Od horkých hlav k ženám Slavie a zpět. Vágnerova odysea pokračuje v Brně

Dlouhá léta působil jako asistent trenéra Petra Rady v Jablonci a v pražské Dukle, vypomáhal Pavlu Šustrovi u reprezentační dvacítky, s ženskou Slavií vyhrál double. Teď se Jiří Vágner po krátké anabázi ve slovenských Zlatých Moravcích vrací do Česka, aby brněnskému Artisu pomohl do první ligy. „Trenéři s pověstí bouřliváků mě asi vyhledávají. Hodím se jim do koncepce,“ míní třiačtyřicetiletý zkušený asistent.

Jak se urodil váš příchod do Brna?
S trenérem Nádvorníkem jsme byli v kontaktu už delší dobu, hlavně kvůli fotbalovým věcem. Když jsem se oddělil od Petra Rady a začal pracovat jako trenér, volali jsme si kvůli hráčům. Už před rokem mě trenér oslovil s tím, jestli bych s ním nešel do spolupráce. Tehdy jsem měl ještě platnou smlouvu ve Slavii, takže jsem pokračoval dál. Po roce se ta nabídka zopakovala a zaujala mě. Navíc jsem už během jara věděl, že v dalším angažmá na Slovensku skončím, takže tahle varianta mi dávala smysl.

Zlaté Moravce pro vás byly přestupní stanicí zpátky do mužského fotbalu?
Přesně tak. Byl to takový mezistupeň, návrat od žen zpátky k mužskému fotbalu. Bral jsem to jako zkušenost, která mi může pomoct v dalším posunu.

Byl jste tam jen půl roku. Věděl jste dopředu, že půjde o krátkodobou práci?
Ano, věděl jsem to. Bylo to tak i postavené ve smlouvě. Měl jsem tam opci, ale z jakéhokoliv důvodu k tomu se nechci úplně vyjadřovat. Každopádně jsem věděl, že ji neuplatním.

Nejde z pozice hlavního trenéra zpátky na asistenta o krok dolů?
Záleží na tom, jakou roli jste schopný přijmout. Chtěl jsem poznat práci dalšího trenéra a zároveň poznat lidi v Brně. Pozici asistenta jako krok zpátky vůbec nevnímám.

8 fotografií

V kariéře jste dělal asistenta známým bouřlivákům Petru Radovi a Pavlu Šustrovi, ani Roman Nádvorník nepatří k nejklidnějším trenérům. Vyhledáváte takové typy?
Ne úplně. Spíš oni vyhledávají mě, protože musím být nějakým způsobem vhodný do jejich konceptu. A pokud je to pro ně zajímavá volba, jsem jen rád. Všichni ti trenéři jsou mimo hřiště normální kluci.

Jste podobný typ, nebo spíš klidnější?
Asi jsem trošku klidnější než oni. (smích)

Zajímavostí ve vašem trenérském životopise je angažmá u ženské Slavie Praha. Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Vzniklo to tak, že tam pracovali moji kamarádi a kolegové s licencí, přišla nabídka a tehdy mi končila smlouva. Řekl jsem si: proč ne? Byla to životní i trenérská zkušenost.

Co vás na práci se ženami nejvíc překvapilo?
Rozdíly na hřišti jsem dělat vůbec nemusel. To, jak vnímají trénink a jak pracují, je úplně stejné jako u kluků. Oproti tomu fungování mimo hřiště bylo trochu jiné. V kabině musíte být možná víc psycholog než u mužů.

V čem konkrétně?
U kluků můžete přijít do kabiny kdykoliv. U žen musíte být ohlášený. Navíc nevidíte, s jakou náladou vám hráčky přijdou, protože jdete do kabiny v danou chvíli a ony jsou už na vás připravené. U kluků můžete předem zjistit, jak se mají, co nohy, jestli jsou unavení, co se dělo doma. Tady tuhle zpětnou vazbu nemáte.

Takže to byla pro vás velká změna?
Ano, obrovská. Z větší části kariéry jsem fungoval jako asistent, tedy v kabině, mezi hráči a trenérem. Tady jsem byl sice trenér, ale ani asistent to dělat nemohl. To byl první velký rozdíl.

A další?
Když někoho hodnotíte, u mužů můžete zvýšit hlas nebo být ostřejší. U žen bych si to nedovolil. Přišlo by mi to nediplomatické. Vnímal jsem je nejen jako hráčky, ale i jako ženy. I v běžném chování je to jiné. Když šla některá hráčka, podržel jsem jí dveře, jako by šla žena. U kluků to většinou neřešíte. A také je důležité, jakou informaci chcete předat a jakým způsobem. Musíte jim to podat tak, aby to pochopily. Někdy je složité se domluvit i doma, a když jich máte v kabině přes dvacet, je to ještě složitější.

