Zlepšení ve fotbale musí přijít odspoda, říká mentální kouč kapitána Krejčího

Když dnes sledujeme český sport, často hledáme odpovědi na nejvyšší úrovni. Debatujeme o penězích, akademiích, svazech nebo reprezentaci. Přitom to nejdůležitější vzniká mnohem dřív, píše pro iDNES.cz Vít Schlesinger, mentální kouč Ladislava Krejčího.

„Na malém hřišti někde na vesnici nebo ve školním areálu. Tam, kde malý kluk nebo holka poprvé obléknou dres a kde potkají člověka, který může ovlivnit nejen jejich sportovní kariéru, ale celý život,“ pokračuje.

„Jsem přesvědčený, že budoucnost českého sportu nestojí především na nových stadionech ani na větších rozpočtech. Stojí na kvalitě, odhodlání a lidskosti prvních trenérů. Ti formují vztah dětí ke sportu, ale i k sobě samým,“ říká Schlesinger.

Smutná realita: česká reprezentace na MS neukázala nic. Ale kdo za to může?

„Je až s podivem, jak podobné zážitky a vzpomínky mají naši sportovci. Mnoho z nich si i po letech dokáže vybavit věty, které jako děti slyšeli od svého trenéra. Jsou to zdánlivě obyčejné výroky, ale mají na lidskou mysl, identitu a následně i chování obrovský vliv.“

Dětem podle něj škodí, že neustále slyší podobné hlášky:

„Z tebe žádnej Maradona nebude.“

„Ty jsi technicky levej.“

„Když jsi pod tlakem, vždycky to pokazíš.“

„Snažíš se, ale talent nemáš.“

„Ty budeš vždycky jen průměrný hráč.“

„Jak začneš vymýšlet, tak je to akorát průser.“

„Hlavně nic nepokaz prosimtě.“

„Radši vždycky přihraj, ty na kličky nejsi, nech to na těch lepších.“

„To je nastavení, které pak podporuje zdrženlivost, pocit podprůměrnosti, a dává do hlavy limity, které tam ale ve skutečnosti vůbec nemusí být. Trenér to sice myslí dobře, protože ho to taky takhle učili, když byl malý, a tak ani neví, že svým svěřencům ukazuje naprostý opak toho, co by jim ukazovat chtěl,“ tvrdí Schlesinger.

„Právě proto ale nestačí říct, že trenéři mají být ‚pozitivní‘ nebo ‚hodní‘. Dobrý mládežnický trenér nemusí být bývalý reprezentant ani taktický génius. Měl by ale rozumět tomu, že v dětech neformuje jen sportovní dovednosti. Formuje jejich odvahu, vztah k chybě, schopnost spolupracovat, přemýšlet a nést odpovědnost,“ navazuje.

Nejhorší zločin? Hrát podle názoru okolí. Mentální kouč o Krejčím a Kovářovi

Pokud má český sport vyrůst silnější, měl by podle něj stát na pěti jednoduchých pilířích.

• Chyba není selhání.

Dítě musí vědět, že chyba je součást učení. Pokud se bude bát udělat kličku, vystřelit nebo vzít na sebe rozhodnutí, nikdy nevyroste v odvážného hráče. A možná ani v sebevědomého člověka. Největší růst nezačíná ve chvíli, kdy se mladý hráč přestane dopouštět chyb, ale ve chvíli, kdy se jich nemusí bát.

• Odvaha není absence strachu.

Strach ke sportu patří. Důležité je naučit se s ním pracovat. Odvaha neznamená, že se nebojím. Znamená, že dokážu jednat i ve chvíli, kdy strach cítím. To je schopnost, která se dá učit a naučit.

• Tým je víc než ego.

Talent může rozhodnout zápas, ale dlouhodobě vyhrává tým. Charakter týmu se nepozná podle toho, jak slaví, když vyhrává. Pozná se podle toho, jak se zachová ke spoluhráči, kterému se právě nedaří. Děti by měly zažívat prostředí, kde je normální si pomoci, povzbudit se a podržet jeden druhého. Kde momentální slabost jiného člověka není důvodem k ponížení, ale příležitostí ukázat, že v tom nikdo není sám. Takové prostředí vytváří nejen lepší sportovce, ale i lepší lidi.

• Proces je důležitější než výsledek.

Výsledek není správný cíl. Správným cílem je zlepšovat se, učit se, usilovně pracovat, opakovat dobré návyky a soustředit se na věci, které máme pod kontrolou. Skóre na tabuli je jen důsledek mnoha věcí, které se v zápase staly. Ne základní měřítko hodnoty dítěte nebo týmu. Pokud zredukujeme naše hodnocení týmu na výhry a prohry nebo počty gólů, už jsme prohráli dopředu, bez ohledu na výsledek.

• Samostatné přemýšlení.

Nejlepší sportovci nejsou roboti. Umí číst hru, rozhodovat se pod tlakem a nést následky svých voleb. Pokud děti vedeme pouze a jen k poslušnosti, vychováme možná disciplinované hráče. Ale ne tvořivé, sebevědomé osobnosti.

„Možná právě proto bychom kromě výchovy reprezentantů měli přemýšlet také o tom, jak vychovat dobrého trenéra pro děti na prvním vesnickém hřišti. Protože právě tam se rozhoduje o tom, jak bude český sport vypadat za deset nebo patnáct let. A možná nejen český sport, ale i společnost, ve které budou dnešní děti jednou žít,“ zamýšlí se Schlesinger.

„Sport totiž nevychovává jen sportovce. Vychovává lidi,“ uzavírá.