Rodiče vedou děti ke kroužkům dřív, říká šéfka domu dětí a Žena Českobudějovicka

Ředitelka domu dětí a mládeže, ale také prezidentka softbalového klubu. To vše patří k Haně Korčákové, která se stala Ženou Českobudějovicka. „Je hezké, když si někdo vaší práce všimne. Nikdy jsem to ale nevnímala jako ocenění jednoho člověka. Mohlo ho dostat mnoho dalších lidí kolem mě,“ reagovala skromně.

Vede největší volnočasovou organizaci svého druhu v jižních Čechách a stojí také za vznikem úspěšného softbalového klubu Žraloci Ledenice. Jednašedesátiletá Hana Korčáková zasvětila svůj profesní život práci s dětmi.

Čím jste chtěla být jako malá?
Kosmonautkou. Asi jako každý tehdy. To se ale úplně nepovedlo. Vždycky mě bavila příroda a věděla jsem, že budu dělat něco s ní. Pamatuju si, že mi pan učitel někdy v sedmé třídě říkal, že bych měla létat s práškovacím letadlem, protože to spojuje zemědělství a létání. Měla jsem ale pořád ráda také lidi. Milovala jsem tábory, oddíly, hasiče a podobné aktivity.

Ekologie či AI. Děti lákají moderní kroužky, psycholožka varuje před závislostí

Pak jste ale dala na biologii.
Po gymnáziu jsem vystudovala přírodovědeckou fakultu. Rok jsem byla na studijním pobytu na akademii a následně jsem tam několik let pracovala. Věnovala jsem se rostlinné fyziologii, mykorhizám a krajinné ekologii. Udělala jsem si rigorózní zkoušky a disertační práci. Po mateřské jsem se ale rozhodla, že se do vědy nevrátím. Cítila jsem, že chci dělat něco jiného.

Tehdy už jste vedla děti?
Ano. A jednou jsem šla kolem domu dětí a říkala si, že přesně tohle by mě fakt bavilo. Zavolala jsem tam a zrovna odcházel vedoucí přírodovědy do důchodu. Takže se to krásně sešlo. Nastoupila jsem v roce 1999 a zůstala jsem tady dodnes.

Mnozí vás znají i díky softbalovým Žralokům z Ledenic. Jak začalo toto spojení?
Vlastně úplnou náhodou. S dětmi jsme jezdili na výpravy a na jednu z nich jsem si půjčila softbalové rukavice a míček. Myslela jsem si, že si to jen vyzkoušíme. Ale celý víkend jsme nedělali skoro nic jiného. Když jsme se vrátili domů, děti se začaly samy scházet na hřišti. Prostě je to strašně bavilo. Tak jsem je přihlásila do krajské soutěže.

A vy jste ji vyhráli.
Bylo to takové štěstí začátečníků. Softbal jsme tehdy hráli hlavně s nadšením. Po několika letech nám ale došlo, že pokud se chceme posouvat dál, musíme se to opravdu naučit. Začali jsme získávat zkušenosti, učili jsme se od ostatních, přibývali trenéři a postupně vznikalo zázemí. Velkou roli později sehrál i můj syn, který se stal hlavním trenérem. Dnes máme jedenáct týmů, kolem dvaceti trenérů a hrajeme nejvyšší soutěže v republice. Když si uvědomím, že to celé začalo jedním víkendem a několika půjčenými rukavicemi, připadá mi to pořád neuvěřitelné.

Od roku 2018 vedete budějovický Dům dětí a mládeže. Co se změnilo za tu dobu, od kdy jste tam začala pracovat?
Máme výrazně víc dětí. Dnes napočítáme zhruba 3 200 přihlášek do kroužků. Kromě toho organizujeme soutěže, olympiády, příměstské i pobytové tábory a další akce. Proměnily se ale také samotné kroužky a děti, které k nám chodí. Když jsem začínala, chodili k nám hlavně školáci z druhého stupně. Ti, kteří si sami našli svůj zájem. Dnes převažuje první stupeň a často už i předškoláci.

5 fotografií

Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že se hodně změnili rodiče. Dnes mnohem víc řeší, jak budou jejich děti trávit volný čas. Vedou je ke kroužkům daleko dřív. Rozšířila se také nabídka. Nejsou tu jen tradiční kroužky, které tu bývaly před lety. Vznikají nové aktivity a rodiče na ně slyší.

Často se říká, že dnešní děti jsou jiné, uzavřenější nebo citlivější. Souhlasíte?
Určitě existují problémy, které dřív nebyly tolik vidět. Ať už jde o jevy spojené se sociálními sítěmi, nebo psychické obtíže. Na druhou stranu bych neřekla, že jsou dnešní děti horší. Já se denně setkávám hlavně s těmi, které mají zájem něco dělat. Chodí do kroužků, jezdí na tábory, sportují. Proto pohled nemám tak pesimistický. Spíš si myslím, že se změnilo prostředí kolem nich než děti samotné.

Co dnes tvoří největší část vaší práce?
Dnes řeším hlavně finance, projekty a rozvoj organizace. Když člověk vede kroužek, vidí děti. Když vede organizaci, stará se o budovy, vybavení, dotace nebo například další vzdělávání zaměstnanců. Máme několik táborových základen, sportovní zázemí i další objekty. To je velká část práce, která není zvenku vidět.

Dům dětí ale stojí především na vedoucích, že?
To určitě. Jsme rádi za každého, kdo umí pracovat s dětmi a má jim co předat. Nejdůležitější není diplom, ale schopnost děti zaujmout. Pokud někdo nemá potřebné vzdělání, dáme mu příležitost si ho doplnit. Bez vedoucích a externích spolupracovníků by ale naše činnost vůbec nemohla fungovat.

Práce s dětmi je pro mě velký koníček a ještě mě živí, říká Žena regionu

Co vám vaše práce po tolika letech pořád přináší?
Pocit smyslu. Když vidíte, že děti chodí rády, vracejí se a něco jim to dává, je to obrovská odměna. Musíte tu práci dělat rádi. A když ji děláte s nadšením, a děti se vracejí, je to asi to nejcennější.

Za svou práci jste letos získala ocenění v anketě Žena Českobudějovicka. Co pro vás znamená?
Moc mě to potěšilo. Nepřihlásila jsem se sama, navrhli mě lidé z Ledenic. Je hezké, když si někdo vaší práce všimne. Nikdy jsem to ale nevnímala jako ocenění jednoho člověka. Mohlo ho dostat mnoho dalších lidí kolem mě. Ať už v domě dětí, nebo ve softbalu. Všechno, co se podařilo, byla týmová práce.

Na závěr otázka trochu na přemýšlení – kde se vidíte za pět let?
Za pět let už v důchodu. A myslím, že budu hodně cestovat. Letos jsem přešla Duhové hory na Islandu, byla několik dní na treku. A došla jsem také do Santiaga. Takové cesty mám nejraději. Člověk poznává nová místa, nové lidi a zároveň je chvíli sám se sebou. Nemyslím si ale, že bych chtěla úplně zmizet. Softbal i práce s lidmi jsou na to součástí mého života už příliš dlouho. Jen už bych chtěla dělat hlavně to, co mě baví, a méně toho, co člověk ve vedoucí funkci dělat musí.