Při dabingu Akta X mně fanoušci volali, ať neumírám, vzpomíná herečka Musilová

Drobná štíhlá tmavovláska. Když promluví, okamžitě zpozorníte. Ten sametový hlas totiž znáte. A mnozí rovnou vybafnou: zvláštní agentka Scullyová. Jana Musilová na prknech Městského divadla Brno odehrála už stovky rolí a nedávno oslavila šedesátku.

Spolu s kolegou Robertem Jíchou, který oslavil padesátiny, připravili pro své fanoušky na začátku listopadu koncert na Činoherní scéně Městského divadla Brno. „Byl to nápad divadla a nás celkem překvapil. Lámala jsem si hlavu s tím, jak narozeniny s kolegy oslavím, takže na jednu stranu se to tím vyřešilo a bylo to hezké překvapení, na druhou stranu jsem si uvědomila, kolik s tím bude starostí,“ říká Jana Musilová.

V posledních pár týdnech má pocit, že měla několik premiéry – v divadle totiž uspořádali benefici pro Zdenu Herfortovou, jež získala Thálii za celoživotní mistrovství, týden nato světová premiéra muzikálu Carmen, příběh z New Yorku a pak narozeninový koncert.

Co na muzikál Carmen říkáte? Pěvecké a herecké výkony byly strhující, ale jako by mu chyběl hit, který by si lidé prozpěvovali po cestě z divadla.
To je těžká otázka, protože když v daném kuse hraju, nejsem zkrátka objektivní. Jsem do toho zapálená a snažím se přispět, aby to bylo výborné. Pěvecké party jsou velmi náročné. Obdivuji své mladé kolegy, jak skvěle to zvládají. Z reakcí na premiéře vidíme, že diváci hudbu ocenili. Určité motivy se v muzikálu prolínají a opakují, ale na první poslech to možná není úplně takové, že by si je člověk prozpěvoval. Avšak věřím, že v divácích doznívají i dlouho po představení.

Chtěla jste jako malá holka být zpěvačka nebo herečka?
Jednoznačně zpěvačka. Jako malá jsem běhala se švihadlem coby mikrofonem po louce a zpívala písničky Hanky Zagorové, Helenky Vondráčkové a dalších populárních zpěvaček. Všechny okolo jsem nutila do hry na rádio. Na ruce jsem měla jakoby čudlíky a oni vždycky zmáčkli čudlík coby stanici a na každém hrála jiná písnička v mém podání. Můj repertoár byl opravdu veliký, takže je to brzy přestalo bavit (směje se).

Byla jste u vůbec prvního úspěšného muzikálu na českých jevištích, Sny svatojánských nocí z roku 1991, prvního díla Zdenka Merty a Stanislava Moši. Vystupovaly v něm hvězdy jako Petra Janů či Zora Jandová. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To bylo něco nevídaného. Když byla premiéra, přijeli jsme v kostýmech limuzínou po Lidické ulici jako velké hvězdy. Už to, že to byl náš původní muzikál, bylo něco. Zajímavé kostýmy, paruky i líčení. Muzikál byl velmi úspěšný, hráli jsme ho i v Německu a Rakousku v němčině a taky v Praze na Křižíkově fontáně. Vlastně naše divadlo objevilo tento prostor pro divadelní představení. Nebylo to vždy jednoduché. Hrávali jsme v noci, někdy pršelo, byla zima... Ale máme na to pěkné vzpomínky, byli jsme skvělá parta a měli pocit, že děláme něco úplně nového, co tady ještě nebylo.

7 fotografií

Zažila jste na jevišti horké chvilky, kdy vám bylo spíš do breku než zpěvu?
Tak vážné to nikdy nebylo, ale třeba nerada dávám facky. Není mi to příjemné a hlavně mám strach, abych ji perfektně trefila a kolegovi neublížila. Třeba taková facka přes ucho může být i nebezpečná. Krušnou chvilku jsem teď měla při generální zkoušce na Carmen, kde mám kouřit doutník. Jako nekuřačka jsem ho zkoušela rozbafat a zjistila jsem, že to není tak snadné a že je docela silný. Celý den mě pak bolela hlava a byla jsem jako v rauši. Pro roli Mamá Lupe je to výborné (směje se), pro mě ne. Vyřešilo se to a vždy se v zákulisí najde někdo, kdo mi pomůže.

