Klavír je můj přítel. Jakmile se stane diktátorem, zmizí radost, říká mladý virtuóz

Je mu teprve dvacet, přesto už koncertoval s významnými orchestry a získal prestižní BBC Music Magazine Award. Jan Schulmeister, student brněnské JAMU, patří k nejvýraznějším klavírním talentům své generace. Hudbu ale nevnímá jako honbu za dokonalostí, spíše se do ní ponoří a nechá se strhnout.

Sál utichne a tisícovka očí se upře na jediné místo. V těch několika sekundách, než se prsty poprvé dotknou černo-bílých kláves, už není prostor pro pochybnosti. Neřeší se, jaký příběh chce interpret skladbou vyprávět, ani jaké emoce do ní vloží.

„To všechno vzniká mnohem dříve, už během studia skladby. Bezprostředně před vystoupením se soustředím spíše na praktické věci. Znovu si v hlavě projdu tempo, charakter úvodních taktů a snažím se zklidnit mysl,“ popisuje Jan Schulmeister okamžiky předtím, než rozezní koncertní křídlo. Jakmile ale zahraje první tón, veškerá příprava jde podle mladého klavíristy stranou a prostor dostává jen hudba.

6 fotografií

Dnes dvacetiletý student brněnské Janáčkovy akademie múzických umění patří k nejvýraznějším klavírním talentům své generace. Má za sebou vítězství z desítek prestižních soutěží, sbírá ceny od Evropy po Spojené státy a jeho jméno zdobí řada vydaných alb.

Letos v dubnu tento výčet obohatil o britskou cenu BBC Music Magazine Award v kategorii začínajících talentů. Uspěl s debutovou nahrávkou, na které interpretuje náročná díla ruských klasiků. Přesto z něj nevyzařuje chladný perfekcionismus, ale především hluboká pokora k řemeslu a láska k nástroji, který se stal středobodem jeho světa.

Poprvé k němu usedl přibližně v pěti letech coby rodák z Kroměříže v tamní základní umělecké škole. Pro chlapce, který vyrůstal obklopený hudbou, to byl naprosto přirozený krok. Oba jeho rodiče jsou totiž hudebníci. Zatímco pro někoho by mohl být takový rodinný odkaz svazující, on ho vnímá přesně naopak.

„Je to obrovské štěstí a troufám si říct, že možná i genetická výhoda. V rodinných genech je hudba prostě zakořeněná. Díky tomu se u mě přirozeně propojilo to nejlepší, co jsem mohl získat, hudební zázemí se zkušenostmi a citem pro věc,“ vysvětluje student JAMU, kde v současnosti prohlubuje své umění pod vedením profesorů Aleny Vlasákové a Jana Jiraského.

Klavír ho provází celým dětstvím i dospíváním. Jak sám říká, nedokáže si bez něj svůj život už vůbec představit. Přesto odmítá, že by mu nástroj s desítkami černých a bílých kláves vládl pevnou rukou.

„Řekl bych, že klavír je pro mě především přítel. Někdy umí být náročný, to ano. Vyžaduje disciplínu, trpělivost a každodenní práci. Bez toho se na vysoké úrovni jednoduše hrát nedá. Nikdy jsem ale tuto náročnost nevnímal jako diktát,“ zamýšlí se.

Veškeré úsilí se mu totiž vrací v podobě osobního obohacení. „Jakmile by se stal diktátorem, bylo by na místě se ptát, kam odešla radost a jak ji opět nalézt.“

Sto nástrojů v jednom

A radost je tím, co ho u nástroje drží i ve chvílích, kdy přichází psychické či fyzické vyčerpání. Koncertní činnost a přípravy na soutěže, jako byla ta v roce 2023, kdy si z texaského Dallasu z jedné z nejprestižnějších světových soutěží The Cliburn International Junior Piano Competition přivezl třetí cenu, vyžadují nekonečné hodiny soustředěné práce. Litoval někdy času, který nemohl trávit s vrstevníky? Ani na okamžik.

Od Devíti křížů k Vikingům. Brněnské trio stvořilo další muzikálový hit

„Naopak se ukázalo, že veškeré to úsilí vedlo ke krásným výsledkům a nezapomenutelným zážitkům. Díky hudbě jsem měl možnost poznat mnoho inspirativních lidí a vystupovat na výjimečných místech,“ vyjmenovává výhody svého směřování.

