Tři generace žen, přes třicet psů. Odměnou je vděk v jejich očích, zní z Knihánkova

Někteří celý život strávili na řetězu, jiní přišli o své majitele nebo je lidé jednoduše odložili. V rodinném domě v Pozořicích však našli bezpečné útočiště. Tři generace žen zde už více než deset let pečují o psí seniory a snaží se jim dopřát to, čeho se jim často nikdy nedostalo – klid, lásku a důstojný závěr života. A to vše mezi napěchovanými knihovnami.

Jakmile se otevřou dveře rodinného domu v Pozořicích na Brněnsku, štěkot mísící se s vůní knih napoví, že hlavní slovo tady mají dvě věci – psi a literatura.

Třicetiletá Irena Teplá neudělá krok bez doprovodu. Chlupatá smečka čítající více než třicítku členů ji obklopuje na každém kroku. Slepý Toníček, kterému je podle majitelky dokonce přes 23 let, následuje známý hlas, zatímco devatenáctiletý Pinďa zůstává důstojně usazený na svém oblíbeném místě v pelíšku. Přezdívku „pan ředitel“ si vysloužil právem.

13 fotografií

Do útočiště v domě se zahradou zhruba 20 kilometrů východně od Brna, kde bydlí dcera, maminka a babička, míří nechtění pejsci už více než deset let. Prožili si hrůzy, lidé je týrali, anebo o ně bylo dobře postaráno, akorát jejich páníčci zemřeli. Když se stanou součástí Smečky z Knihánkova, jejich životy se rázem rozzáří.

„Změny vidíme od prvního dne. Tvoreček, co byl celý život na řetězu, tady okamžitě rozkvete. Často se to projeví i zlepšením zdravotního stavu,“ říká Irena a bere do ruky drobounkou chundelatou fenku. „Náš nejmenší tříkilový poklad Fidorka,“ pojmenovává ji a vypráví, jak se trápila uvázaná u boudy, než se dostala do Pozořic. „První rok se nenechala pohladit. Ale teď už je klidnější,“ povídá žena, která se spolu s maminkou a babičkou věnuje péči o staroušky.

Jejich den začíná v sedm hodin dáváním léků a krmením. „To většinou zajišťuje mamka, než jde do práce. Po příchodu domů jí pak zhruba hodinu zabere chystání prášků,“ doplňuje Irena, jejíž maminka učí hudbu, zatímco ona zajišťuje chod spolku. Bez peněz od dárců by nemohly pečovat o takové množství zvířat. Nejprve si je ženy braly jako nadšenkyně. První přírůstek, Toníčka, adoptovaly v roce 2012. Avšak jak se smečka začala rozrůstat, usoudily, že je nutné založit oficiální spolek.

Z transparentního účtu měsíčně odchází nemalé částky za granule a konzervy, dezinfekční prostředky a hlavně léky. Psi žijící v rodinném domě medikaci mnohdy potřebují. Někteří zároveň dostávají speciální stravu, protože jsou diabetici. „Na veterině jsme prakticky denně,“ zmiňuje majitelka. A není-li u lékaře, s pejsky si hraje, bere je na procházky nebo uklízí.

Nekupuj, adoptuj. Psi z útulku čelí předsudkům a mýtům o nevychovatelnosti

„Večer jim léky a jídlo obvykle dávám já. Taky je potřeba pokaždé vytřít a vyčistit, co zašpinili,“ povídá. Prý je noční sova – právě v pozdních hodinách mnohdy přijde vytoužený moment, kdy se začte do knížky a kolem ní ulehnou pejsci.

Odchod za duhový most

Nicméně k péči o staré psy patří i smutné momenty. Ženy s těmi, kterým je nejhůř, probděly tolik nocí, že by to člověk jen tak nespočítal. Zakládají si totiž na tom, že s nimi jsou až do konce, tedy do chvíle, než – jak říkají – odejdou za duhový most. „Vybíráme si pejsky v letech a s takovými diagnózami, že by je pravděpodobně nikdo jiný neadoptoval a v útulku by zemřeli. Chceme jim zajistit maximální péči ve všech směrech, ale jsme si vědomy, že je to dočasné,“ vysvětluje Irena.

Termíny knižních bazárků: 27.-28. 6.sobota a neděle 13:00-19:00 4.-27. 7. pátek, sobota, neděle, pondělí 13:00-19:00 28.-31. 8. pátek, sobota, neděle, pondělí 13:00-19:00 Velké Lipky 317, Pozořice

Příběh psí duše podle ní má mít aspoň šťastný konec, když už nezačal dobře. Také je důležité ho nezapomenout. Proto v Knihánkově smrt není tabu, je součástí toho, čemu se trojice žen rozhodla věnovat. „Když pejsek odchází a držíme ho za tlapku, je to moc těžké. Jednou se s ním ale zase setkáme,“ pevně věří Irena.