Máte nejoblíbenější roli, která k vám zkrátka patří?
V začátcích byly moc fajn původní muzikály. Třeba Bastard, kde jsme se Zorkou Jandovou alternovaly roli Satana a v létě ho hráli i v Národním divadle v Praze. Velká kapitola byla Anita ve West Side Story, kterou jsem hrála snad 300krát nejen tady, ale i v německé a anglické verzi. Objeli jsme s tímto představením Německo, Švýcarsko, Holandsko… Hrála jsem ji opravdu dlouho, když se mi pak narodil syn Dominik, říkala jsem si, že se přece mezi ty mladé kolegy nemůžu vrátit, a pak jsem odehrála ještě asi sto repríz (směje se). Je to muzikál muzikálů. Pak například Máří Magdaléna v Jesus Christ Superstar, s nímž jsme také jezdili po Španělsku, Německu, zpívali jsme ho s americkými kolegy. Ráda vzpomínám na Čarodějky z Eastwicku – sochařku Alex, Mary Poppins – paní Banksovou, Madame Thénardier z Bídníků nebo Baronku von Waldstätten v inscenaci Mozart!. To nebyla velká role, ale vysloužila jsem si za ni širší nominaci na Thálii. Z činoherních rolí je to určitě nesmrtelná komedie Brouk v hlavě, u níž se diváci smáli od začátku do konce, což je moc fajn pocit. Hráli jsme to snad pětadvacet sezon.

Mladá generace je hodně jiná, ale já ještě nekončím, říká první dáma divadla v Brně

Když jste po škole přišla do Městského divadla, čekala jste, že tady zůstanete celou kariéru?
Asi mě to nenapadlo. Vždycky jsem tíhla k muzikálům. A že tady vznikne něco tak úžasného a budeme uvádět světové hity na takové úrovni se špičkovou technikou, jsme tehdy vůbec nemohli tušit. Při Snech svatojánských nocí jsme ještě neměli mikroporty, takže jsme běhali po scéně a zpívali třeba do pařezu, kde byl schovaný mikrofon, nebo do větví stromu (směje se). Naše divadlo ušlo obrovský kus cesty. Vzpomínám, jak jsme po revoluci měli divadelní stánek na České a lákali lidi, aby přišli do divadla. Tehdy nebyl o divadlo velký zájem a teď máme řadu let pořád vyprodáno. Hlavní zásluhu na tom má náš pan ředitel Standa Moša. Vlastně není důvod odcházet. A když jsem někdy neměla tolik příležitostí v divadle, věnovala jsem se koncertům a moderování. Zpívání mě stále baví a šansony, jimž se věnuji už delší dobu, mají s herectvím hodně společného.

Jak jste se k šansonům dostala?
Na gymnáziu jsem měla francouzštinu a moc se mi zalíbila, hlavně ty písně. Do svých sólových koncertů na Kounicově ulici v tehdejším G Studiu jsem zařadila mezi muzikálové a populární písně i francouzské šansony a ty měly vždycky největší úspěch. Pak jsem se potkala s Petrem Maláskem, který mi napsal moji poslední desku. Na začátku jsem hrála s pěti muzikanty, pak s celou filharmonií, s níž jsem natočila své druhé CD. Teď nejčastěji vystupuji právě s Petrem Maláskem.

Zvažovala jste odchod do Prahy?
Trochu jsem s ní koketovala. Hrála jsem v prvním uvedení Bídníků s Lucií Bílou, Helenou Vondráčkovou a Jirkou Kornem. Pak jsem v Praze několikrát hostovala, ale musím říct, že vždycky, když jsem se vracela a šla tou naší dvoranou, bylo mi blaze a říkala jsem si: jsem doma.

