Pláč ani chroupání jídla nevadí, plyšáky uklidit, radí zkušený sokolník

Milan Zaleš je jedním z nejznámějších sokolníků u nás. V rozhovoru pro iDNES.cz přibližuje svůj osvědčený recept na práci s publikem a vzpomíná na začátky, nevydařené momenty, zranění i působení v Německu. „Němci naše vtipy moc nechápou. Ale i tam jsem se naučil, jak na ně,“ říká.

Vincek. Pro Milana Zaleše osudové mládě kalouse ušatého, které kdysi vypadlo z hnízda. Jemu se povedlo ho zachránit, rozlétat a vypustit do přírody. Od té doby se dravci stali jeho životem.

Ze zhruba sedmi stovek sokolníků v České republice patří mezi ty nejznámější. Se svým programem vystupuje v plzeňské zoo, působil na hradě Rabí i v zahraničí. Řadu ze svých šestnácti druhů dravců má 62letý Zaleš v Chotýčanech na Českobudějovicku, kde bydlí.

Když jste zachránil prvního ptáka, hned jste se pro dravce nadchl?
Ano. Byl to krásný pocit a začal jsem se o dravce víc zajímat. Po Vinckovi jsem zachraňoval poštolky obecné, které při bouřce vypadly z hnízda. Věnoval jsem se myslivosti, měl lovecký lístek. Po vojně jsem složil v roce 1987 sokolnické zkoušky a mým prvním vlastním dravcem byl jestřáb lesní.

12 fotografií

Co vás dostalo ze středních do jižních Čech?
Po vojně jsem poznal svoji manželku. Kvůli určitým rodinným problémům jsme se chtěli odstěhovat pryč. Dostali jsme se do JZD Dolní Třebonín a bydleli nedaleko v Záluží. Po třech letech jsme cítili, že jsme tam úplně nezapadli a chtěli se vrátit. Vedení JZD se nás ale snažilo udržet a nabídlo nám domek v Přísečné. Po revoluci jsme ho najednou museli odkoupit, což nebylo snadné. Měl jsem přislíbenou práci v Rakousku, ta však nevyšla. Ale žena se uchytila v pekárně v Německu a já začal od roku 1993 podnikat s dravci a z dluhů jsme se vymotali. Postupem času jsme se pak přesunuli do Chotýčan.

Program s dravci jste předváděl také v zahraničí. Kde přesně?
V roce 1994 mě na zámku Ohrada oslovil jeden Rakušan, že má restauraci u koupaliště a chtěl na dva týdny mé ukázky. Byla z toho celá sezona. Jenže o rok později Rakousko vstoupilo do Evropské unie, já nedostal pracovní povolení a našel místo na hradě Rabí. Po několika letech jsem pak zamířil do plzeňské zoo, následně se vrátil na Rabí a po covidu dostal nabídku z německého Bayern Parku. Po dvou letech jsem šel zpátky do Plzně, kde mám smlouvu ještě na dva a půl roku.

V čem byly vaše ukázky jiné napříč třemi zeměmi? A jak jste zvládl němčinu?
Německy jsem uměl asi jako Turek. Na první ukázku v Bayern Parku nám přišlo 800 lidí, v řeči jsem dělal chyby a trochu se styděl. Ale kamarád Jan Dvořák, který od devíti let vyrůstal v Německu, uměl perfektně německy a v Bayern Parku se mnou působil. Začal mě zdokonalovat v gramatice a za pár dní už to bylo super. Díky tomu jsem byl lidem blíž a celý program byl výrazně lepší. Já se vlastně zároveň neučil německy, ale spíš bavorsky (směje se). Jinak jsou ukázky podobné, je třeba je přizpůsobit danému místu a publiku.

I na hrubé mazlení musí mít Mařka náladu, prozrazuje na samici orla sokolník

Při vystoupení sršíte humorem a vtípky. Máte to nachystané, nebo improvizujete?
Jsem moc rád, že mám dar řeči a umím zareagovat. Hodit hlášku z filmu, legrácku. Rychle jsem poznal, že když se v programu dvacet sekund nic neděje, je to špatně. Publikum vystydne. Musíte zaujmout, a to nejen dravci, ale i humorem. Čeština je na to skvělá, Němci naše vtipy moc nechápou. Ale i tam jsem se naučil, jak na ně.

Stala se vám někdy ukázka, kdy se všechno pokazilo?
Bylo to na Rabí. Na hradě byla o víkendu v létě šermířská skupina, dorazily davy lidí. Měli jsme nachystané čtyři ukázky a postupně ulétla sovice sněžná, další dravec si zaletěl někam na strom, odlétl i kondor. To se všechno sesypalo, ale na konci ukázky byli zase všichni zpět. V plzeňské zoo se mi to nestalo, maximálně nějaký dravec zamířil třeba kousek jinam. Problém může být vítr. Při silných nárazech nebo i jeho odrazech v amfiteátru v zoo nelétáme, protože hrozí zranění.

