Mistr Evropy v basketbalu na vozíku rehabilituje i jízdou na čtyřkolce

Po těžké nehodě na motorce skončil Pavel Grmela na vozíku a musel se naučit takřka vše od začátku. Teď se živí jako finanční poradce a sbírá úspěchy v reprezentaci basketbalistů s handicapem. Svůj příběh vypráví dětem na školách.

Na samotnou nehodu si Pavel Grmela z Brna nevzpomíná. Vybavuje si až okamžik, kdy se po hodině a půl probudil v příkopu a začal shánět pomoc. Zásadní moment přišel po příjezdu záchranky, když se ho záchranářka zeptala, jestli cítí nohy.

„To byl takový první wow efekt. A zároveň první uvědomění, že nohy opravdu necítím,“ vzpomíná sedmatřicetiletý muž. Následoval převoz do brněnské fakultní nemocnice a několik operací. Měl rozdrcené tři obratle, jejichž úlomky zasahovaly do míchy. K úplnému porušení míchy sice nedošlo, následky však byly fatální.

Nechce spekulovat o tom, co nehodu zapříčinilo. „Opravdu nevím, jestli to byla moje blbost nebo jestli mi třeba do cesty nevlezlo nějaké zvíře,“ říká. Na událost příliš často nemyslí. „Prostě se to stalo, život jde dál. Beru to tak, jak to je,“ dodává.

„Sestřičky do mě tlačily jídlo jak do kačeny“

Po týdnech strávených v nemocnici se musel znovu naučit většinu běžných činností. Jak se přesunout na vozík a z vozíku, jak se postarat sám o sebe nebo si jednoduše jen „dojít“ na toaletu.

Dlouho nemohl fungovat i kvůli tomu, že měl zlomené obě ruce. Nedokázal se ani sám najíst. „Sestřičky to do mě tlačily jak do kačeny. Když vám to nechutná, nikoho to nezajímá,“ vzpomíná dnes už s úsměvem. „Těch příjemných věcí moc ze začátku nebylo,“ doplňuje.

7 fotografií

Velkou oporou mu byli jeho blízcí. „Rodina mě ve všem vždy podporovala, i když máma neměla radost, když jsem začal jezdit na motorce. Do nemocnice za mnou příbuzní jezdili víceméně denně,“ vysvětluje. Osudnou nehodu odmítá popisovat jako okamžik, kdy pro něj život skončil. „Stalo se, tak se s tím musím nějak vypořádat,“ říká odhodlaně.

Důležitou roli sehrálo rehabilitační prostředí. Už během pobytu v centru u Ostravy se potkával s lidmi, kteří na vozíku léta úspěšně fungovali. Právě to mu ukázalo, že poranění míchy nemusí znamenat konec běžných aktivit.

Sport jako nový začátek

Po návratu do Brna začal pravidelně navštěvovat ParaCentrum Fenix, což mu vydrželo dodnes, a později se dostal i do klubu basketbalu na vozíku SK Hobit Brno. Sport pro něj nepředstavoval pouze zlepšení fyzické kondice.

„Nechcete jenom sedět doma na gauči u televize. Sport vám otevře dveře k tomu, potkávat se s hromadou nových lidí, socializovat se a sbírat nové zážitky,“ vysvětluje Pavel Grmela.

Můj osudný den. Parasportovci vypráví o momentech, které jim změnily život

Před nehodou přitom žádným velkým sportovcem nebyl. „Jako malý jsem hrával fotbal, ale nikdy mi to moc nešlo, tak jsem od toho brzy upustil. A jinak jsem fakt nesportoval. To až po nehodě,“ přibližuje.

Klub basketbalu na vozíku SK Hobit Brno je jedním ze čtyř aktivních klubů v České republice, společně s kluby z Prahy, Českých Budějovic a Pardubic. Brňané v posledních sezonách končili pravidelně na druhém místě za Jihočechy.

Z Brna povýšil do Evropy

Po zhruba roce působení v brněnském týmu obdržel Grmela nečekanou pozvánku do reprezentace. „Bylo to velké překvapení,“ přiznává. O to emotivnější pro něj byl úvodní duel evropského šampionátu v Brně. „Když poprvé zazněla hymna, tak to bylo dojemné. Pamatuju si, že jsem měl husí kůži,“ popisuje.

Reprezentace mu zároveň otevřela dveře do světa. Cestoval do míst, kam by se jinak nepodíval. Jeho vůbec první cesta letadlem byla právě s reprezentací basketbalu na vozíku. „Byli jsme na mistrovství Evropy v bulharské Sofii nebo opakovaně v Sarajevu,“ říká.

Evropské šampionáty se pořádají ve třech divizích, mezi nimiž reprezentace postupují a sestupují. Divize A je nejprestižnější, český tým pravidelně pendluje mezi divizí B a C. Právě v divizi C se Grmelovi podařilo získat v dresu české reprezentace evropské zlato.

V některých zemích je podle něj basketbal na vozíku mnohem rozvinutější než u nás. „Anglie, Francie, Německo, tam mají několik klubových úrovní. Oproti nám je to úplně někde jinde,“ srovnává. Právě menší popularita parasportů u nás ho mrzí. Na zápasy podle něj fanoušci příliš nechodí. Jako jedinou výjimku vnímá sledge hokej, který se v Česku těší velké oblibě. I proto se snaží s brněnským klubem propagovat parasport všemi možnými způsoby.

K adrenalinovým jízdám terénem se vrátil

Navzdory tomu, že po nehodě skončil na vozíku, sedl na motorku znovu. Tedy ne doslova – místo ní si pořídil čtyřkolku. Jízda na čtyřkolce pro něj není jen zdrojem adrenalinu. Přináší mu hlavně pocit svobody a dostane ho i na místa, kde s vozíkem nemá šanci. „A není to úplně jenom o nějaké rychlosti. Je to prostě zážitek,“ vysvětluje.

Zároveň mu čtyřkolka poskytuje i určitý druh rehabilitace. „Mně to pomáhá na procvičování stability trupu. Ono se to nezdá, ale vy na té čtyřkolce musíte pořád zapojovat nějaké svaly,“ říká.

Závody, maturita, přijímačky... A pak znovu na paralympiádu! Jak se mění Kratochvíl?

Své zkušenosti dnes Grmela předává dětem na základních školách, kde společně s ParaCentrem Fenix mluví o prevenci poranění míchy. Vysvětluje například rizika skoků do neznámé vody nebo nebezpečného chování. „Jde o to, aby si děti uvědomily, že nejsou nesmrtelné. Druhý život nedostanete,“ říká.

Přednášky jsou pro něj zároveň způsobem, jak vystupovat z komfortní zóny. „Já jsem introvert. Dřív jsem vůbec nebyl schopný mluvit před lidmi,“ přiznává. Dnes už školákům bez problémů vypráví vlastní příběh a rád odpovídá i na jejich často velmi přímé otázky.