili. Protože jsme dlouho neměli kontakt s jinou hudbou, tak jsme hráli a stále hrajeme, co jsme převzali od předků, písně staré dvě století. Nosíme je s sebou jako své staré věci, jako pingl na zádech,“ říká Bodnar, který pravidelně přijíždí do Česka a část letošního léta tráví u přátel v Jihlavě.

Popište kraj, kde v Srbsku žije česká komunita.
To je oblast Banátu, jehož větší část je v Rumunsku a menší část v Srbsku. Tam je severní díl země – Vojvodina, kde žije asi dvacet národnostních menšin a mezi tím je i ta česká. Nejvíce je zastoupena právě v Banátu. Naši předci se tam přestěhovali před 200 lety. Pocházeli z jakési české obce Habry či snad Habří. Město Habry je i na Vysočině, celkem je v Česku ale obcí s podobným názvem několik a my zatím nemáme jistotu, které Habry to tedy byly.

Naši předci chtěli někde začít nový život, tak pluli od Vídně po Dunaji na lodích. Jenže nedostali půdu někde u Dunaje, ale v horách. Nebylo tam snadné žít, takže tam zůstali jen někteří a někteří se přestěhovali do údolních oblastí a zůstali tam. Největší česká komunita v Srbsku je v oblasti Bílé Cerkvi, Vršacu. Jedna vesnice u nás se jmenuje České Selo, ta je malá, jiná je Kruščica, tam žije mnoho Čechů. Bohudík se nám tam podařilo udržet češtinu po celých dvě stě let.

Vy jste se češtinu nemusel učit?
Já jsem narozený ve smíšeném manželství. Matka je Srbka a otec Čech. U nás se doma česky nemluvilo, jen když přijeli hosté. Já jsem to poslouchal, ale moc česky nemluvil. Moje manželka žila v české rodině, kde mluvili česky otec, matka, babička, všichni. Ona naopak vůbec neuměla srbsky, když šla do školy. Tak se jí děti kvůli tomu smály. Její učitelka byla Češka a řekla jejím rodičům: musíte jí pomáhat, srbštinu ji naučit. Tak se naučila srbsky, když jí bylo sedm let.

Já se učil postupně. Máme v Bílé Cerkvi Český dům a tam jsme se každý den setkávali, hráli na nástroje i stolní tenis, potkávali se, poslouchali hudbu. Tak jsem se pomalu naučil česky. Byl jsem i na kurzu v České republice. Jsem celoživotní muzikant, a protože se českou menšinou zabývám, tak jsem byl první zaměstnanec lokálního rozhlasu v Bílé Cerkvi v jižním Banátu. Bojoval jsem za české vysílání a od roku 1997 jsme tam jednou týdně začali vysílat hodinové české vysílání. Práci jsme dělali zdarma.

Většina krajanů v Banátu se živí zemědělstvím.

Když začalo vysílání, měli jste už jako menšina kontakty s tehdejším Československem?
Neměli jsme tehdy moc dobré spojení s Českou republikou. Tady u vás byla sametová revoluce v roce 1989, ale u nás pak začala válka a další problémy, inflace, všechno se na deset let zastavilo. V roce 2001 k nám přijel mladý český učitel s dobrými nápady, tak jsme se potkali a vymýšleli, co dělat pro českou komunitu, abychom mohli otevřít české každodenní vysílání. To hodně pomohlo české menšině, aby se rozvíjela. Pak jsme se kontaktovali s ambasádou České republiky, a pro českou menšinu tím začal nový život.

Kolik příslušníků má česká menšina v Banátu?
Hlásí se k nám asi dva tisíce lidí. Bývalo to výrazně víc. Při pohledu na starý telefonní seznam bylo vidět, kolik lidí tam mělo česká jména. Ale to je vývoj, asimilace, proti tomu se nedá nic dělat. Dívky se vdávají, mladí odchází do škol. Od roku 1974 jsme neměli žádnou českou školu, předtím jich tam bylo několik.