Návštěvníci musejí být disciplinovaní. Co vadí nejvíc?
Vždy v úvodu lidem všechno řeknu. Stane se, že děti vstanou, trochu se hýbou, nebo někdo musí odejít. Většinou to lidi vydrží, nebo je upozorním. Nevadí ani deštníky. Musejí se uklidit plyšáci, aby je dravci nebrali jako kořist. Problém není ani pláč, pití, chroupání hranolek. Komplikace nastanou jen v opravdu minimálním procentu případů.

Stalo se vám nějaké vážné zranění od dravců?
Když vás dravec nebo sova chytne pařátem, je to vaše chyba. Byl jste zrovna pomalý nebo udělal něco špatně. Jako když jezdíte na koni, také občas spadnete. Ale jednou při ukázce v Plzni jsem se zapovídal. Sup himálajský Gábi potřebuje mít pořád potravu na rukavici. Já se soustředil na odpověď, potravu na rukavici neměl, a tak mě zobákem štípla a utrhla kus spodního rtu.

Největší úraz mám od Mařenky, mého orla mořského. Šel jsem ji před spaním kontrolovat, když seděla na zahradě na posedu u kamaráda. On měl malé štěně vlčáka a já o něm nevěděl. Ale ona jo. Přiletěla, sedla mi na hlavu a zadní dráp mi vjel do oka. Spravilo to asi 14 stehů na horním a sedm na spodním víčku. Ale vidím normálně.

Zažil jste někdy situaci, kdy jedinec nešel vycvičit?
Jednou se mi to stalo s puštíkem bělavým. První sezonu jako mladý létal dobře, ale po přepeření ve druhé sezoně byl problém ho dále cvičit, tak šel do chovu. Jinak, co jsem si vzal do hlavy, tak se mi povedlo. Stalo se, že dravec létal třeba jen v domácím prostředí a nebyl použitelný na jiné akce. Káně Simča například nesnáší box a nenechá se převážet. Musíte poznat, který jedinec se na co hodí.

Sokolnictví je drsný lov, ne zábava. Zvlášť když jde o ochranu letiště

Sám přezdíváte orla mořského Mařenku jako první ptačí manželku. Jak ke dravcům přistupujete? Jako k ženám?
Jak v čem (směje se). Mařenku mám od tří měsíců. Postupně jsem si s ní budoval vztah, stejně jako s dalšími opeřenými krasavci. Ona v šesti letech snesla vajíčko. Postavil jsem jí hnízdo a voliéru, ale chybělo sperma. Se samcem Mirečkem to byl takový boj, že byli oba příliš ve stresu. Chodil jsem za ním noc co noc, postupně prodlužoval hodiny s ním, abych na něj mohl začít sahat a odebrat sperma. Postupem času se to povedlo, Mařka byla uměle oplodněná, ale první mládě umřelo mojí chybou na otravu silicemi v roce 2012. Z té chyby jsem se poučil a o rok později jsem již zdárně odchoval dvě mláďata. Stále se v odchovech učím.

Máte dravce i doma v Chotýčanech?
Ano. Sezona v Plzni trvá od dubna do konce října, volno mám jen v pondělí. Všichni dravci nejsou v Plzni. Zbytek mám doma, stará se o ně manželka. Sezona odchovů a umělé inseminace začíná už od ledna. Když se líhnou mláďata, tak jezdím od března měsíc až dva i denně domů. Ale jako první v Česku a možná i v Evropě jsem umělou inseminací odchoval orla mořského, a to pak za to stojí.

Můžete si dovolit odjet na dovolenou?
Přes sezonu ne. Ale když se naskytne pár dnů volna, tak někam vyrazíme, s manželkou nejčastěji po Čechách. Doma se o dravce postará jeden ze tří synů.

Takže vaši následovníci?
Ne. Kluky jsem bral v létě na Rabí. Ale ten nejstarší mi utekl k motorům, prostřední syn tíhl k barmanství, nejmladší vystudoval Karlovu univerzitu. Máme už tři vnoučata. Kluci se povedli, ale pokračovat nebude žádný z nich.

Nemrzí vás to?
Ano i ne. Jsem rád, že jsou zdraví a šťastní. Mně sokolnictví hrozně dalo i vzalo. Dostal jsem se na místa, o kterých se mi ani nesnilo. Zažil jsem úžasné momenty, jako když ve Vladislavském sále v Praze nebo ve Slovanské besedě v Plzni při koncertu skvěle vyšlo tajné překvapení, o kterém věděli jen hudebníci, kterým z přeletů při generálce padaly noty. Na hudbu z Harryho Pottera létal puštík bělavý. Samice, ale jmenoval se Čenda. Já byl oblečený v kostýmu Harryho Pottera a oba jsme sklidili velký aplaus. S několika jedinci, i dle výběru novomanželů, se účastním svatebních obřadů, a to třeba tak, že ženichovi přinesl orel mořský snubní prsteny. Pro všechny to jsou nezapomenutelné okamžiky.