Odmítnout panenku nedokážu, směje se sběratelka hraček. Doma jich má tisíce

Třiaosmdesátiletá Marie Roháčková z Bobrové na Žďársku by si mohla užívat klidný důchod. To má ostatně už řadu let v plánu, záměr se jí však zatím nedaří. Známé sběratelce panenek totiž lidé stále posílají nové kousky. A v tomto případě žena neumí říct „ne“. Panny tak dál opravuje, myje, češe i šatí.

V současné době čítá sbírka Marie Roháčkové zhruba 3100 exemplářů, rozličných velikostí a vzhledu, pocházejících z celého světa a vyrobených z různých materiálů. Nechybí například kousky látkové, porcelánové, sádrové či plastové. A všechny mají i ručně pečlivě vytvořené oblečky, za jejichž výrobou stojí zpravidla právě sama sběratelka.

„Mě vám to vždycky hrozně bavilo. Pracovala jsem třeba na zahradě a něco kolem panenek mě napadlo. Tak jsem zahodila motyku a hned běžela domů k šicímu stroji. Manžel z toho šílel, že si jako dospělá ženská furt hraji s panenkami,“ vzpomíná se smíchem vitální seniorka.

13 fotografií

Tato vášeň se u ní probudila kolem roku 2010. Tehdy její syn koupil chátrající budovu někdejší bobrovské školy, opravil ji a plánoval využít pro konání kurzů pro maminky na mateřské dovolené s dětmi. „Pověřil mě tehdy, ať seženu nějaké panenky a pár hraček, aby si tam bylo s čím hrát. Takže jsem začala probírat věci po svých dětech, něco mi dodali sousedé a známí, a tím se celý kolotoč spustil,“ vzpomíná Roháčková.

Panny se postupně kupily a novopečená sběratelka je obratem myla, opravovala a šatila. Dávala jim nový život, kterým se pak mohli kochat i návštěvníci muzea, jež v budově bývalé školy posléze vzniklo. „Žádnou panenku jsem nikdy neodmítla. To by přece nešlo, vždyť šlo často o kousky zachráněné před vyhozením,“ krčí rameny Roháčková.

Už je „jen“ pět stovek exponátů

Ta však musela nedávno sbírku kvůli přetlaku exemplářů trochu „provětrat“, respektive svěřit reorganizaci své dceři Ivaně Řezníčkové, která má teď provoz muzea na starosti.

„Už tady toho bylo prostě moc, nevypadalo to dobře, všechno bylo zarovnané. Však se tady taky tísnilo kolem třinácti set panen! Už to chtělo čerstvý závan a změnu,“ přiznává zakladatelka muzea s tím, že v budově u kostela navíc zdaleka nebyly všechny její „úlovky“ – dalších osmnáct set kousků měla uskladněno doma. Tam hračky ostatně stále obývají v podstatě celou jednu místnost.

Nově tak návštěvníci v muzeu uvidí jen zlomek sbírky – do pěti set exponátů. „Jejich velká část je navíc letos tematicky zaměřena na panenky československé výroby. A na příští rok vymyslíme zase něco dalšího,“ plánuje Řezníčková. Představeny jsou teď třeba kousky vyrobené ve firmě Gumotex Břeclav.

Ústřední motiv celé letošní expozice zaujme hned po vstupu do první místnosti. Jak vznikl? „To jsem sem jednou přišla a u dveří byl plný pytel s gumovými pannami, všechny stejné. Tak jsem je vysypala a říkám: Holky, já vás prostě vidím na spartakiádě,“ líčí sběratelka, která se tehdy okamžitě vrhla do příprav.

Sehnala si knížky, studovala, a podle toho postavičkám našila odpovídající úbory. Panny jsou také naaranžované ve stylových cvičebních pozicích. „Sama jsem na spartakiády jezdila, a byl to pro mě fakt zážitek. Však mám ještě své oblečení takzvané rozsévačky schované,“ říká pamětnice, zatímco vytahuje památeční sukni a šátek, jímž tehdy na cvičení bobrovské ženy mávaly.

Kromě ukázky hraček československé produkce však najdou návštěvníci v muzeu samozřejmě i průřez celou sbírkou. Nechybí „krojačky“ v unikátních krojích nebo panenky oděné ve stylu známých pohádek – od Popelky přes Krakonoše až po ovčí babičku, včelku Máju s Vilíkem nebo Macha a Šebestovou.