Před sedmnácti lety se nám podařilo udržet Národní radu české národnostní menšiny. Srbský stát se rozhodl, že bude pomáhat menšinám a každá menšina může mít svou národní radu, která se stará o jazyk, kulturu, informace a školství. Uspěli jsme s tím, že se znovu podařilo vrátit český jazyk do škol. Moje dcera je učitelka českého jazyka.

Je dost takových učitelů?
Máme české učitele, kteří k nám přicházejí. Posílá je sem české ministerstvo školství, ale nemohou pracovat ve škole, protože k tomu podle zákona potřebují projít naší pedagogickou fakultou. Ale i tak hodně pomáhají, velmi dobře spolupracujeme. Takhle žijeme. V Srbsku mají menšiny rovnoprávnost s ostatními národnostmi. Některé země vůbec nepřiznávají práva národnostním menšinám – třeba Španělsko, Řecko, Francie. Protože mají s menšinami problém.

Vaši předci byli zemědělci?
Ano, ale někteří byli i řemeslníci, například můj prapradědeček byl mistr švec, dělal boty. Začátky byly asi těžké, ale pak se stali oblíbenými, lidé poznali, že jsou pracovití. Žili dobře, jejich práce byla ceněna, nebyly s nimi problémy.

30 fotografií

Soužití tedy fungovalo dobře?
Fungovalo a funguje dobře. Mám kamaráda, inspektora u policie. Jen na vysvětlení – nám tam říkají Pémci – jako Bohémci. A on říkal: Vy Pémci, vy jste dobrý, moc Pémců znám a žádné problémy neměli. Nikdo z Pémců není loupežník. A ptal se mě: Pijete rád alkohol? Já říkám – jo. On se zasmál – to je problém: všichni Pémci mají rádi alkohol. Tak to je. A když byl nějaký problém, co udělal Čech, tak musel být opilý. To je prostě fakt. (smích) Češi jsou takoví: rádi se sejdou, něco slaví, popijí, zajdou si do kavárny.

Na Vysočině jste nyní u přátel?
Ano, jsem rád, že mohu tento kraj poznat. Vím, že tady máte tři památky UNESCO. Musel jsem je vidět a natočit. Pracuju totiž i jako nezávislý producent, kdy pro srbskou státní televizí dělám vždy jednou měsíčně pravidelná vysílání České perličky. Každý čtvrtek odpoledne také vysílá veřejnoprávní stanice v Novém Sadu náš pořad České slovo, měli jsme jich už 350.

Češi ze Srbska přicházejí a ptají se po českých krajanech a turistických cílech. Nejvíce cestují do Rumunska, kde je krásná příroda, hory. Tam žijí Češi, ale poměrně osaměle. Díky tomu ještě více než my udrželi českou kulturu a tradice. Češi z Banátu moc povědomí zatím o České republice nemají. V sousedství našeho malého studia v Bele Cerkvi provozuji také české infocentrum, kam každý může přijít a dostane základní informace, kde žijí Češi, kde se tam mohou ubytovat, dát si naše domácí jídlo. Máme prospekty pro všechny kraje v Česku. A už hodně lidí do České republiky přijelo na základě tipů od nás.

Festival Banát chce zachránit mizející české vesnice. Přijede Dusilová i Rest

Čím vás zaujala Vysočina?
Je to zajímavý, nádherný kraj, líbí se mi, jak je různorodý, má doliny i kopce. Je mi líto, co se tady stalo s lesy. Něco jsem slyšel. Jak to bylo?