Ve Slavii jste přišel i o Kateřinu Svitkovou, která otěhotněla. Jak se s tím pracuje?
Na to nejste připravený nikdy. Já jsem připravený na to, že mi doma řekne paní, že je těhotná, ale ne že mi to oznámí hráčka z kabiny. (úsměv) Takže to bylo překvapení. Kačka byla tahounem týmu. Byla škoda, že to přišlo ve chvíli, kdy nám končily přestupní termíny a my jsme na to těžko mohli zareagovat. Bylo to citelné oslabení.

Pojďme k Petru Radovi. Vy jste s ním byl dlouho v Jablonci i v Dukle. Jak byste to společné působení zhodnotil?
Petr Rada je trenérský matador a já si ho nesmírně vážím. Potkali jsme se, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct let. Začínal mě trénovat, když k nám přišel z Teplic. V Jablonci měl tehdy první úspěšnou štaci a zůstal tam poměrně dlouho. Takže ho znám vlastně kolem pětadvaceti let.

Plán Artisu po neúspěšné baráži: láká posily z Opavy, sportovní ředitel končí

Jak vznikla vaše spolupráce v Jablonci?
V roce 2017 se k nám vrátil jako trenér a já už jsem byl u něj v jiné roli než jako hráč. V tu dobu jsem byl v Jablonci u áčka jako asistent a Petr přišel jako hlavní trenér. Tak trochu mě zdědil, a tím začala naše spolupráce.

Hned jste si sedli?
První rok se trenérsky ještě pořádně neznáte. Nevíte, co od sebe čekat. Já jsem ho znal, ale on potřeboval zjistit, co zvládnu a co ne. Myslím si, že po půl roce viděl, jak fungujeme, a proto spolupráce vydržela tak dlouho. Byli jsme dvakrát nebo třikrát v evropských pohárech a jeho poslední jablonecké působení se také hodnotí jako úspěšné. Pro mě to byla velká zkušenost, protože jsme se podívali i do Evropy a potkal jsem tam spoustu zkušených hráčů, jako byli Tomáš Hübschman, Petr Jiráček nebo Michal Špit.

Když Petr Rada skončil, vedl jste Jablonec jako hlavní trenér. Nebyla šance, že by si vás tam nechali?
Ne, tam byla jasně daná situace. Šlo o poslední čtyři barážové zápasy. První nám nevyšel, myslím s Pardubicemi, a trenér Rada skončil. Bylo jasné, že když se zachráníme, přijde nový trenér. Hlavním cílem byla záchrana. My jsme myslím dvakrát vyhráli a dvakrát remizovali. Poslední kolo jsme remizovali ve Zlíně a tím jsme se zachránili.

Pak přišla nabídka z Dukly, kde jste se s trenérem Radou opět potkali...
Ano, a pro mě to bylo zajímavé i kvůli prostředí v Praze. Byla tam možnost zůstat jako asistent, případně vést béčko jako hlavní trenér, ale přišla nabídka od Dukly a ta mi dávala smysl.

Zasáhl jste i do reprezentace do 20 let. V čem byla tahle práce specifická?
Nabídka k reprezentaci přišla logicky. Ve dvacítce jsme měli kluky převážně z druhé ligy, ne z první. Bylo fajn, že jsme se s nimi potkávali i jako soupeři na hřišti a nemuseli jen objíždět zápasy. My jsme je viděli každý týden, protože jsme sami hráli druhou ligu.

Trenér Jablonce Jiří Vágner.

Takže jste měl hráče pořád na očích?
Přesně tak. S dalším asistentem Petrem Papouškem jsme se s těmi kluky potkávali celou sezonu. Občas jsme se jeli podívat i na jiný zápas, ale většinou jsme je měli proti sobě. Pro trenéra Šustra byl pak report velmi praktický: jak hráč vypadá v emocích, jak pracuje, když prohrává, jak se chová na hřišti.

Dvacítka je ale hlavně přechodová kategorie, že?
Je to vlastně příprava pro jednadvacítku. Úkolem trenéra je vidět co nejvíc hráčů, předávat informace dál a dát trenérovi jednadvacítky předvýběr.

Pojďme k vaší hráčské kariéře. Proč se o ní tolik neví?
Moc jsem toho neodehrál. Dlouho jsem byl v ligových kádrech, ale pořádně jsem se neprosadil. V Jablonci jsem pendloval mezi áčkem a béčkem. Vždycky když jsem se dostal do áčka, někoho koupili a já zase šel do béčka. Musel jsem jít jinou cestou. Šel jsem do Bohemians, tehdy byli ve třetí lize, a postoupili jsme ze třetí do druhé i ze druhé do první. Pak jsme zase spadli. Proto je ta bilance taková a těch zápasů je málo. Skončil jsem ve dvaceti osmi letech. Nechtěl jsem si oddalovat fotbalový důchod. Doma jsme čekali rodinu a já dostal nabídku z Jablonce od trenéra Skuhravého, který tehdy začínal u juniorky. To mi dávalo větší smysl, než si jen prodlužovat kariéru.