Sláva je strašně pomíjivá. Po cestách Čaroděje Vaniaka přes Slavii až do Artisu

Kouzly už nezaklíná branku, ale své svěřence. Bývalý fotbalový brankář Martin Vaniak platí za legendu v Sigmě Olomouc i Slavii Praha, kde si za své umění vysloužil přezdívku Čaroděj. Aby také ne. Jeho zákroky i vychytaný penaltový duel o účast v Lize mistrů fanoušci nejen v Praze nezapomenou.

Jako kouči se mu však v Brně napoprvé nedařilo, jeho magie se neuchytila. Nyní 55letý trenér však nevstupuje do stejné řeky. Nebude cepovat gólmany Zbrojovky, povede brankáře druholigového Artisu. „A že zlí jazykové říkají, že je to umělý projekt? Mě takové výzvy baví,“ těší se na začátek přípravy.

Je to váš návrat do Brna, už jste tu jednou působil.
Ano. Byl jsem tu rok a půl. Přišli jsme v roce 2017 s Romanem Pivarníkem zachránit Zbrojovku, ale nepodařilo se to. Spadlo se. Ještě jsme nějakou dobu pokračovali, ale výsledky nebyly dobré a po zápase s Prostějovem, který jsme prohráli 1:2, myslím gólem v 90. minutě z přímého kopu, jsme skončili. Nahradil nás Pavel Šustr.

Tak skončila spolupráce s koučem Pivarníkem, švagrem vaší ženy?
Ano. Byl jsem s ním v Bohemce, v Plzni i ve Zbrojovce. Pak dostal nabídku do Zlína a tam musel jít sám. A já šel tedy vlastní cestou.

Přicházíte po dvouletém angažmá v Opavě. Je Artis nová výzva?
Určitě. Vždy si dávám cíle. V Opavě jsem měl dva: pomoct našemu brankáři do ligy, což se povedlo, a pomoct Opavě k postupu. To se s trenérem Nádvorníkem dařilo, ale po jeho odchodu se to rozpadlo a ten cíl jsem nesplnil. Do Brna jdu s tím, že chceme dostat Artis do ligy. A že zlí jazykové říkají, že je to umělý projekt? Mě takové výzvy baví. Děláme stále pod tlakem. Trenéři jsou pod ním pořád, ať už to je tlak médií, fanoušků, či funkcionářů. Na to jsme my zvyklí a musíme se s tím umět poprat.

Rozhodl jste už vy, že v Artisu nebude dále pokračovat dosavadní klubová brankářská jednička Tomáš Holý?
Ne, to se stalo ještě před mým příchodem, nebyla to moje kompetence. Tohle byla záležitost čistě ještě trenéra Nádvorníka a on si o tom rozhodl.

Gólman Sigmy Olomouc Martin Vaniak při utkání s Baníkem Ostrava (2. května 2004)

Zatím jste neviděl své gólmany?
Ne. Řeší se příchod ještě jednoho, ale jméno neznám. To je na manažerovi Zbyňku Zbořilovi. Vím, že tu je také mladý talentovaný třetí brankář Richard Kašík, kterého bych chtěl posunout. Rád pracuji s mladými gólmany. Slyšel jsem na něj chválu, tak jsem zvědavý.

Není to jedno jméno Václav Hladký, který jako brněnský rodák hledá angažmá po konci v anglickém Burnley?
Není, držíme se v českém rybníčku, ale konkrétní být nemůžu. Hladkého jméno jsem ale určitě ve spojitosti s Artisem neslyšel.

Jak velkou roli hrál trenér Artisu Roman Nádvorník ve vašem rozhodnutí? On vám „utekl“ v průběhu jara z Opavy, ale nyní si vás zase stáhl k sobě.
Zásadní. Jeho styl mi sedí – náročnost, disciplína, přesnost. V Opavě po jeho příchodu šli hráči výrazně nahoru. Přesvědčil mě, že je výborný trenér. Když mě oslovil, neváhal jsem.

Na jih Moravy se vracíte kariérně pravidelně. Poprvé jste nezavítal do Brna, ale ještě jako mladý brankář do Drnovic. Když se dnes o Artisu mluví jako o umělém projektu, musí vás to trochu pobavit. Něco podobného se přece říkalo také o Drnovicích. Jak na ně vzpomínáte?
Strávil jsem tam čtyři roky a musím říct, že to byla nádherná léta. Měli jsme klid na práci, nikdo nás neotravoval. Po příchodu Karla Večeři jsme hráli pohár UEFA s Mnichovem 1860, poznal jsem skvělé hráče a vytvořili jsme výbornou partu. Na Drnovice nedám dopustit. Pamatuju si zápasy s Brnem před devíti tisíci diváky nebo remízu 4:4 se Spartou, kdy Víťa Tuma dal čtyři góly. Je velká škoda, že stadion dnes chátrá. Když byl plný, byla to pecka.

Vaniak litoval chybující kolegy: Víte, kolik strašidelných gólů jsem dostal já?