Když si sedne do křesla a na nohy jí položí hlavu kříženec novofundlandského psa a bernardýna, přichází největší odměna. „Vidím velký vděk v psích očích. Někdo se Viktorky zbavil tak, že ji přivázal v lese,“ povzdechne si pejskařka, když vypráví příběh fenky, která je na první pohled největší ze smečky. Ostatně váží 70 kilogramů.

„V útulku pak dostala nálepku agresivního psa. Přitom je tak hodná. Jen u jídla občas zavrčí na ostatní,“ vykládá s úsměvem. Poté, co k nim přišla, nejprve musely řešit záněty v uších a vředy po celém těle. Antibiotika ale vyléčila nemoci a přijetí v Knihánkově zase agresivitu. Dnes je z Viktorky šťastný pes a svou vděčnost dává majitelkám řádně najevo mazlením.

Fenka je jako Irenin velký stín. „Někteří pejsci tíhnou ke mně, jiní k mamce a další zase k babičce,“ říká nejmladší z chovatelek. Běžné odpoledne proto vypadá tak, že se pejsci rozdělí. Někteří tráví čas s nejmladší ženou v přízemí, jiní polehávají na zahradě a vyhlíží svou milovanou paničku, až se vrátí z práce, a zbytek smečky zvolí první patro domu, kde bydlí třetí generace rodiny.

Majitele už nemají, ještě pořád se bojí. Útulek přijímá psy z fronty na Ukrajině

Bývalá matikářka je podle vnučky na zvířata nejpřísnější, přesto na ni nedají dopustit. Když doučuje žáky počty, chlupáči polehávají kolem stolu, jako by ji hlídali. Jen občas řešení nějaké úlohy naruší vytí nebo to, že pejsek s inkontinencí vytvoří loužičku.

Občas se „kluci“ taky porvou, ale babička zdůrazňuje, že jen lehce. Pak však upozorní na jednoho, podle láskyplného pohledu svého oblíbence. „Tenhle pěkně zlobí,“ hlásí babička a ukazuje na bílé tělíčko, které adoptovaly po úmrtí majitelky. Býval to prý rozmazlovaný čtyřnohý přítel staré paní. „Říkám, že je to pejsek z vily, co se dostal do děcáku. Od ostatních se naučil neplechy a teď je to pěkné kvítko,“ směje se žena.

Všechny tři se jednomyslně shodují na tom, že ačkoliv je péče o staré psy náročná, stmelila je. „Jsme jako tým,“ podotýkají.

V létě chystají přímo u nich doma knižní bazárky – budou prodávat publikace od dárců a výtěžek z nich půjde na péči o psí seniory.

Trudné psí osudy Toníčka chtěli sníst „Náš nejstarší pejsek se jmenuje Toníček a je mu přes neuvěřitelných 23 let. Je to zázrak. Máme ho od roku 2015 a jeho minulost je strašlivá – v Brně ho chtěli sníst bezdomovci. V místě zvaném Bidláky drželi psy v dřevěných krabicích, bez vody, teploty byly kolem 35 stupňů, zrovna bylo hodně parné a horké léto. Spousta zvířat zemřela na dehydrataci, docházelo mezi nimi i ke kanibalismu. Když je policisté zachránili, řada z nich musela dostat eutanazii. Je neuvěřitelné, že Toníček tak šílené podmínky přežil. Nikdo ho ale nechtěl adoptovat. Tak jsme si pro něho jely my a díky němu jsme vlastně začaly chovat staré pejsky. Toníčka jsme braly s tím, že u nás bude třeba jen pár měsíců – a bum, je tu už jedenáct let. Ať se lidé nebojí adoptovat staré psy, věk je jenom číslo!“ Ředitel s křivýma nohama „Pinďa je náš pan ředitel. Má ty nejkřivější nožičky na světě a v tlamičce ani jeden zoubek, ale drží si respekt u všech našich pejsků! Pinďa je prostě velká osobnost. Je mu kolem 19 let, za svůj život byl třikrát v útulku. Nakonec našel skvělou paničku, ta však bohužel zemřela a pozůstalí Pinďu nechtěli, takže se opět dostal do útulku. To je bohužel tvrdá realita, se kterou se často setkáváme – potomci zdědí majetky a peníze, ale pejska nechtějí. Naše Smečka však díky němu získala toho nejlepšího šéfa. Je už hodně stařičký i nemocný, ale pořád se raduje ze života, takže si to s ním užíváme. Vždyť naše motto zní: Ať každej den stojí za to.“