V Německu jsem se naučil respektu. V Česku nám chybí základní úcta, říká Straka

Na fotbalovém mistrovství světa v roce 1990 v Itálii zažil František Straka s národním týmem postup do čtvrtfinále. Což byl od stříbra v Chile 1962 první a až dosud poslední úspěch reprezentace na největším turnaji planety. Jak zpětně vzpomíná na euforii, kdy naši fanoušci půl roku po čerstvě nabyté svobodě zaplavili stadiony v Itálii? A na penaltu, na níž měl podíl ve čtvrtfinále proti západnímu Německu?

Tedy vlastně proti „svým“, protože rodák z Českých Budějovic strávil v Německu více než třetinu života. Německy mluví skoro bez přízvuku, a už kdysi dokonce získal i německé občanství. A všichni, i tady, mu říkají Franz. Bouřlivák. Modeman. Fešák a elegán, jenž o sebe pečuje. Ale i emotivní chlapík, který řekne naplno, co si myslí. Klidně i proti všem. A občas, má-li pocit bezpráví, v něm chytnou saze. Ostatně i proto nemá dodnes zpátky český pas.

Jak hodnotíte účinkování české reprezentace na letošním šampionátu?
Předvedli jsme toho hrozně málo. Postup z jedné z nejlehčích základních skupin na turnaji měl být povinností, a přesto jsme selhali (Češi prohráli s Jižní Koreou i Mexikem a remizovali s Jižní Afrikou, pozn. red.). I papírově slabší týmy ukázaly větší nasazení, odvahu a chuť uspět. Možná je načase si přiznat, že našemu fotbalu chybějí individuality i vůdčí osobnosti, které by dokázaly strhnout ostatní. Když se někdo zeptá, kdo by to mohl být, začnete přemýšlet. Dřív jste ta jména vysypali z rukávu hned.

Článek je součástí iDNES Premium. Více informací na webu iDNES.cz