To byl brouk kůrovec, který se přemnožil a sežral smrky...
Aha, ano. Procestoval jsem okolí, mám tady třeba kamaráda, který je muzikant jako já, a ten mi tady dělá průvodce. Moc se mi líbí místa, kde jsme byli, cestujeme s manželkou. Jsme ubytovaní v Jihlavě na dva týdny poblíž nádraží, můžeme snadno na výlety, kam nás napadne. Byli jsme na zahajovacím koncertu Prázdnin v Telči, v Třebíči, Slavonicích, Znojmě... K nám třeba přijeli Brontosauři z Čech, kteří pomáhají přírodě, přijel celý autobus. Rádi hosty přivítáme. Srbsko je zajímavé a Bílá Cerkva – náš kraj – má sedm jezer a tři řeky. Máme les i prales – starý les, který jsem jinde neviděl. Přijeďte se podívat, rádi vás uvítáme.

K banátským tradicím patří i sváteční kroje.

Jaký druh hudby hrajete jako hudebník?
U nás je to rčení: co Čech, to muzikant. (smích) Takže my všichni jsme v dětství – já, mí bratři i má manželka – dostali nějaký hudební nástroj, abychom se učili hrát. Já jsem zůstal muzice věrný celý život. Hraju českou hudbu, kterou už hraje málokdo, takže hraju na oslavách, svatbách, setkáních v Českém domě, na tanečních zábavách. Jsou to staré písně, které už Češi v České republice možná zapomněli. My je uchovali, nezměnili, protože jsme neměli kontakt s jinou hudbou. Co jsme znali od předků, to stále hrajeme. To jsou písně staré dvě století. Nosíme je s sebou jako své staré věci, jako pingl.

A pořádáme taky pinglbál. Tam každý přinese něco z domova: ženy upečou koláče, připraví maso, přinese se víno, setkáme se, včetně mládeže. Hraje muzika, celou noc se tancuje. To se dělá v zimě, před masopustem, v lednu a v únoru, když není tolik práce. Pak se hrají různé hry.

Jaké hry to jsou?
Třeba se vybere nejmladší a nejstarší účastník a pak čtou na střídačku vzkazy na kartičkách, které jsou připravené předem. Všichni rozumí obsahu, ale nikdo neví, kdo kterou napsal. Za ty kartičky se platí a z výdělku se pak něco zaplatí. Já hraju lidovou i rockovou hudbu. V Srbsku je ale těžké být muzikant, protože jsme byli součástí Jugoslávie a tam byla Makedonie, Černá Hora, Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina. Kolem Maďaři, Rumuni, Bulhaři, Řeci. To musíte všechno vstřebat, všechno hrát. Třeba i tu řeckou muziku.

V Banátu se zastavil čas v roce 1970. Jedeme jako na tábor, líčí Stypka

Čeští muzikanti také pravidelně do srbského Banátu přijíždějí...
Letos tam byly tři české kapely: Rendez-fou, Mrakoplaš a Kolegium. Moc zajímavé. Vystupovali na několika místech. Ve Vršacu, to je větší město, kde je hodně Čechů, byl velký folklorní festival. Češi jsou tam populární. Byl tam také festival Banátská noc, kterou organizovalo České sdružení. Já jsem tam také hrál. Pak jsme byli na třídenním festivalu Krása různorodosti (Lepota različitosti) v Krušici. Nakonec jsme hráli v Českém Selu – to je maličká vesnice, má jen tři ulice – a oni nevěřili, kolik přišlo lidí – v neděli odpoledne! To je nejhorší čas na kulturní vystoupení. Byli jsme rádi, že z Vysočiny a České republiky přijelo tolik muzikantů.

Všude s sebou berete miniaturní kameru a natáčíte...
Ano, ještě mám brzy na důchod. Ale já do důchodu vůbec nepůjdu. Nemůžu odejít chytat ryby. Nemůžu tam sedět několik hodin a nic nedělat. Ale mí kamarádi chodí na ryby. Párkrát jsem s nimi šel. Jeli jsme po Dunaji v malém člunu. Tam u nás se Dunaj rozlévá a je hodně široký. Tak jsem s nimi seděl hodinu, dvě hodiny ve člunu. Já jsem to nemohl vydržet. Prý – berou ryby! No a co! To už bych radši třeba něco pracoval na počítači, než chytal ryby!