Bravo, stříbrní kluci! Naučili se už Češi, jak správně vychovávat fotbalové naděje?

Čeští fotbalisté do 15 let oslavují úspěch proti Brazílii ve čtvrtfinále...

Foto: Jasmin Walter - FIFA, Getty Images

Kyklhorn, Schwab, Stejskal, Třetina, Tichý nebo Jeřábek. Zatím vám třeba ta jména nic neřeknou, ale zkuste si je zapamatovat a průběžně sledovat, kam se dál posunou. Je jim čtrnáct nebo patnáct. V pátek s otevřenou pusou koukali na pompézní slavnostní ceremoniál, nadšeně odzpívali hymnu a pak se statečně rvali proti Španělsku, fotbalové velmoci. Ve finále mistrovství světa.

Porážka 0:3 je mrzela, při týmovém focení se museli nutit do úsměvů. Ale stříbro v konkurenci 188 týmů? Bravo, chlapci!

Znamená to, že Češi se nemusí bát o fotbalovou budoucnost? Že mají vystaráno, protože jim dorůstá generace, která při prvním ročníku juniorské megaakce zaválela?

Může to být souhra okolností. Třeba si všechno pro jednou perfektně sedlo. A možná by byla chyba zveličovat turnaj, který se hraje v atypickém formátu s brankářem a sedmi hráči v poli, na zmenšeném hřišti, na dvakrát dvacet minut.

Ale co když není náhoda, že parta šikovných teenagerů rozstřílela všechny soupeře ve skupině a pak postupně sfoukla i Angolu, Itálii, Brazílii a Paraguay? Výsledek, který zasvítil, vás nutí přemýšlet.

Jiří Vorlický

„Měli bychom být hrdí na jakýkoliv triumf, zvlášť při takové konkurenci. Formát turnaje může lidi rozdělovat, ale pro mě je to skvělý výsledek. Hlavně s ohledem na soupeře, kteří jsou individuálně, technicky, rychlostně i pohybově skvěle vybavení,“ poví Jiří Vorlický, uznávaný mládežnický trenér, aktuálně kouč béčka Slovácka. „Byla by samozřejmě chyba všechno měřit jen podle medaile. To, jestli jsou první, druzí, nebo pátí, by neměl být hlavní výstup. Je třeba směřovat kluky k budoucímu progresu, dovednostem, identitě. A z toho mám teď dobrý pocit. Vnímám, že můžeme být trvale konkurenceschopní.“

Pokud jste se včera dívali na televizní přenos, museli jste to vnímat podobně. Češi sice pálili šance, ale technicky ani proti suverénním Španělům, kteří také došli do finále bez porážky, nijak neztráceli. Takže? Sešlo se zrovna všechno ideálně? Nebo se vážně cosi změnilo v systému, který léta nefungoval a plodil převážně atlety, pracanty a dělníky bez fantazie?

„V Česku u mládeže vždycky byli lidé, kteří uměli přinést inspiraci nebo informace ze zahraničí. Otázka je, jak se s těmi poznatky pak pracovalo,“ přibližuje Vorlický. „Pořád jsme slyšeli: Nebudeme přece nikoho kopírovat. Často jsem přemítal, kolik lidí v našem prostředí chce přijímat nové věci, a kolik naopak směřuje k demagogii, destrukci a neochotě vydat se progresivně dopředu. Pro sportovní kvalitu potřebujeme vyzrálejší prostředí a jeho zdravou kulturu. Tady začínám vnímat pokroky. Dobře je, že schopné lidi, kteří umějí pracovat s mládeží, máme. Jen potřebují servis.“

Rusové jsou zpátky. Na turnaji, kde je (skoro) celý svět, mohou narazit i na Česko

Co si pod ním představit?

„Podívejte se, v jakém počtu pracují realizační týmy ve světě, v jakých podmínkách se scházejí, jak často spolu mohou kooperovat. Zjistíte, že v tom je svět daleko před námi. Ale i my jdeme ve vývoji dopředu a začínáme si uvědomovat, co přesně trenéři i hráči potřebují, aby mohli dělat pokroky.“

Na turnaji se Češi vážně vyšvihli, i když si hru na malém hřišti, kde se auty nehází, ale kopou a neexistují ani ofsajdy, vyzkoušeli jen v září na kempu v Náchodě. Dávno už hrají zápasy na trávníku s klasickými rozměry, i proto se na turnaj, který se oficiálně jmenuje „mistrovství světa a festival“ nahlíželo všelijak.

Šéf globálního rozvoje fotbalu FIFA Arsene Wenger přichází na státní večeři pořádanou na počest krále Karla III. a královny Camilly na zámku Versailles, západně od Paříže. (20. září 2023)

S odvážnou myšlenkou pozvat do Baku celý svět a snížit počet hráčů přišel Arséne Wenger, jeden z nejslavnějších trenérů historie a ve FIFA šéf globálního rozvoje, ale ne všem se zavděčil.

Několik evropských zemí mistrovství bojkotovalo třeba i kvůli kontroverzní účasti Ruska. Němci zase vzkázali, že se jim nelíbí komercializace „dětského“ fotbalu a že odmítají vystavit čtrnáctileté hráče očekávání, veřejnému hodnocení výkonů a předčasnému zájmu agentů.

„Tenhle argument chápu. Ale je to otázka kultury prostředí,“ myslí si Vorlický. „Nechci paušalizovat ani odhadovat, jestli to některým klukům zamotá hlavu. Ale je důležité, aby realizační tým a reprezentační úsek měly promyšlené ochranné mechanismy. Někdo musí hráčům vysvětlit, že i když získají medaili, není to vrchol: spíš dílčí úspěch, který je třeba podat jako motivaci. S tím se dá velmi dobře pracovat.“

I to se Česko postupně učí, stejně jako vytvořit prostředí, které nadaným klučinům pomůže ustát přechod do dospělého fotbalu. Ideálně tak, aby i pak obstáli v mezinárodní konkurenci, což bývá potíž.

„Je jasně prokazatelné, že ve srovnání s vyspělými fotbalovými zeměmi máme dorosteneckou ligu víc soubojovou a běžeckou. Ale za posledního půl roku pozoruju posun,“ všímá si Vorlický. „Ředitelé akademií a šéftrenéři se snaží vytvářet trenérům servis, aby mohli dělat svoji práci a rozvíjet hráče. Jsme k tomu jako prostředí lépe nastavení, navíc máme jasná data, před kterými už nikdo nemůže uhýbat.“

Snad i proto má Česko od pátku stříbrné chlapce. Kam až dolétnou?