Velkou kapitolou ve vaší kariéře je dabing. Stále se mu věnujete?
Za půl hodinky jdu zrovna do dabingu (usměje se). Musím říct, že v Brně těch příležitostí teď bohužel moc není, a je to škoda. Když jsem byla po škole, dabovala se tady spousta seriálů jako Dallas, Pobřežní hlídka, Doktor z hor a další. Když ještě nebyly mobily, volali hercům do divadla na recepci. Já si moc přála, aby mi taky zavolali. Jeden vrátný si to trošku pletl a říkal třeba: Pane Tomku, máte volat do dampingu! (smích) Tak jsem se těšila, že to jednou řekne i mně. Stalo se. Dlouho jsem se připravovala, rozmlouvala se všemi možnými jazykolamy. Zrovna se točil seriál o kung-fu Opičí král. Přišla jsem do studia a měla dabovat bojovnici – obnášelo to: Hoť!, Haj!, Uť!… (vydává pokřiky) – a oni řekli: Děkujeme, na shledanou. Ale asi ta citoslovce zapůsobila, protože mě pozvali i příště a od té doby jsem toho v dabingu udělala docela hodně.

Hříšnice Carmen se v Brně probudí z amerického snu. Slavný příběh ožije v nové verzi

Díky svému hlasu jste pro mnoho lidí zvláštní agentka Scullyová v kultovním seriálu Akta X, za kterou jste dostala i Cenu Františka Filipovského.
Ta cena pro mě byla velkým překvapením a herečka Gillian Andersonová mi už zůstala „přišitá“, tak 90 % věcí, co se tady s ní nadabovaly, jsem dělala já, což mě těší. Když seriál Akta X dávali v televizi, chodila jsem do různých televizních pořadů a měla neuvěřitelné telefonáty. V jednom díle Scullyová umírala a mně někdo volal: Vy jste ta Scullyová? Vy nemůžete umřít! Prosím, neumírejte! Jindy kdosi volal ráno, sotva jsem se probudila a říkám: Dobrý den, Jana Musilová. „Ale to není ten hlas!“ zakňoural na mě volající zklamaně...

Co budete dabovat dnes?
Já nevím. (úsměv) Až na místě se dozvíte, co dabujete. Bez přípravy, už se ani nepotkáváte s lidmi, kteří to dabují s vámi. Důležitý je čas – nejlépe rychle, napoprvé a dobře.

V čem vás teď lidé v divadle můžou vidět?
Kromě Carmen hrajeme v listopadu muzikál Mamma Mia!, roli Tanji mám moc ráda, navíc ABBU miluju. Vždycky se tam s holkama vyřádíme. Na činohře hraju třeba učitelku Veselíkovou v Bylo nás pět.

Jak je na tom s divadlem váš syn?
On je v oboru, ale z druhé strany – je technický typ. Vystudoval audioinženýrství. Dokáže divadlo vybavit, ozvučit a osvětlit... Je moc šikovný, mám z něho radost.

Na Moravském náměstí už stojí vyhlídkové kolo, blíží se advent. Chystáte nějaké koncerty?
Mám řadu koncertů a zpívání na různých akcích spojených s Vánocemi. Například při rozsvěcení vánočního stromu a na vánočních trzích v Brně a okolí, ale také třeba v chorvatském Záhřebu. Předvánoční čas mám opravdu nabitý.

A taky asi náročný na hlasivky...
Ano, ty si musím jako svůj pracovní nástroj chránit. Výzva je třeba předvánoční zpívání v kostele, kde je vlhký studený vzduch, to si člověk musí dávat pozor a popíjet něco teplého. Naštěstí s námi spolupracuje vynikající hlasový odborník, pan primář Radan Havlík, který nás už vytáhl z mnoha problémů a u nás v divadle zná snad všechny hlasivky. Přijdeme za ním a řekne: Ne, nehraj, hlasový klid, ublížíš si. Nebo naopak: To je dobrý, to je jenom psychika. Hned víme, na čem jsme. Zachránil už hodně premiér!