Kolem tehdejšího klubu koluje spousta legend. Nebyla to z vašeho pohledu trochu divočina?
V době, kdy jsem tam působil já, ani ne. Divočina možná byla v éře bosse Jana Gottvalda, Radka Druláka, Jardy Timka... Ale já přišel později. Samozřejmě, zázemí nebylo dokonalé. Měli jsme jednu travnatou plochu a jednu škváru. Na druhou stranu, kdo měl tehdy něco výrazně lepšího?

Také jste z těchto podmínek dokráčeli až do finále českého poháru.
Prohráli jsme na Strahově s Jabloncem zlatým gólem 0:1.

Máte vesnici u Vyškova nachozenou, nebo se hráči v maličké obci neorientovali?
Já bydlel přímo ve Vyškově. Nejdřív jsem tedy dojížděl z Olomouce, pak jsem se přestěhoval, a že bych měl vesnici nachozenou... Tam nebylo kam chodit. Přijeli jsme na stadion a ze stadionu jsme jeli zase zpátky. Spíš jsme vyráželi do Brna, do těch center. Anebo jsme byli ve Vyškově se ženou a s malou dcerkou.

Po Drnovicích jste zamířil do Řecka. Člověk by čekal, že tam bude fotbalové zázemí mnohem profesionálnější.
Vůbec. Drnovice byly proti Řecku luxus. V Panioniosu jsme cestovali po různých částech Atén, klub neměl vlastní tréninkový areál. V kabině nebyla regenerace, věšáky byly obyčejné hřebíky a na záchodech jste našli turecké šlapky. V tomhle směru byly Drnovice výkvět.

Takže jste po příchodu do Řecka zažil kulturní šok?
Ani ne. Já jsem šel hrát fotbal, ne za luxusem. V Řecku bylo teplo, mohl jsem po tréninku skočit do moře a to mi jako regenerace stačilo. Jsem rád, že jsem si to vyzkoušel.

Ve Slavii jste se nakonec stal klubovou legendou, mohl jste tam ale zamířit už dříve...
To je pravda. Se Slavií jsem jednal ještě před odchodem do Řecka, ale tehdy jsme se nedomluvili. Nakonec jsem přišel až později, když mi nevyšel jeden přestup do zahraničí. Slavia mě potřebovala, tak jsem šel pomoct. Upřímně jsem vůbec netušil, co z toho vznikne. Klub měl finanční problémy, hrálo se na Strahově a já nevěděl, jestli tam budu tři měsíce, půl roku, nebo déle. Nakonec z toho byly dva tituly a Liga mistrů.

Čím si vysvětlujete, že právě tehdejší Slavia byla tak úspěšná?
Sešla se fantastická parta. Přišli zkušení hráči, zároveň mladí kluci, kteří měli za sebou úspěchy v mládežnických reprezentacích. Hlavně jsme ale nebyli pod takovým tlakem jako generace před námi. Dařilo se nám, zvládli jsme důležité zápasy a mužstvo si začalo věřit. Pak už se to vezlo.

Dnes se často mluví o zkušenosti. Byl právě tohle recept tehdejší Slavie?
Nemyslím si. Podle mě musíte být hlavně hladoví. Já jsem chtěl získat titul a dokázat fanouškům, že do Slavie patřím. Mladí kluci se chtěli prosadit a posunout dál. Vrátil se tam i „Štístko“ Vladimír Šmicer, byli tam dříči v ideálním fotbalovém věku. Standa Vlček chytil životní formu. Nešlo o věk, ale o motivaci a chuť něco dokázat.

Říkal jste, že tehdejší slávistický tým byl hladový po úspěchu. A co přímo u gólmanů, je nejdůležitější psychická odolnost?
Psychika je strašně důležitá. Musíte gólmana připravovat celý týden. Pro mě práce nekončí zápasem. Hned po něm už brankáře chystám na další utkání. I když jsem jako hráč odchytal famózní zápas, neoslavoval jsem. Hned jsem v hlavě přepínal na další. Sláva je strašně pomíjivá, důležitá je dlouhodobá výkonnost.

Martin Vaniak v dresu Slavie.

Fanoušci vám přezdívali Čaroděj. Vy ale tvrdíte, že za řadou těch zákroků nestála magie, nýbrž technika.
To platí dodnes. Jsem detailista na postavení, odrazy a všechny podobné věci. Některé zákroky, které lidem připadaly neuvěřitelné, vycházely z dobrého postavení a odrazu.

Dokonce jste říkal, že jste vstával jinak než většina brankářů.
Ano. Měl jsem trochu specifický styl. Nehoupal jsem se přes koleno, šel jsem rovnou na nohy. Díky tomu jsem byl často o zlomek sekundy rychlejší. Někdy rozhoduje právě taková maličkost.

Dá se něco takového naučit?
Dá, ale nechci dospělé gólmany předělávat. U zkušených hráčů se snažím posouvat detaily. U mladých se dá technika budovat od začátku. Každý gólman je ale jiný a trenér musí najít cestu, která funguje právě pro něj.