Absolvoval koncerty se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu, hrál s Filharmonií Brno i s řadou zahraničních těles. To nejdůležitější pro něj ale není potlesk, nýbrž samotné předávání krásy posluchačům. Nemá proto pocit, že by o cokoliv přicházel.

Když usedá za klaviaturu, nehraje pro něj jen jeden nástroj. Rád cituje vynikajícího pianistu a skladatele Antona Rubinsteina, který tvrdil, že klavír jich v sobě ukrývá rovnou sto. „Toto přirovnání ho vystihuje naprosto přesně. Dokáže v rukou dobrého pianisty připomínat celý orchestr. Čím větší má člověk zkušenosti a cit, tím bohatší paletu barev dokáže lidem nabídnout,“ popisuje kouzlo svého nástroje.

Najít tu správnou barvu ale vyžaduje víc než jen brilantní techniku. Ta je podle Schulmeistera pouhým prostředkem. Rád se drží hesla Franze Liszta, který svým studentům vštěpoval, že technika by měla být vždy ve službách hudby. „Ve chvíli, kdy posluchač přestane vnímat technickou náročnost a nechá se unést samotnou hudbou, splnila technika svůj účel. Nikdy by neměla sloužit k pouhému předvádění vlastních schopností.“

Útěk do středověku

Hraní „s duší“ v jeho podání ale neznamená slepé kopírování starých mistrů. Interpret podle něj sice musí s maximálním respektem porozumět skladatelově záměru, znát historický kontext či styl, ale tím to nekončí. „Teprve tehdy můžu do skladby přirozeně vložit i vlastní osobnost a interpretace se stává jedinečnou. Dva klavíristé mohou zahrát stejnou skladbu, respektovat stejný notový text a přesto bude výsledek odlišný,“ vysvětluje.

My umělci jsme zvyklí stále pracovat jako blázni, říká slavná cembalistka

Osobní prožitky a nálady se do hry promítají naprosto zásadně. Právě pro tento jedinečný prožitek podle něj lidé chodí na živé koncerty. „Nepřicházejí si poslechnout jen správně zahrané noty. Každý autor do svého díla otiskl část svého života, bolesti i naděje. Úkolem interpreta je pochopit nejen hudební jazyk, ale i situace, za kterých skladba vznikla. Pak do ní mohu otisknout i vlastní životní zkušenost.“

Ačkoliv se pohybuje převážně ve světě klasiky a jeho nejoblíbenějším autorem je Johannes Brahms, od hudby neutíká ani ve volném čase. Jen občas vymění notové party za jiné žánry. Rád si poslechne jazz, ale jeho skutečným únikem je hudební dávnověk. „Velmi rád se odreagovávám středověkou hudbou. Je fascinující sledovat, jak se hudební jazyk během staletí proměňoval. Právě z těchto historických základů totiž vyrostla klasická hudba, jak ji vnímáme dnes,“ líčí s nadšením a dodává, že k hledání smyslu ve staletí starých notách má i díky tomu velmi blízko.

Nejde o dokonalost

A co se stane, když se v té spleti složitých not na velkém pódiu ozve chyba? I virtuosové světového formátu jsou jen lidé. „Chyby se samozřejmě stávají a není důvod se za ně stydět. Součástí umění koncertního interpreta je umět na nečekanou situaci pohotově zareagovat, zachovat klid a pokračovat tak, aby nenarušil celkový tok. Koncert totiž není o hledání dokonalosti za každou cenu, ale o předání emocí,“ připomíná s nečekaným nadhledem.

Mám pocit, že ke mně hudba odněkud přichází, říká autor muzikálového hitu

Hudba ho naplňuje natolik, že strach z vyhoření, se kterým bojují mnozí lidé napříč profesemi, si zatím nepřipouští. Život bez klavíru zkrátka neexistuje. Občas si sice zkusí ze zvědavosti zahrát na housle, aby si „ulovil“ nějaká krásná hudební témata, nebo si sedne za bicí, ale vnímá to jen jako příjemné objevování.

Při pohledu do budoucna má jasno. „Mým největším snem je, abych se mohl hudbě věnovat co nejdéle ve zdraví, s radostí a vnitřní pohodou,“ říká s tím, že by se jednou rád postavil před orchestr i v jiné roli. Vedle klavíru ho totiž silně láká dirigování. „Pokud se mi ale bude dařit dál předávat lidem radost, emoce a krásu, budu mít pocit, že se můj hudební sen už naplňuje.“