Při tvorbě parfémů spojuje chemii, hudbu i historii. Každá vůně má říkat příběh, míní

Nejdřív musely smrdět, aby nyní mohly vonět. Markéta Pekárková se tomu dnes směje, ale první roky jejího nedávno oceněného parfumérství byly hlavně o pokusech, omylech a hledání vlastní cesty. Vystudovaná chemička dnes pod značkou Margessa v Bučovicích na Vyškovsku vytváří výhradně přírodní parfémy inspirované historií a lidskými příběhy.

Za vůni Napoleon L'Empereur, jež odkazuje na bitvu u Slavkova, letos získala ocenění Brněnsko originální produkt. Na jižní Moravě vyrůstala mezi vinohrady, kde se naučila vnímat rozdíly mezi vůněmi stejně citlivě jako vinaři rozdíly mezi jednotlivými ročníky.

Kde se rodí nový parfém?
Nejdřív musí vzniknout příběh. Dokud ho nemám, nemá smysl otevírat lahvičky s vonnými látkami. Vždycky začínám nějakou myšlenkou nebo emocí. Přemýšlím, co chci tou vůní říct a co má v člověku vyvolat. Až potom ji začnu skládat. Vlastně ji nejdřív vidím v hlavě a teprve potom jdu do laboratoře.

Jak se dá vůně vidět?
Je to těžké popsat. Není to tak, že bych viděla konkrétní barvy nebo tvary. Spíš si představuji atmosféru nebo člověka, pro kterého vzniká. Někdy je to místo, někdy příběh, jindy historická osobnost. V hlavě si skládám, jak by ta vůně měla působit, a pak se snažím dostat tu představu do lahvičky. A to je ta nejtěžší, ale i nejzábavnější část. Tady začíná ta alchymie. Míchám, zkouším a hledám. Na začátku jsem míchala všechno, co šlo, jen abych zjistila, co smrdí, co nesmrdí a co spolu hraje. A věřte mi, že ty první kombinace mnohdy opravdu smrděly. (smích) Ale právě díky tomu jsem pochopila, co spolu funguje a co ne. Přidáte víc kapek, pak zase míň, necháte vůni pár dní odležet a zjistíte, že je všechno jinak. Tak jdete odznova.

5 fotografií

Řekla jste, že vůně musí hrát. Co tím myslíte?
Parfuméři mají slovník převzatý z hudby. Mluvíme o tónech, symfonii, komponování nebo ladění. Každá vůně má hlavu, srdce a základ a vše spolu musí být v harmonii. Já hrála na klavír, takže mi tenhle způsob přemýšlení byl vždycky blízký. Můj první klavír byl vlastně zachráněný po povodních, táta ho našel na zámku, kde pomáhal s úklidem. Přivezl ho domů, vyčistil se a naladil. Hrála jsem na něj dole ve sklepě. Dodnes si myslím, že i díky hudbě skládám vůně tak, jak je skládám.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete dělat vůně?
To přišlo mnohem později. Dlouho jsem hledala, co vlastně budu dělat. Pořád jsem měla pocit, že to není ono. Proto jsem odjela do zahraničí. A právě tam jsem se dostala do Egypta. Pamatuju si úplně první návštěvu tamní parfumérie. Nebyl to obchod, jak ho známe dnes. Vůně tam vznikaly přímo přede mnou. Viděla jsem parfuméry při práci, všechny ty přírodní vonné látky a celý ten svět kolem. Bylo to strašně autentické. A já si uvědomila, že tohle jsem já. Tady jsem poprvé přičichla k parfumérství.

Co následovalo, když jste se vrátila domů?
Začala jsem se učit. První parfém vlastně vznikal šestnáct let. Samozřejmě ne v kuse, ale tak dlouho jsem se učila. Dávala jsem své vůně známým, kamarádům i lidem, které jsem vůbec neznala. Když člověk tvoří něco tak osobního, je k sobě strašně kritický. Pamatuju si okamžik, kdy jsem poslala parfém zkušené parfumérce, u níž jsem si i dělala kurzy. Připojila jsem k němu příběh, jejž jsem do něj chtěla otisknout. Když mi napsala, že v lahvičce cítí přesně to, co jsem popsala slovy, četla jsem tu zprávu snad měsíc pořád dokola. To byl odrazový můstek. Řekla jsem si, tak teď můžu jít s kůží na trh.

I parfémy se dají vrstvit, vznikají tak unikátní varianty, míní designérka

Šestnáct let je dlouhá doba. Co vám na té cestě pomohlo nejvíc?
Vystudovala jsem chemii, takže rozumím tomu, co se v té lahvičce děje. Pomáhá mi to nejen při samotném komponování vůní, ale rovněž při výběru surovin. Když mi přijde nová vonná látka, nejdřív si ji samozřejmě očichám. Ale pak se podívám i na chemické rozbory a bezpečnostní listy. Už z nich často poznám, jestli dodavatel opravdu nabízí čistě přírodní surovinu, nebo ne. Zároveň jsem vyrůstala ve vinařské oblasti a čím déle se parfumérství věnuju, tím víc vidím, jak moc si jsou ty dva světy podobné. Ve vinařství také záleží na půdě, podnebí nebo ročníku. S vůněmi je to stejné. Jinak voní citron z Itálie, jinak ze Španělska a úplně jinak z Argentiny. Není citron jako citron. Každá země mu dá něco jiného.