Po kamarádce zbyla jen panenka

K řadě panenek se také vážou pohnuté příběhy, jež má stále Marie Roháčková nejen v paměti, ale i v srdci. S mnoha lidmi, kteří jí nové kousky do její sbírky zasílali, totiž dál pokračovala v písemném kontaktu.

„Tuhle mi třeba poslala paní i se sepsaným příběhem, jak k panence přišla,“ ukazuje na velkou vystavenou pannu, pocházející zhruba ze 30. let minulého století, sběratelka. Její původní majitelka Květa Němečková bydlela za války – jako pětiletá – s rodiči v Praze. Jejich sousedy vedle v domě byli Němci, již měli holčičku stejně starou jako ona. Hrávaly si spolu na dvorku.

Nejsem sběratelka, spíše záchranářka, říká provozovatelka Muzea panenek

„Těsně před koncem války přišla na dvorek místo holčičky její maminka a přinesla mi její panenku, která se mi u ní vždycky moc líbila a kterou mi půjčovala. Dala mi ji a odešla. Druhý den byl jejich dům prázdný. Začalo pražské povstání,“ cituje z dopisu pražské dárkyně Roháčková.

Dívenku prý už žena nikdy neviděla, hračku ale měla ráda a opatrovala ji do svých 79 let. „Nechci, aby skončila někde v odpadcích, když má takovou pohnutou minulost, proto jsem se rozhodla ji věnovat Muzeu panenek paní Roháčkové,“ končí dopis.

Panna s vlasy vlastní maminky

Dojemný příběh se váže i k další panně, která nese stopy domácích úprav. „Rodiče měli dvě dcery, které dostaly na Vánoce jednu panenku. Jenže se o ni tak bily, až jí rozbily hlavičku. Mamince se naštěstí povedlo sehnat náhradní, byť z jiného materiálu než sádrové ruce,“ popisuje Roháčková. Byla ale bez vlasů. S tím si však matka, kadeřnice, poradila.

„Ostříhala si své vlasy, a ty dostala právě panenka. Dcery ji potom celý život s láskou opatrovaly – když hladily vlasy panenky, hladily tak vlastně i vlasy své maminky. Když pak cítily, že je čas se s ní rozloučit, věnovaly mi pannu sem, aby zůstala zachovaná,“ vylíčila sběratelka.

V Bobrové je k vidění téměř tisícovka panenek. Lidé jich posílají pytle

Smutné okolnosti se pak vážou k vystavené krabici se dvěma panenkami, jež doputovaly do Bobrové z Plzně. „Pocházejí od rodiny, kde byl tatínek inženýrem a jezdil po celém světě. Jak dlouho nebýval doma, vozil dětem z ciziny dárky. Dovezl jim i tyhle dvě panenky. Byly ale poslední, co od něj dostaly – následně totiž zahynul při autonehodě,“ říká smutně Roháčková.

Některé exponáty, jež bobrovská zachránkyně vrací „do života“, jsou přitom velmi cenné. Jako třeba panenka, která byla odložená na popelnici v Brně. Hračka rakouské výroby, zhruba ze 30. let minulého století, má dokonce pohyblivý jazyk a zápěstí.

Chtěla by pravý důchod, ale nedá jí to

Exemplářů z ciziny obsahuje sbírka Marie Roháčkové mnohem víc. Nechybějí kusy z Japonska, Ruska, Ekvádoru, Thajska či Finska. Kromě panenek ji navíc tvoří i plyšové hračky, klauni, kočárky, nejrůznější figurky, oblečky, knihy a mnoho dalšího „příslušenství“.

Nové věci do muzea posílají Marii Roháčkové lidé z celé republiky. A tak nové přírůstky do sbírky přibývají, byť už je žena nemá kam dávat. „Volá mi třeba pán, že má pro mě panenky. Tak jsme se domluvili, o množství se nebavili. A on mi jich dovezl 60,“ líčí sběratelka. Díky tomu má seniorka neustále co dělat.

„Přitom já už bych tak chtěla mít ten pravý důchod! Třeba se koukat na seriály, na nějaký hezký chlapy. Jenže když tady ty panny mám, nedá mi to,“ konstatuje se smíchem Roháčková.