Sbohem, trenére. Fotbal se loučí s Johnem Uličným, zavzpomínat přišly i legendy

Docela jistě by si přál, aby se při jeho odchodu netruchlilo. Ale aby se vzpomínalo. Zpívalo. Žertovalo. Takový zkrátka byl. Fotbalové nebe si vyžádalo trenérskou legendu. S Petrem Uličným se v pátek rozloučily osobnosti i nejbližší. Obřadní síň olomouckého krematoria byla zcela zaplněná, na další smuteční hosty už ani nebylo místo, přišlo jich dobrých dvě stě. A snad všichni se pousmáli, když z reproduktorů začala znít píseň Můj rodný dům. Jenže ji nezpíval Pavel Bobek, ale právě „John.“

Ještě před tím dohrála jiná Bobkova píseň, Veď mě dál, cesto má. Putování Johna Uličného na tomto světě skončilo minulý pátek, po dlouhé nemoci zesnul ve věku 76 let.

„Obrovská škoda, perfektní člověk. Na moje gusto odešel příliš brzo,“ zaleskly se oči někdejšímu trenérovi Milanu Máčalovi, který cepoval Uličného v Sigmě ještě jako aktivního hráče.

Když Uličný kopal do míče, stál u historicky prvního postupu Sigmy do první ligy, to se psal rok 1982. V tu dobu už byl ale na konci kariéry a začal si razit trenérskou cestu. Začínal po boku svého vzoru, Karla Brücknera.

V 76 letech zemřel Petr Uličný. Bouřlivák, jenž uměl i pohladit. Sekanou jen s pivem!

V roce 1989 vstoupilo Československo do nové, svobodné éry. A John Uličný učinil rovněž životní krok; opustil Olomouc, aby se mohl stát hlavním trenérem, a to v Havířově. Na úspěchy se postupně nabalovaly nabídky a v roce 2002 konečně přišla pozice hlavního kouče v milované Olomouci.

„Konečně budu spát ve vlastní posteli,“ hlásil tehdy Uličný.

Zbytek je historie.

Uličný, přezdívaný John, odkoučoval v lize 413 zápasů, Sigmu v roce 2012 dovedl k historicky prvnímu velkému úspěchu, když zvedl nad hlavu trofej pro vítěze českého poháru. „Nejde na něho myslet ve zlém. Byl to neskutečný srdcař, trenér, legenda,“ prohlásil bývalý reprezentační útočník Marek Heinz.

„Každý na něj musí vzpomínat jen v legraci. Všechno uměl zařídit, pokecat, vymyslet. Měl ještě tolik nápadů... vzpomínám na něj jenom v dobrém. Byl to veselý člověk, soutěživý. Přišel na trénink a hned byly soutěže v tyčkách, břevnech,“ přidal se Máčala.

Top deset hlášek „Johna“ Uličného: Je to jenom líbačka, nebo se vším všudy?

„A ty jeho průpovídky... Tomáš Pospíchal (stříbrný medailista z MS v Chile 1962) mu řekl, že má rychlé svalstvo, a že nemůže nikdy dělat vytrvalost. A on se toho držel a odmítal se na hřišti vracet bránit! Říkal jsem mu: Tož seš blázen, nebo co?! A on povídá: No co, Pospíchal mně to poradil! A tak jsme se furt bavili,“ vylíčil Máčala.

Veterinář z něho nikdy nebude

Podobně by mohly vyprávět další fotbalové osobnosti, které na poslední rozloučení s bouřlivákem Uličným dorazily. Kondolenci přidali například Roman Hubník, Zdeněk Zlámal, Tomáš Janotka, Jan Trousil, Martin Vaniak, Bohumil Pánik, Václav Jílek...

Na pohřeb dorazili i fanoušci Sigmy, kteří následně na nádvoří krematoria roztáhli dojemný vzkaz: „Nezapomeneme, Johne.“

Možná to překvapí, ale Uličný odmaturoval na škole v Kroměříži z veterinářství. To už měl ovšem v hlavě jenom fotbal. Proto ho také komise nechala prospět, ačkoliv prý tvrdil, že kráva má za rok až deset telat. „Petr Uličný se stejně veterinou živit nebude,“ přimlouval se profesor Vystrčil.

Ačkoliv se Uličný narodil v Uničově, krátce po jeho narození se rodina přestěhovala právě do Kroměříže, kam převeleli tatínka. U kašny na kroměřížském náměstí pak Uličný potkal svoji ženu Alenku, se kterou byli manželé 55 let.

S legendárním trenérem se přišli rozloučit také fanoušci Sigmy.

„Mám jenom ty nejlepší vzpomínky John byl John. Na něho nejde zapomenout. Když zjistil, že jsem z Hulína, měli jsme k sobě blízko. Někdy jsme se pohádali, to ke sportu patří. Ale byl to rovný chlap, žádný křivák,“ řekl historicky nejlepší ligový střelec Sigmy Radek Drulák.

To, že se John sám na poslední cestu vyprovodil nazpívanou písničkou, jej nepřekvapilo. „Patřilo to k němu. Můj rodný dům byla jeho hymna. Krásně zpíval, byl do party, super chlap. No, jo no...,“ povzdechl si.

Ještě v roce 2024 Petr Uličný s úžasem všech přítomných zazpíval Můj rodný dům v pražském divadle Hybernia. Stále plný energie. Miloval tanec, muziku. A samozřejmě taky fotbal.

Krátce na to si vyslechl od doktorů, že bojuje s těžkou nemocí.

Přesto ještě loni na jaře sledoval historicky druhé vítězství milované Sigmy v domácím poháru. Pak pevně potřásl rukou trenérovi Tomáši Janotkovi, se kterým před 14 lety pohár vyhrál. A odmlčel se.

Bojoval s nemocí, kterou nešlo porazit. Přesto ho prý až do konce neopouštěla jeho energie, ani humor. Obojí bude nejen českému fotbalu chybět.