Je to i důvod, proč jste se rozhodla pracovat jen s přírodními surovinami?
Na začátku jsem si vyzkoušela i syntetické látky, ale velmi rychle jsem zjistila, že tudy jít nechci. Mně je mnohem bližší příroda. Líbí se mi ta její nevyzpytatelnost. Syntetická vůně je pořád stejná. Když ji vyrobíte dnes nebo za rok, bude téměř totožná. Přírodní vůně žije. Mění se v čase, na kůži každého člověka, právě v tom je podle mě její kouzlo.

Jak se v tom množství vůní vůbec orientujete?
Po těch letech už si člověk vytváří takovou vlastní banku vůní v hlavě. Když si vezmu novou vonnou látku, nezkoumám ji jen pár minut. Klidně ji pozoruju celý den. Sleduji, jak se vyvíjí, co ve mně vyvolává, jaké vzpomínky nebo emoce přináší. Pak byla chvíle, kdy jsem potřebovala vytvořit třeba vůni třtinového cukru. Jenže přírodní vonná látka třtinového cukru neexistuje. Tak jsem si ji musela sama poskládat z několika jiných. To je ta alchymie, která mě na parfumérství baví asi nejvíc. Člověk si tu vůni nejdřív představí a pak hledá cestu, jak se k ní dostat. Právě proto si také myslím, že je těžké moje parfémy napodobit. Nestačí znát jednotlivé suroviny. Musíte vědět, proč jsou vedle sebe.

To už zní skoro jako vyprávění příběhu.
A ono to tak opravdu je. Já vlastně netvořím vůně jako takové. Tvořím příběhy. Každý parfém musí mít důvod, proč vzniká. Nestačí mi říct, že chci udělat květinovou nebo citrusovou vůni. Potřebuju vědět, co má člověk cítit, když ji nosí. Úplně první parfém, který jsem uvedla na trh, se jmenuje Diamant. Je to vlastně moje cesta. Ty roky hledání, pochybností i radosti. Diamant přece také nevznikne přes noc. Musí projít obrovským tlakem a pak se dlouho brousí. A já jsem měla pocit, že se celou tu dobu brousím spolu s ním.

V jednom z vašich parfémů se objevuje i inspirace Napoleonem. Co vedlo k tomu, že vás napadlo převést jeho příběh do vůně?
To vzniklo úplnou náhodou. Byla jsem na trzích a dostala se do rozhovoru o výročí bitvy u Slavkova. Starosta mi tehdy nadhodil, že bude 220 let od bitvy, a jestli bych nechtěla udělat parfém inspirovaný Napoleonem. Jenže já nechtěla vytvořit vůni vojevůdce. To by mě vlastně ani nebavilo. Začala jsem číst knihy, dopisy a všechno, co jsem o něm našla. Zajímalo mě, jak přemýšlel, co měl rád, jaké měl slabosti. Fascinovalo mě, že kromě vojenství miloval umění, architekturu nebo hudbu.

Ví se, že měl i svého parfuméra, jenž jezdil všude s ním. Najednou přede mnou nestál jen slavný vojevůdce, ale člověk. Chtěla jsem, aby vůně vyjadřovala rozhodnost, disciplínu, odvahu, ale zároveň i lidskost. Nemyslím si, že dnešní lídr potřebuje dobývat svět. Ale pořád potřebuje odvahu rozhodovat, nést odpovědnost a stát si za tím, co dělá. A právě to jsem se snažila do toho parfému dostat.

Podnikání inspirované Orientem. Od vášně pro cestování k nápadu na vlastní značku

Zní to, jako byste při každém parfému hledala hlavně příběh, ne vůni.
Přesně tak to mám. Vůně je pro mě až prostředek. Nejdřív hledám člověka nebo příběh, který chci vyprávět. Proto mě baví historie. Ne kvůli datům nebo bitvám, ale kvůli lidem. Každý z nich něco zanechal a mně přijde krásné pokusit se to převést do vůně.

Teď třeba žiju Alfonsem Muchou. Čtu o něm, dívám se na jeho obrazy a přemýšlím, co z nich vlastně cítím. Fascinuje mě, jak zobrazoval ženy. Každá je jiná, ale všechny mají neuvěřitelnou sílu a zároveň jemnost. To bych chtěla dostat i do parfému. Nejdřív jsem si myslela, že půjdu po jeho osobnosti, nakonec jsem však zjistila, že mě mnohem víc inspiruje jeho tvorba. Proto vzniká parfém Múza. V hlavě už ho mám poskládaný. Vím, že hlava bude vonět po šampaňském. Chtěla jsem, aby připomínala oslavu, radost a jiskru, které z Muchových žen cítím. Pak přijde srdce, jež bude ženské a jemné. Tělo pak bude inspirované secesí.

Hlava, srdce, tělo parfému... Co tím myslíte?
Parfém se rozvíjí postupně. Hlava je to první, co člověk cítí. Pak přichází srdce, jež nese charakter celé vůně a vydrží déle. Nakonec se rozvine tělo, které parfém ukotví a zůstane na kůži ještě dlouho potom. Všechno na sebe musí navazovat a hrát spolu. Do srdce každého svého parfému dávám růži. Je to takový můj podpis. Malíř se podepisuje na obraz, já se podepisuju růží. Někdy je výraznější, jindy ji člověk ani vědomě nepozná, ale vždycky tam je.

Co byste chtěla, aby si lidé z vašich parfémů odnesli?
Aby v nich našli sami sebe. Nechci, aby si koupili jen hezkou vůni. Když si někdo odnese můj parfém, byla bych ráda, aby se v něm našel kousek jeho vlastního příběhu. Možná proto pořád říkám, že si parfém musí najít svého člověka.